15 let sebedestruktivní existence

Skrz hlubokou agonii křičí mé plíce, střeva, mozek a srdce v temnou, maso z těla a duše sdírající, bouři…
zahalena do šatů barvy zaschlé krve, která byla prolita během jedné smyslně kruté války…
údery kapek deště budou ode dneška mým pulsem, nekřesťanský Bůh skrytý tělesnou schránkou mne snad vyslyší z nespočetného množství křivd a hříchů a matka Země uloží moje tělo…
navždy…

Moje věčná niterní bolest…
svěcená voda…
nibbána…
moje brána k poznání…
zabíjí a povznáší…

Oči poetické jako indigové děti a unavená pihovatá tvář…
po čem asi touží…
vpíjet se do noční oblohy za bezesných nocí, vzlykat radostí na svatbách přátel a při romantických komediích, obdivovat umění nanesené na plátna a do nesmrtelně krásné přírody???
tělo se primárně vzpírá depresi zakleté do vlhkých polštářů a posmrkaných kapesníčků naházených pod postel, kde dočasně uniknou zraku okolí…
depresi, co ničí vášeň…
vášeň pro tanec, pro emoce a vlastní podstatu, vyjádřenou harmonickým pohybem každé křivky těla, stvrzené potem a skutečným prožitkem…
vášeň pro jídlo, pro požitkářství, belgické pralinky, těstoviny, jablka a zelený čaj…
vášeň pro hudbu, pro všechny symfonie a balady explodující v mysli…
vášeň pro sex, pro nejnižší pudy lidstva, neprobádané splynutí dvou těl, co skrývá pointu v orgasmu… co o tom vím???
panenství je asi má poslední skrytá čistota… dokonalost… o tu bych se snad měla bát přijít… proč???
má vášeň pro vášeň už dávno zhynula…
žiju pro čas, žiju z povinnosti…
a láska… chybí

nebylo by lepší psát jenom veselé příběhy a úsměvné básně???
kde by potom ale byla pravda…
té se nemohu vzdát…
je mou poslední jedinou dobrou ingrediencí