Jak pan Jatýrko šidil, až se ošidil

Stalo se, a není to tak dávno, že jistá paní Anděla Bláhová potřebovala prodat byt. Ne, že by snad uvažovala o bydlení pod širým nebem nebo v hale místního nádraží. Paní Anděla měla v merku byt jiný, větší, no zkrátka potřebovala prodej uskutečnit rychle, neboť tehdejší majitel na peníze nechtěl dlouho čekat a vyvíjel nepříjemný nátlak. Protože mladičká paní Anděla neměla s prodáváním čehokoli naprosto žádné zkušenosti, řekla si, že nejjednodušší a nejjistější cesta bude uveřejnit inzerát v místních novinách, kde již několik let pročítala seznamku a příslušné médium se jí zdálo důvěryhodné a mezi krajany rozšířené. A tak se stalo. Ohlas byl skutečně veliký, jen k překvapení paní Anděly nepřišel žádný skutečný zájemce, ale zástupci všech možných realitních kanceláří z blízkého i vzdálenějšího okolí. A hned, že si byt vezmou do nabídky a s různě velkou provizí zaručeně v co nejkratší době najdou solidního kupce. Čas plynul, návštěvy se střídaly, ale kupovat pořád nikdo nechtěl. Až jednou zazvonil jistý zájemce, jak se popsal do telefonu, pan Bořivoj Jatýrko. Podsaditý týpek, v ruce aktovku, vystupoval suverénně a chtěl podepsat exkluzivní smlouvu se slovy, že byt prodá maximálně do dvou týdnů a jednoho vážného zájemce přivede prakticky obratem. V té době již zoufalá paní Anděla podepsala předložené lejstro a těšila se, že již brzy bude konec nepříjemné mašinérii, kdy ji navštěvovaly desítky potenciálních zájemců různých vizáží a charakterů, ale nikdo nic nekupoval.
Druhý den přišel pan Jatýrko znovu a opravdu přivedl i klienta, pana Zajíčka. Mohlo mu být tak kolem dvacítky, možná ani ne, takový mlaďoch, od kterého byste čekali, že si spíš šetří na motorku či horské kolo než na starou dvougarsonku v ne zrovna atraktivní lokalitě. Rozběhl se po bytě, oťukával umakartové stěny a z každého rohu nadšeně volal, že něco takového si přesně představoval, a že potřebují s přítelkyní rychle bydlet, a že to kupuje. Jen s penězi prý musí paní Anděla chvíli počkat, neboť se budou půjčovat od rodičů a chvíli potrvá, než se vše přemele. A tak si všichni zúčastnění řádně plácli a čekalo se. Čekalo se týden, dva, tři.. Pan Jatýrko, když vzal telefon, trpělivě uklidňoval svou netrpělivou klientku slovy „už to bude“. To překvapení, když jednou zase zavolal a své pořekadlo změnil! Z telefonu zaznělo „mám vážného zájemce!“ To už paní Anděle vážně docházela andělská trpělivost, čas tlačil a slovo „jatýrko“ jí způsobovalo žaludeční nevolnost. „Sem s ním“, řekla a těšila se, že už brzy bude konec nepříjemné anabázi s těmi příšernými návštěvami, které nechtěly nic kupovat.“
Tentokrát přivedl Jatýrko elegantně vyhlížejícího muže, ve věku tak akorát, že by mohl vážně uvažovat o koupi slušné dvougarsonky v celkem zajímavé lokalitě. „Konečně zajímavý klient“, řekla si paní Anděla a schovala rozečtenou seznamku. Pan Jatýrko představil dotyčného muže jako svého přítele, pana Horymíra Horu. O to víc paní Andělu překvapilo, že její byt Jatýrko svému příteli nabízí za nehorázně navýšenou cenu oproti původní domluvě. „No nic“, řekla žena nezkušená, „třeba se rozdělí“. Byl zde jen malý problém, že totiž pan Hora nemá peníze v hotovosti, ale bude třeba zařídit hypotéční úvěr. Žádný problém pro pana Jatýrka, posbíral potřebné náležitosti, vybral zálohu a utíkal do nejbližší banky zařídit smlouvy. Čas byl nelítostný. Paní Anděle zbývaly poslední minuty, pardon dny. Pan Hora měl na svém daňovém přiznání velmi malou částku na to, aby mu jakákoliv banka půjčila téměř milion korun. A dál se nic nedělo. A jak se tak stává, zejména v dobrých pohádkách, když již začínalo být nejhůř, přišel na pomoc kouzelný dědeček. Tedy kamarád paní Anděly, shodou okolností majitel realitní kanceláře, který shodou okolností ve své makléřské praxi několikrát narazil na jistého pana Jatýrka a jeho podivné praktiky. A nabídl Anděle pomocnou ruku. A začalo se pátrat, hezky na vlastní pěst. V první řadě paní Anděla obtelefonovala všechny osoby nesoucí jméno prvního vážného zájemce Zajíčka, aby zjistila, zda vůbec existuje někdo takový, kdo u ní v bytě byl a sliboval jeho koupi. Možná už ji ani moc nepřekvapilo, že žádného takového člověka v celém okrese nenašla. Další úkol byl nalézt charismatického pana Horu. Nějakým záhadným způsobem utkvěla paní Anděle ulice, ve které dotyčný muž bydlí, a po krátkém pátrání se společně se svým přítelem pana Hory dopátrala. Ten o panu Jatýrkovi neslyšel od doby, kdy mu vyplatil zálohu, a poklidně čekal na zprávu o sjednané hypotéce. A tak mu paní Anděla začala vyprávět všechno od začátku, včetně toho, jak nehorázně se jej pan Jatýrko, coby svého nezkušeného přítele, chystal vzít na hůl a cenu za byt nepřiměřeně nadsadil. Když pan Hora vyslechl celý příběh, během něhož několikrát změnil barvu v obličeji a vyslovil několik nepublikovatelných výrazů na adresu svého bývalého přítele, rozhodl se spolupracovat. Ještě tentýž večer zavolal Jatýrkovi a sjednal s ním schůzku. Jatýrko, netuše žádné léčky či úskoku, přijel. Když viděl pohromadě nastoupený tým svých rozhořčených zákazníků, navíc se zástupcem konkurenční realitky, jeho kolena se podlomila, obličej zezelenal, chlupy naježily, mráz přelezl po Jatýrkových strnulých zádech a krev zajela tak hluboko, že by se jí nikdo z přítomných nedořezal. Když lapil dech a pochopil, co se stalo, zahájil nemotorný pokus o záchranu situace s cílem vytřískat alespoň něco. Cenu a tedy i výši své provize snížil na původní úroveň a druhý den ráno slíbil dodat příslušné smlouvy z banky, se kterou měl údajně celou věc rozjednanou a půjčku přislíbenou. Poté se odpotácel.
Náš nový tým již však nenechal nic náhodě. Jeho tři členové se sešli druhý den o hodinu dříve, než měl přisupět Jatýrko, a společně vyrazili do příslušné banky pátrat po stopách, které zde Jatýrko zanechal, pokud tedy vůbec nějaké byly. A opravdu. Alespoň v této záležitosti Jatýrko nelhal. Hypotéka na jméno Horymír Hora zde byla skutečně rozjednaná, zbývaly dodat jen podklady o příjmech budoucí manželky pana Hory, kterou si měl přece co nevidět brát a se kterou budou platit hypotéku napůl. Jelikož nejenže pan Hora o žádné svatbě neuvažoval, dokonce v té době neměl ani žádnou snoubenku, která by se chtěla podílet na splácení společné hypotéky, zkusil to tedy pohotově nabídnout paní Anděle, ale ta odmítla, půjčka byla zavržena z důvodu nízkého příjmu. A to je celé. Jatýrko byl donucen podepsat paní Anděle odstoupení od smlouvy, která byla naštěstí napsaná tak neohrabaně, že neměl šanci vymáhat jakékoli penále, panu Horovi vrátit zálohu 50 000 Kč, v tom rozčilení si ani chudák nevšiml, že vrací o tisícikorunu víc. Paní Anděle ještě vztekle zamával před obličejem svou rádoby smlouvou o exkluzivitě, zahrozil, že o něm ještě uslyší, a byl pryč. Pan Hora pozval paní Andělu na drink, jako dík, že mu svou statečností zachránila zálohu, ale nevzali se. Přítel z konkurenční realitky byl rád, že mohl Jatýrkovi zatopit za jeho dřívější nekalosti, ale paní Anděle byt neprodal. To se nakonec povedlo úplně jiné realitní kanceláři, ale to už je zase jiný příběh.