Pro tebe

Věřím, doufám, lituji…
pocity prolité na papír se jako rány zacelí, pročistí, já procitnu a ony přestanou být takovou hrozbou…
takže teď naposledy pravím tobě
a tento papír je mi svědkem

miluju tě, miluju, miluju
asi od listopadu 2oo8
každý okamžik, když jsem byla na chvíli s tebou,
jsem se snažila vrýt si tě do srdce…
po dlouhé měsíce jsi mou jedinou múzou
a hraničí to s posedlostí…
všechny slzy poslední doby byly prolité aspoň z části kvůli tobě
všechno na tobě mě pohlcuje a ničí
tvoje tvář, hlas, myšlenky…

přemýšlela jsem, jestli tohle náhodou není ta zprofanovaná láska, jejíž kouzlo už dávno pošlo s příchodem amerických filmů…
ale… copak může tak bolet a jenom bolet
já teď nic nemám… než hlavu plnou tebe
jsi nejspíš nechtěně má největší zbraň proti sobě samé…
jsi droga…
ta nejvyšší forma extáze nebo heroinu…
umírám na nepojmenovatelnou diagnózu

a tvoje jméno…
exploduje milionkrát každou noc v mé hlavě…
na tvém krásném jménu se krčí má zdeptaná duše…
spousta věcí mi začala být asociací tvé osoby…
Skotsko, SlipKnot, Hejčín a každá cesta autobusem…

MMM
To nikdy neplatilo.

přerůstáš mi už přes hlavu…
vlastně bych tě měla nenávidět… ale nemůžu

Než půjdeš dál, musíš se nejdřív vrátit.

tak trochu krutě si napadl můj život…
nevěřím, nedoufám a ani nelituji

svíčka brzo zhasne…
a i když třeba zítřky hned nepřinesou nová poznání… v jedné věci mám jasno
i přes relativně velmi malou vzdálenost míst, kde se teď oba nacházíme, každý dnes budeme spát sami se svými myšlenkami
a tak to bude napořád…
dobrou noc, Martine
sbohem

temná cela se pomalu otevírá a z ní vychází osvobozená duše a srdce Simony Hájkové

už si nic nenalhávám
jen volně dýchám