Agentura Family Care

Vždycky si přála mít víc volného času. Chtěla mít houpací křeslo, do kterého by si mohla sednout a jen tak se houpat. Bez výčitek, že zanedbává rodinu nebo domácnost. Jakožto top-manažerka velké nadnárodní firmy měla mraky práce. Neustále jen telefonovala s Tokiem a s Kanadou, někdy volala do Konga a jindy zas do Brisbane. Čím dál míň ale telefonovala svému Petrovi, jejímu drahému. Telefon kvůli němu brala do ruky jenom když mu potřebovala připomenout, že Deniska dneska nemá balet a bylo by ji proto třeba vyzvednout už ve dvě. Měla pocit, že všechno skvěle zvládá. Jenže domácnost postrádala ženskou ruku.
„Miláčku, pořiďme si hospodyni.“ navrhnul jí jednou večer Petr, když naprosto vyčerpaná odpadla od sporáku rovnou do postele. Překulila se na bok a přitulila se k němu, tak jak to vždycky dělala, když si s ním chtěla promluvit. „Hospodyni? Na co, vždyť většinu věcí zvládám a o zbytek se postaráš ty.“ Jenže v ten samý okamžik jí v mysli vyvstaly představy o houpacím křesle, které je měkoučké a houpá se v rytmu vln širého oceánu. Mlčel. Představa se jí líbila čím dál víc, a tak nakonec řekla: „Na druhou stranu, bylo by příjemné mít trochu víc času pro sebe.“ Usmál se a pohladil ji po vlasech. „Taky si myslím, že by ti trocha volného času prospěla. Zítra zavolám do agentury, ať nám sem někoho pošlou.“
Druhý den, když se Linda vrátila z práce bylo doma něco jinak. Nikde nebyla ani stopa po špinavém nádobí, na koberci v předsíni nebylo ani smítko a v ložnici na posteli měla komínek čerstvě vyžehleného prádla. Úplně zapoměla na čem se s Petrem včera domluvili. Připadalo jí to skvělé. Šla za Deniskou do pokojíčku. Hrála si s panenkama a vůbec si nevšimla, že jí za zády někdo stojí. Chvíli ji jen tak pozorovala. Malá si hrála na školu a právě vysvětlovala panenkám, že mají doma novou paní na uklízení a že se k ní mají panenky chovat hezky. Všechny jí to odkývaly a slíbily, že se budou chovat jak nejlíp dovedou. Deniska byla ráda a pochválila je. Zítra za to pojedou na výlet na hřiště.
Linda seděla na gauči a v náruči svírala polštář, který jí kdysi dal kamarád. Usilovně se snažila přijít na to, co by vlastně mohla dělat. Šla do koupelny vyleštit zrcadlo. To ji vždycky jistým způsobem uklidňovalo, jenže ouha zrcadlo bylo dokonale nablýskané. Sedla si na podlahu a vytáhla lak na nehty. Udělá si manikůru, to ji taky dokáže rozveselit. Prohřála vodu s citronem tak, aby v ní udržela ruce, zapálila si vonné svíčky a stlumila světlo. Obřadně dokončila poslední nehet a odložila štěteček. S nalakovanými nehty přece ani nemůže nic dělat. Klaply dveře. Petr přišel z práce a svalil se vedle ní na gauč. „Ahoj miláčku, teda řeknu ti, hezky to tu ta slečna uklidila.“ usmál se a v duchu se plácal po rameni jaký že to měl skvělý nápad.
Ráno v pět vstávat, a...a...a...co by vlastně měla dělat? Vždyť takhle brzy přece vstávala, aby měla dost času na úklid. Uvařila si kávu a nad kouřícím šálkem přemýšlela, co bude dělat. Probírala časopisy, které si kupovala spíš jen ze zvyku, a na které neměla za normálních okolností čas. Teď ho měla. V jednom plátku narazila na inzerát: NEMÁTE DOST ČASU NA RODINU? MY SE VÁM O NI POSTARÁME. Nechápavě zakroutila hlavou a otočila na další stránku. Pročítala si ty časopisy naprosto bez zájmu. Vždyť v nich byla jenom dva roky stará móda a „rady k nezaplacení“, které ji nezajímaly. Rozhodla se, že udělá Petrovi a malé snídani. Na to nikdy čas neměla. Postavila na čaj a začala zapékat tousty se sýrem a šunkou tak, jak to měli oba rádi. Malé ještě ozdobila talířek zeleninou, Petr si ji může vzít i z talíře, ne?
Bylo šest. Z ložnice slyšela petrův budík, který se ho snažil vytáhnout z postele. Marně. Vzala šálek čerstvé kávy a šla jej probudit sama, něžněji než ten hrozný plastový krám. Sedla si na kraj postele a kávu položila na stolek. Pohladila jej po vlasech a do ucha mu zašeptala: „Lásko, je čas vstávat. Máš tady kávu.“ Hladila ho po zádech. „Na stole v kuchyni máte snídani. Já už musím do práce. Pak ti zavolám.“ Ještě ho políbila než odešla. Zavolat mu zapoměla.
V práci už všichni čekali na její příkazy. „Ty uděláš to, Lenka tamto a vy běžte a najděte mi zprávu z minulého roku...“ S rozdáváním úkolů začala v sedm ráno a celý den nepřestala. Práce ji bavila, ale rozčilovalo ji, že musí celý den mluvit výhradně v rozkazovacích větách. „Lindo, je devět večer, neměly bychom končit?“ strčila jí do dveří hlavu sekretářka. „Cože? Kolik?“ Podívala se na hodiny a s hrůzou zjistila, že je opravdu devět a že je v kanceláři už dvě hodiny na víc. Dvě hodiny, kdy měla mít volno díky té nové slečně na úklid, a které proseděla tady, aby ještě víc pracovala. „Máš pravdu, díky za upozornění. Jdeme domů.“ usmála se na sekretářku a začala si balit laptop. Z fotky na stole se na ni usmívala Deniska. Už dřív s ní trávila míň času než Petr a teď i když se nemusí starat o domácnost radši pracuje, než aby si ji užívala. Vzpoměla si na to houpací křeslo, o kterém už sní několik měsíců. Měla by si ho koupit. Nejlépe modré.
Přišla domů úplně vyřízená z toho hektického dne. „Miláčku, mohl bys mi prosím napustit vanu?“ houkla z předsíně na Petra, který se koukal na televizi. Vyzula si boty a šla nakouknout na malou. Ležela v posteli, přitulená k medvídkovi, kterého se chtěla Linda už tolikrát zbavit. Zhasla jí lampičku a přivřela dveře. „Měla jsem hrozný den.“ spustila. Povyprávěla Petrovi, jak probíhal den v práci a ten jenom přikyvoval. Taky byl celý den v práci a byla to hrůza, ale tím nechtěl Lindu zatěžovat. Věděl, že ona je tady ten, co dře od rána do večera, tak mlčel a poslouchal. Vanu už jí napustil a nasypal jí tam i sůl, jak to měla ráda. Nechal ji ať se vypovídá. Poslední dobou raději mlčel. Nemohl si však nevšimnout, že jeho žena tráví víc času v práci než s rodinou.
Po půl hodinovém monologu, kdy Petrovi vylíčila naprosto všechno ze svého dne, se zvedla a šla se naložit do vany. Voda byla příjemně teplá a sůl ji krásně provoněla. Měla pocit, že jediné, co jí teď může zbavit stresu je houpání. Sunula své tělo po dně vany a dělala tak na hladině vlny. Pak se ponořila a zadržela dech dokud mohla. To křeslo si musí koupit už zítra. Její rozhodnutí ji vyneslo nad hladinu, kde se nadechla tak mocně, jako by dech zadržovala dvacet minut. A malé musí pořídit chůvu. Vždyť jsem od rána do večera v práci. Petr se jí sice taky věnuje, ale musí pracovat, takže to taky není stoprocentní.
„Zítra musíme sehnat Denisce chůvu.“ prohlásila, když zabalená v županu vplula do ložnice. Na zemi po ní zůstávaly mokré stopy, ale proč by si s nimi měla dělat hlavu? Paní na úklid se o ně přece postará. „Jak myslíš.“ odpověděl jí Petr aniž zvedl oči od knížky. „Uděláš to ty nebo ji mám sehnat já?“ zeptala se ještě. „Klidně to udělám.“ zabručel mezi listy papíru. Spokojená s jeho odpovědí shodila župan a nahá vlezla pod peřinu, ale k Petrovi se nepřitulila a ani on neměl zájem. Byli od sebe na míle vzdálení i když leželi kousek od sebe. Linda si to neuvědomovala, Petr už dlouhou dobu ano. Proč s tím nic nedělal? Byl rád, že má ženu, která se dokáže postarat o rodinu a když ji viděl, jak každý den padá znavená do peřin, mohl ji jen tiše obdivovat. Jen se díval jak usíná a uvažoval nad tím, jaké to bylo, když se vzali.
Vstala zase v pět. Ale ne proto, že by chtěla Petrovi dělat snídani. Chtěla jít dřív do práce, aby toho víc stihla. Sekretářka, která chodila o půl hodiny dřív než Linda se v prvním okamžiku lekla, když uviděla dveře od kanceláře otevřené. Pak ale uslyšela klepání klávesnice a bylo jí jasné, že kancelář nikdo nevykrádá, ale že Linda přišla zase o něco dřív. Lindina kancelář byla obrovská s krásným výhledem na město a park. Linda v tom parku nikdy nebyla. Od samého rána psala smlouvy, kontrolovala odběratele, dodavatele a subdodavatele na druhém konci planety a vůbec nemyslela na Petra.
Zabrala se do práce tak, že vůbec nevnímala, že v kanceláři nikdo není, protože jsou všichni na obědě. Nevnímala hlad. Prostě jen pracovala. Město se mezitím ponořilo do tmy, ale Linda pracovala s takovou vervou jako by bylo právě šest ráno. Neměla jediný šálek kávy, ale vypadalo to jako by v sobě měla artézskou studnu, ze které neprýští voda, ale čistý kofein. Z pracovního transu ji probrala až sekretářka, která už byla nachystaná na odchod. „Paní Lindo, potřebujete ještě něco nebo už můžu jít domů?“ Probrala se. Měla by si nařídit budík, aby nezůstávala v práci tak dlouho. Má přece končit v šest, ne v deset. „Ne děkuju Andreo, taky už půjdu. Hezký večer.“
Domů dojela až v jedenáct. Malá už dávno spala, ale v kuchyni na ni nečekal Petr, ale nějaká cizí žena. Byla štíhlá a vypadal klidně. Popíjela kávu z jejího hrníčku. Vyděsila se. „Co tu chcete? Kdo jste?“ Rozkřikla se na ni. „Dobrý večer paní Lindo, jmenuji se Klára a jsem vaše nová chůva. Pan Petr mě dnes přijal, abych se vám starala o malou.“ Linda se trochu uklidnila. Úplně zapoměla, že po Petrovi chtěla, aby nějakou chůvu sehnal. „Aha, dobrý večer Kláro, těší mě.“ vykoktala ze sebe nakonec. Klára jí podla ruku. „Dáte si kávu?“ zeptala se zdvořile. „Ne, děkuji. Půjdu se okoupat. Můžete jít domů.“ Otočila se a chtěla odejít, ale pak ji napadlo...“a kde je vlastně můj manžel?“ Klára se usmála: „šel na pivo.“ Klára si posbírala věci. Když za ní zaklaply dveře, mohla se Linda konečně v klidu ponořit do měkké pěny, které měla plnou vanu. No a co, že jí Petr neřekl, že někam jde a nechá tady tu cizí holku hned první večer samotnou?
Petr přišel až pozdě v noci. Boty si zul až u postele. Na chvilku se probrala. Zamžourala na budík. Čísla moc neviděla, ale odtušila, že by mohlo být něco kolem druhé. Znovu se probrala ve čtyři. Nemohla usnout. Když zavřela oči, uviděla své křeslo, které se houpalo a houpalo. Dnes si ho koupí umanula si. Vstala a uvařila si kávu. Zase měla čas, ale co měla dělat? O úklid je postaráno, snídani malé udělá Klára. Na stole se na ni ze stránek časopisů usmívaly mladé nadějné modelky. Pohled jí padl na jeden, který byl otevřený na stránce s inzercí.

NEMÁTE DOST ČASU NA RODINU? MY SE VÁM O NI POSTARÁME.
Služba pro všechny pracovně vytížené ženy. Manažerky, právničky, lékařky, které nestíhají.
Nakrmíme manžela, přečteme dětem knížku, popovídáme si s rodiči.
Vy si můžete užívat volný čas.

Volejte na čílo: 777 897 897

Linda nikdy neslyšela o tom, že taková agentura vůbec existuje. Poslední dobou jí ale připadalo, že se o Petra stará čím dál míň a to jí vadilo. On udělal první poslední, co jí na očích viděl a co pro něj dělala ona? Z práce se vracela pozdě v noci, s malou se téměř nevídala, protože odcházela, když ještě spala a přicházela když už byla dávno v posteli. Vůbec nevěděla, co Petr teď vlastně v práci dělá, jestli jej třeba nepovýšili. A pracuje ještě vůbec? Co malá ve školce? Je tam spokojená? A kdy vlastně naposledy mluvila se svou matkou? To ráno se rozhodla, že si tu službu objedná a pak bude mít víc času na odpočinek. Všichni budou spokojení. Manžel bude mít teplé večeře, malá nevyroste bez pohádek a ona bude odpočatá.
To byl plán. Plán, které ho se chtěla držet, protože jí připadal naprosto perfektní. Spát už nešla. Dopila kávu a uvařila si novou. Dnes potřebovala víc energie než obvykle. Čekaly ji tři velmi důležité schůzky. Musí se na ně ještě připravit. Vytáhla si laptop a začala procházet smlouvy a veškeré podklady, které měla. Musela ty obchody dnes uzavřít. Mohlo by to znamenat i povýšení. Petr by z toho měl určitě radost. Káva provoněla celý byt. Ucítila na sobě petrův pohled. „Co tu proboha děláš tak brzy ráno?“ zeptal se. „Zařizuju nám skvělou budoucnost a pohodlné stáří, lásko.“ usmála se na něj. Oplatil jí úsměv a zmizel v ložnici.
Nachystala si věci a vydala se do práce. Celá budova byla ještě zamčená a Linda samozřejmě klíč neměla. Vytáhla si laptop v autě a začala se připravovat. Koho kam pozve a co mu řekne? Bude se panu Smithovi líbit v té módní restauraci nebo by měla raději volit nějaký klasický podnik? V šest se u hlavních dveří objevil hlídač. Sotva jej postřehla. V kanceláři bylo ještě docela chladno. Topení zapínala až Andrea, která chodila dřív, jenže poslední dobou to byla právě Linda, kdo se tu objevil jako první. V osm zavolala do agentury Family care, aby si vybrala ze služeb které nabízejí. Vybrala si paní na úklid, paní na hlídání, někoho kdo se bude starat o opravy v domě a slečnu, která bude jezdit s její matkou na nákupy. Když položila sluchátko, byla spokojená sama se sebou jak to všechno pěkně zařídila. Její život šel jako na drátkách. Teď ještě zavolat Petrovi, aby propustil Kláru a paní na úklid. Neřekl nic. Jen vzdychl a zavěsil.
Když přijela v noci domů nikdo tam nebyl. Vlastně tam vůbec nic nebylo. Zbyly jen holé stěny a prázdné místnosti. Chtěla zavolat Petrovi, ale všimla si velké bedny v předsíni. Rotrhla mašli, která zdobila vršek i drahý balící papír. Uvintř toho pečlivě zabaleného balíku to bylo...modré houpací křeslo. Křeslo, o kterém se jí zdá už několik měsíců. Sedla do auta a zavezla jej do toho parku, ve kterém nikdy nebyla. Sedla si do něj a pak...A pak? Pak už jenom seděla a houpala se a křeslo, bylo jako loď, co se kolíbá na vlnách...jenom seděla a už vůbec nic už nemusela.