Podpora druhému se vždy vyplatí

Je nádherný jarní den jako vystřižený z omalovánek. Já si to pěkně nakračuji do své oblíbené restaurace. Do uší mi zpívá Phill Anselmo svým jedinečným uřvaným hlasem. Jdu přesně do rytmu hudby. Na ulici potkávám krásné dívky s milým úsměvem. Cítím se jako v pohádce.
Jenže najednou i přes hlasitou hudbu ve sluchátkách, slyším houkat policejní auta. Z čiré zvědavosti vytahuji telefon z kapsy a vypínám hudbu. Otáčím se čelem vzad a vidím, jak policie přejíždí křižovatku. Neodbočuje do ulice ve které se nacházím. Koukám na tu „show“. Najednou náraz. Ležím na zemi a nade mnou stojí takový zdatný chlapík. „Promiňte, ta policie je tu kvůli mně, spletli si mě s jedním zločincem a já bych si teď od Vás potřeboval zatelefonovat.“ Naprosto vyděšeně jsem tedy vytáhl ruku a dal telefon tomu podivínovi. Ani nevím z jakého důvodu. Ale prostě jsem cítil, že je to pro dobrou věc. Bohužel se moje intuice zmýlila. Když chlapík uviděl jak se policejní auta vrací do ulice. Začal utíkat s mým telefonem. Pořád ležím a tristně koukám jak se chlápek ztrácí v parku. Je to divné, vůbec mě to nevadí. Pomalu se zvedám ze země, opráším se a pokračuji v cestě. Na svět nahlížím jako optimista, takže nad uneseným telefonem pouze pokrčím rameny.
Konečně jsem v restauraci. dávám si své oblíbené kuře a hranolky. Rozhlížím se kolem sebe a vidím, že něco není v pořádku. „Hej Johny vo co dé? Všichni se chováte jako byste měli zaražený prdy!“ Číšník jen cukne očima jako by tím chtěl něco říct. „Co?“ Vypotím ze sebe nechápavě. Jenže on zůstává pouze u té neverbální komunikace. „Tak to jdi někam, už mě to nebaví, co to jako hrajete?“ Vchrstl jsem opět podrážděně. Johny mlčky odchází ke dveřím. s opravdu nechápavým výrazem ho pozoruji. Vidím jak otáčí ceduli z otevřeno na zavřeno a říká: „ Pojďte za mnou.“ S Johnym se známe dlouho, tak mu věřím a jdu. Ostatní hosté jdou taky. Směr je kuchyně. Tady nás přivítá chladný pohled pětačtyřicítky. Jen co od ní odlepím oči, nestačím se divit. Chlápek co ji drží, je ten samý co mě porazil a utekl s telefonem. Vypadá, že ho to trochu rozhodilo. Ale snaží se udržet si respekt. „Vy! Támhle!“ Pošle hosty restaurace do skladu na potraviny. „A ty!“ Zakřičel na mě. „Pojď se mnou.“ Odcházíme spolu směrem k zadním dveřím. „Omlouvám se, ale budu Tě muset střelit, aby si ztratil vědomí. Potom Tě pustím, za to, že jsi mi pomohl a zbytečně ses na nic nevyptával.“ Srdce až v krku, dlaně jak dvě vodárny. Ten chlapík mi volá sanitku. Cítím silnou tupou bolest. Všechno se mi rozmazává. Černo.
Probouzím se v nemocnici. Kontroluji svoje zranění. Přichází doktor. „To koukáte co? No jo, měl jste zatracenou kliku pane. O centimetr výš nebo níž. No, nebo vlastně kdekoliv jinde v této oblasti a bylo po Vás. To je buď štěstí nebo Vás střelec nechtěl zabít. Včera v odpoledních hodinách byli zabiti poslanci různých politických stran. V restauraci „Na divokém západě.“ Střílel nájemný vrah, který s sebou měl komplice. Dále bylo zabito pět osob. Tři zaměstnanci a dva návštěvníci restaurace. Jeden člověk to přežil a leží v nemocnici. Vrah svoje běsnění začal už tím, že srazil jednu ženu na přechodu. Přivolaná policie jej pronásledovala, avšak marně.
Doktor vypne televizi. Já se poohlížím po… Telefon nahmatávám v zásuvce nočního stolku. „Jo, jo, tam máte svoje věci, které jsme u Vás našli.“ Upozorňuje mě doktor. Podívám se na display telefonu. Opět jsem velmi zaskočený. Čtu: „Děkuji.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že mě moje nekonfliktní a naivní povaha zachránila život. A taky že kdybych tomu šílenci ten telefon nepůjčil, asi bych tu teď nebyl. Proto mám nové životní krédo. Podpora druhému se vždy vyplatí.