kniha bez konce....

Ručička ukazuje 21:55, musím si pospíšit , pomyslí si dívka, za chvilku mi jede metro, tak abych to stihla. Sestupuje do podzemí, na nástupiště, kde čeká na příjezd vlaku. po chvilce metro opravdu přijíždí, dívka nastupuje do vagónu a sedá si na místo, které je na kraji u dveří. S dívkou nastoupilo i několik spolucestujících, ale ona si jich nevšímá. Po tváři jí stékají slzy. Nemá chuť se bavit s nikým, nemá náladu na nic, přestává jí bavit cokoliv. Metro se pomalu rozjíždí, a dívce se honí hlavou miliony myšlenek, proč se to vše muselo stát. Vždyť on jí sliboval, že jí nikdy neublíží, sliboval jí lásku, sliboval... najednou začne přemýšlet zda neudělala ona někde chybu. Vždyť se k němu chovala tak mile, udělala pro něj první poslední, dokázala by mu snést modré z nebe, dokázala by za něj dýchat, kdyby to bylo potřeba, dokázala by mu dát svůj život.....ale on si toho nevážil. Když mu psala že jí na něm záleží, a prosila ho, aby se vrátil zpět, aby to vše zvládli spolu, tak chlapec dívce odepsal strohou sms: Mě nezáleží ani na sobě.... natož na někom druhým, a už mi nepiš, nedělej mi to těžší než to je. Dívka nevěřícně koukala na sms, proč píše toto. Vždyť jí říkal do očí, jak mu na ní záleží, jak moc jí miluje, jak by ji nikdy za nikoho jiného nevyměnil... byl to on kdo ji přece miloval a tu lásku dokazoval, ale teď píše úplně něco jiného. Proč?? A aby mu dívka už nepsala?? že to má těžké?? a co má říkat sama dívka?? Pro ní to těžké není?? Rána zasažena římo do srdce, do očí se jí hrnou další slzy, tak moc ty slova bolí, tak moc se jí zařezávají hluboko do srdce.... proč to tak skončilo, když jí miloval, jak tvrdil?? A nebo to tak nebylo?? Proč se teď její lásky vzdal, když jí řekl že jí nikdy za nic na světě nevymění?? Otázek bylo miliony, na které ona sama neznala odpověď, jen se pořád trápila, a trápila. Celou cestu metrem probrečela. Když čekala na autobus, zapálila si cigaretu.Autobus měl jet až za 10 min, a tak si v duchu říkala, to tu ještě jednu cigaretu zvládnu. Najednou k ní přistoupil chlapec. " Slečno, prosím Vás, neměla byste cigaretu jednu?? Já Vám jí i zaplatím.

Jo v pohodě, odpověděla slečna. Vytáhla z kabelky krabičku cigaret a podává chlapci cigaretu, a ani se mu nepodívá do tváře. Chlapec poděkuje a už je na odchodu, když v tom uvidí tekoucí slzu, která stéká té slečně po tváři.

Otočí se k ní zpátky a povídá " taková krásná slečna by neměla plakat, a navíc jí pláč nesluší. Můžu Vám nějak pomoci?? Stalo se Vám něco?? " V Tu chvíli slečna zvedne hlavu a poprvé spatří mladíka. Chvilku si ho prohlíží, a pak spustí, ne nic vážného to není, jen to.. zamyslí se a pak řekne, ale radši nic. Nechte to být. Ale chlapec se nedá jen tak odbít. a praví. "Víte co , slečno?? Zvu Vás na kávu a nebo na drink, jak si vybetere, a třeba se Vám udělá líp... co vy na to??

Slečna na něj koukne nechápavýma očima, a chlapec jí povídá. "nekoukejte na mě tak smutně, pro takové oči jako máte Vy bych dokázal udělat cokoliv.. a tak se slečna po dlouhé době na mladíka pousmála. No vidíte jak Vám to sluší, když se smějete. Tak jdem. A tak si šli sednou do blízkého baru. Jéé, pardón slečno, já Vás takhle někam táhnu, a ani jsem se nepředstavil, praví chlapec, a podává slečně ruku se slovy," Jmenuji se Martin... Těší mě, že Vás poznávám. Slečna na oplátku odpoví, také mě těší že Vás poznávám, mě říkají Nikol. Opět se usměje. No koukám že už máte malinko lepší náladu, praví chlapes a jdou s dívkou do nedalekého baru. Když vejdou nasají příjemnou atmosféru. U stolů moc lidí není, a tak si vyberou roh místnosti, kde je malý kulatý stolek se dvěma místy. Usednou a barmanka k nim příjde a ptá se jich co jim může nabídnou.

Nikol si obědnává červené víno, a Martin také.


Jak se tak mezi sebou baví, tak se najednou Martin optá Niki, proč vlastně plakala, jestli se jí o tom chce mluvit, a tak Niki začíná vyprávět svůj příběh:

Vše začalo 11.6.2008, končila jsem v práci, a kolega mě pozval na malou kalbičku mezi své přátele, neodmítla jsem. A jelikož on končil dříve, domluvili jsme se tak, že na mě počkají, a že se pak rozhodne co a jak. A tak jsem po práci vyrazila na smluvené místo. Když jsem tam dorazila skoro všichni chtěli už odejít, a tak jsem zavelela že nepřipadá v úvahu, vždyť jsem teď přišla.. :-). No a tam jsem uviděla jeho. Chlapec vyšší než já, takové silnější postavy, ale ne tlustej, spíš i malinko vysportovaný, s krásně hnědýma kukadly, delšími vlasy, a kouzelným úsměvem. Jmenoval se Tomáš. Zjistila jsem že mu je 22, stejně jako mě, a že dokonce posloucháme i stejnou muziku, :-) no a když zjistil že mám pearsing v jazyku, tak ho to strašně fascinovalo. No tak jsem malinko přešla do útoku a zbalila ho na větu: budem se líbat? a hle on dokonce i souhlasil, a tak jsme se za chvilku i líbali. Bylo to něco neskutečného. A od té doby jsme byli spolu. Náš vztah ale vydržel strašně málo. Pouhé dva měsíce. Po dvou nádherných měsících zjistil, že se toho všeho bojí a že má z toho všeho strach. A tak to radši ukončil. Nechce se už ke mně ani vrátit. No a teď tu sedím s Tebou a vyprávím Ti to..

Slečně opět začali stékat slzy po tváři, a chlapec jí pohladil po tváři se slovy, neboj, dej tomu čas třeba se Ti jednou ozve že se spletl, že se mu stýská a že mu chybíš. a bude vše zas jak má... dívka se na chlapce podívala, a praví: víš já už jsem veškerou svou naději vzdala... prostě už dál nemůžu, nemůžu na něj pořád zapomenout, pořád na něj myslím, pořád ho mám před očima. Bez něho nedokážu žít... bez něho si připadám jak tělo bez duše....