"Mám Tě rád"

prostředí je víc než příhodné. pod neonovou palmou čínské restaurace skoro na konci města sedíme na konci dne a tak trochu na konci všeho. od dlažebních kostek na ulici se odrážejí kapky vody pokaždé, když kolem projede auto a rozstříkne pod koly nahnědle duhovou vodu kaluží. ta duha je z benzínu. tolik barev. kdybych se někdy podíval nad sebe, možná bych viděl tu opravdovou duhu, ale zatím mi stačí, že je můj život barevný díky kdejakýmu technickýmu rozpouštědlu. čekám na vietnamskou číšnici a v duchu, skoro bezmyšlenkovitě, si broukám ústřední melodii z Kubrickovy Olověný vesty. Ty se nudíš. poslední dobou mam tenhle pocit skoro vždycky, když jsme spolu, někdy nevim, kdo z nás, ale dneska jsem si jistej, dneska se nudíš Ty. čínskou hůlkou se dloubeš v poloprázdné slánce na jejíž stěně zůstal zbytek čehosi, co měl někdo před námi sníst a co za chvíli budeme mít sníst my. konec snění, tohle je realita...

ale mohli jsme dopadnout i hůř. mohli jsme skončit někde v Mekáči nahoře na Václaváku. Tobě by se to možná líbilo, jseš moderní holka, já jsem výdobytek postotalitní éry béčkovejch akčních filmů - nudil bych se já, takže vlastně tohle je ta lepší varianta, nudíš se Ty a ikdyž mě to trochu nutí něco říct, abych Ti zlehka připomněl, že jsi tu se mnou a ne s tou zaprasenou slánkou.. mlčím. myslím na ty filmy, co jsem jich s kámošem v létě na prázdninách u jeho babičky jen viděl. samý béčka, nejradši ty od Marka L. Lestera s hercema jako Yapet Kotto. asi to tak neni, ale nám tak nějak zůstal v hlavě jako jeden z prvních černošskejch herců, kterej se proboural až na stříbrný plátno a hned s kulometem v ruce. dneska už je to jinak. rovnost nade vše a tak se to musí vyvažovat. černá sněhurka mluví za vše. až za pár dní bude naší ulicí projíždět Obama, naschvál otevřu okno. třeba mě ty jeho gorily sejmou - nejsem si jistej, jestli se jim může říkat gorily... je to asi jedno, vietnamka kolem nás nejmíň třikrát prošla aniž by si mě byť jen všimla. to máte společný, nevšímáte si mě. asi nejsem její typ, ale chtěl bych jen pivo, tak co na tom.

ty se pořád nudíš, možná myslíš na to, jak by sis to rozdávala s nějakým exotickým cizincem, nejvíc poruce by asi byl nějakej přitroublej slovák od vás ze školy. exotika za kopečkama, proč chodit někam daleko.. jojo, dva kopečky rejže - konečně přišla naše malá Mao-ce, tak objednáváme. a ještě velkýho ruma tady pro dámu, dneska máme velkej večer! podíváš se na mě se stejně trapnym úsměvem, jako tenkrát, když jsme se poprvý viděli nahý. od toho se to asi všechno odvíjí.. tak třeba, když se líbáme ty zavíráš oči a já ti čumim na kozičky. a taky si řikám pane bože, proč je vlastně se mnou? - to ne kvůli tvýmu poprsí, to asi že... je to jedno, možná pozdějc, nejsem moc na tyhle řeči a prstýnky a vínečko a kávičky - ještě jednoho toho ruma pro slečnu! (já vim, že i toho prvního, a vlastně i ty tři před tim jsem vypil já, ale mám tak lepší pocit, nejsem alkoholik, to Ty skoro začínáš a já Tě před tim chránim. Zvrácená logika, ale logika ani jiná nebejvá, aspoň ne ta Tvoje).

chtěl bych vědět na co myslíš. nebo možná lepší nevědět. sedět tady a poslouchat bručení zářivek... hej kapelo, některá ta kytara vám na podiu torchu šumí, chtělo by to poladit reprák - to neni kytara šéfe, klávesák má hned u komba ledničku, starej Polar. no nic, možná, kdybych to řekl nahlas, tak by ses zasmála, vim, že jen z nutnosti, ale mam rád Tvůj smích, tak nějak mě dělá lepším, nebo nedělá, ale když se směješ mám pocit, že jsem lepší, vlastně stačí jen když tu jsi, pokud se nedíváš tak, jak se díváš zrovna teď. a i pokud jo, aspoň mam pocit, že jsem. POCIT, to je přesný. to jsme my dva - Pocit a GESTA. já čekám pořád na nějaký pocity a snažim se je aspoň trochu analyzovat nebo spíš vyložit je tak, aby se staly únosnými a Ty zas čekáš na gesta. pocity sou Ti ukradený. ty moje, ale už i ty Tvoje. všechno stavíš jen na gestech.. do pozoru! a při tom gesta a především ty velký gesta, ty umí dělat každej. jen se mi zdá, že je pořád míň lidí, který by ještě dokázali něco cítit, o těch velkejch citech ani nemluvě, to už asi neumí nikdo. možná i proto jsme spolu. než se odvážíme vyjít na ulici, Ty se na mě podíváš, jakože víš, jakože abych měl pocit, že existuju a já udělám nějaký gesto, jakože vim, že existuješ Ty. a ani jedno z toho neni pravda. jsme spolu, ale stejně dobře by nám stačilo i zrcadlo. nebo jakejkoli střep. neztrácíme se nevzájem, to by šlo, s tim se počitá od začátku, ale my se spíš tak nějak ztrácíme každej sám sobě, a tak potřebujem toho druhýho, aby nám pomohl najít aspoň část, aspoň kousek. .."nevidělas mojí pravou ruku?" .."jo, máš ji na mý prdeli." pořád jen čekáme a doufáme a zkoušíme věřit, a toužíme - touha umírá poslední. to naděje už je kolikrát dávno pod drnem a touha si vesele dál rýpe tím svým krumpáčíkem v naší hlavě a blbne nám mozky.

koukám se Ti do očí, i teď, když přemejšlim jestli pak ta drobná vietnamská číšnice v týhle čínský restauraci umí thajský masáže. dívám se a vidím v nich svůj odraz. viděl jsem ho tam vždycky, když jsem se do nich podíval. oči byly asi první. až pak jsem se kouknul na to ostatní. Ty sis toho tenkrát všimla, a asi jsi to brala jako gesto. a já měl při tom jenom pocit. a tim to začalo. ale stejně jsem v nich vždycky viděl sebe. Ty bys to nepřizanala, ale taky se mi díváš do očí většinou proto, že v nich vidíš sebe. je to fajn POCIT vidět sebe v očích někoho jinýho. je to fajn pocit vidět sebe. my už totiž vlastně ani nevíme jestli jsme, aby jsme byli, potřebujeme se vidět. nepotřebujeme ani tak, aby nás viděli ostatní, potřebujeme se vidět sami. Sami sebe. a tak jen koukáme jinejm do očí a taky na ulici do výloh a do kouřovejch skel bouráků na který nikdy nebudem mít a protože jsme líný chodit ven a hledat výlohy, bouráky a oči, tak se pomalu omezujeme na to, že čekáme, kdy nás někdo nataguje pod nějakou zkurvenou fotku, třeba na facebooku, nebo na nějaký podobný žumpě myšlenek. všichni tam plavem a celkem obstojně, já taky a netvrdim, že ne, jen mě nikdo netaguje.