Příběh neskutečné lásky

Láska, rozprostírající se na každém čtverečném centimetru zelené louky, štěstí, jež letní větřík lehce rozhoupával na velkých i menších listech rozkvetlých stromů, starosti, udusané hluboko pod zemí našimi rozpustilými kroky a enegie, vznášející se nad našimi hlavami tam, kde by měly být mraky...
"Crrrrrrrrr", naštvaně jsem procitla a pomalu šmátrala pod polštářem pro vytrvale zvonící a nepříjemně vybrující mobil.
"Ano?" Optala jsem se ochraptělým hlasem, kdo volá v sedm hodin ráno.
"Weru...Werunko...Já Tě strašně miluju, nemůžu být bez Tebe, nenechávej mě samotného. Vždyť my jsme tu zkrátka jeden pro druhého,prosím!", zněl naléhavý hlas člověka, který stál po mém boku více než rok a já se s ním včera rozešla. Ne proto, že bych ho nemilovala, to, zaklepat a přísahat, opravdu miluji, jen mi v našem vztahu, posvěceném tisíci sliby a prošitém miliony přísah všech barev, začalo cosi připadat nijaké, možná až nudné. Spontánnost, smích, naivita a láska se zřejmě rozhodla odjet na dovolenou a to minimálně do Mexika, Austrálie, či na Severní pól a nechaly nás na pospas rozumu, který řídil naše jednotlivé schůzky, věty, slova a vyznání lásky čím dál víc. Nebál se dokonce vykouknout z jednotlivých polibků a dotyků. Naše mozky, duše i srdce začal nemilosrdně nahlodávat zlý červík žárlivosti a nejistoty. Představme si kus bílé látky, kterou vezme jednoho dne ruka ženy a začne na běloskvoucí plochu vyšívat krásný tulipán. Dílo si pak pyšně zárámuje a postaví na noční stolek. Myslí si, že jí nemůže nikdy omrzet se na něj koukat, ale opak je pravdou - po měsíci, roce, možná i pár letech, ale jednou stejně, jí barevný tulipán začne nudit a nejraději by měla zpět zase jen prázdnou plochu, na níž by dnes vyšila pro změnu rudou růži...Ironické, že? Jenže takový je život...
"Copak jsem Ti to včera neřekla jasně? Já už takhle nemůžu, pochop to..." Dlouho nikdo z nás nic neříkal. Ozývaly se jen těžké vzdychy, prokládané stále častějšími zoufalými vzlyky. Cítila jsem strašnou potřebu říct, že láska je opravdu to, čemu dovolujeme aby nám ubližovalo, ale hlas mě zklamal. Nenáviděla jsem se za to, jak jsem mu dokázala ubližovat...Z očí mi tekly proudy slz, u srdce mě bolelo neskutečným způsobem.
"Jak je to možné, že Tebe to vůbec nebolí, nemrzí? Tobě je to úplně jedno! Proč?!" Kdyby jen věděl, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Náš rozhovor pokračoval ve stejném duchu ještě pár minut, poté se však ozvalo jen naštvané a nesmírně ublížené: "Nojo, tak jdi zase spát!"
Láska, rozprostírající se na každém čtverečném centimetru zelené louky, štěstí, jež letní větřík lehce rozhoupával na velkých i menších listech rozkvetlých stromů, starosti, udusané hluboko pod zemí našimi rozpustilými kroky a enegie, vznášející se nad našimi hlavami tam, kde by měly být mraky...
"Crrrrrrrr" ozvalo se pod promočeným polštářem a já opět mobil, vybrující do ticha bytu zvedla.
"Prosím?" alespoň nějaká změna...
"Miluju Tě! Lásko, bude to zase krásné, slibuji! Budeš se cítit jako princezna, jen mě neopouštěj, prosím!" Zlehka jsem si povzdechla. Panebože, znovu ne! Nenech mě, znovu mu ubližovat a říkat znovu věty, které ublíží víc, pokud jsou řečené, než když zůstanou nevyřčené! Vyslala jsem ke svému akcionáři, kerý na mě v posledních 24 hodinách prodělal tak, jako nikdy na nikom jiném, krátkou motlitbu, nadechla jsem se...
"Dobře...Přijdu k Tobě v jedenáct, vyříkáme si to a třeba se všechno vrátí do starých kolejí..." Dala bych za to cokoli na světě, jen abychom pro svět okolo existovali opět jen MY a ne ON a JÁ.
Čekala jsem před bílými mřížemi na to, až se otevřou dveře výtahu, vystoupí člověk, pro kterého stále mé srdce buší a podívá se na mě pohledem, pod kterým roztávají nejmohutnější arktické ledovce.
Všimli jste si někdy, že když jedete ve výtahu, cesta uteče rychleji, než když čekátě před ním?
Všimli jste si někdy, že mříže v Ostromečské 4 by potřebovaly na některých místech znovu natřít?
Všimli jste si někdy, že srdce může bušit šílenou rychlostí, ale dech se Vám při tom téměř zastavuje?
Všimli jste si někdy, že podlaha mezí vstupními dveřmi a již zmíněnými mřížemi v Ostromečské 4 není vydlážděná pravidelně?
Všimli jste si někdy, že čekání na milovanou osobu je jako čekání na Godota?
Buďme upřímní vážení, já si toho všimla až v podnělí 29.6.2009 přibližně v 10 hodin 52 minut, před bíle natřenými mřížemi domu v Ostromečské ulici, číslo popisné 4.
To, co se ve mě odehrálo ve chvíli, kdy vystoupil z výtahu by vystihlo snad jen pár teček -> ....
Přistoupil ke mě, oblečený v tom samém oblečení, jako přišel na naší první schůzku. Nerozplakala jsem se, nerozesmála jsem se, neuculila jsem se. Pochopitelně mi to mohl a stále ještě může mít za zlé, mé emoce však na to celé nestačily a proto ze mě vypadlo jen přiškrcené: "Panebože...!" Ne, opravdu nejsem věřící, toto slovní spojení užívám často proto, že bych dala ráda světu najevo, že pokud by bůh existoval,tohle by jistě nedopustil...
Hned při mém prvním kroku do bytu, který byl svědkem již tolika událostí, důležitýych pro náš vztah, mi cestu zastoupila Sisinka, plná radosti, a vřelé přítulnosti. Alespoň někdo je tu šťastný, pomyslela jsem si a následovala Kubu do obývacího pokoje. Na stole ležela váza s rudými růžemi a DVD Láska nebeská, které jsme si pustili, ale dlouho se nedostali přes úvodní menu, doprovázené příjemnou a opravdu krásnou melodií.
Začali jsme si vše vysvětlovat. Na konci toho všeho jsme si padli do náručí a políbili se tak, že bychom mohli konkurovat všem filmovým polibkům v historii. Nešlo necítit tu strašnou lásku a potřebu být jeden s druhým.
Sama sebe se stále ptám, kde se stala chyba? Když jsme šli odpoledne ven, opět jako zamilovaná dvojice, tak, jak nás všichni znamí a přátelé již přes rok znali, se něco pokazilo. Stále delší dobu jsme seděli vedle sebe a nic neříkali.
Ono...Není ticho, jako ticho. Existuje ticho, kterým můžete říct více než kterýmkoli slovem, ale mezi vztahy obchází ještě jiné ticho. Ticho, které bolí, nutí Vás přemýšlet, hledat důvody tam, kde je to zbytečné, trápí a zaměstnává každou část našeho těla, každý orgán. To ticho, při kterém se opravdu mlčí teď přišlo vynšovat krásný den nám dvěma, usadilo se na lavičku mezi nás a vesele se nám smálo. Zbaběle jsem prosila, aby odešlo, ono se však jen zasmálo tím strašlivým pohrdavým smíchem, který dokáže bolet víc, než rány holí. Vzala jsem ho kolem krku a odhodila pryč. Dobře, má co chtělo, ale teď ať jde otravovat a ubližovat zase o dům dál. Ticho zřejmě pochopilo, protože já promluvila.
"Vidíš? Slyšíš? Nemá to cenu...", řekla jsem opatrně. Nechtěla jsem být opět označena za svině a probodnuta ostrým hřbetem nože nenávisti. Nevím co se stalo, ale pochopil. Pochopil a dal mi za pravdu. Objala jsem ho a na mé sukni v ten okamžik těžce dopadla slaná kapka, v níž se zrcadlila celá naše minulost. Viděla jsem všechno tak jasně, jako nikdy jindy.
Ze srdce mi spadl obrovský kámen, který však prolomil všechny vodní bariéry, které jsem v sobě měla a já brečela, brečela a brečela. Pocit, že brečím v náruči člověka, který o mě ví naprosto všechno, troufám si říct, že ví i věci, které nevím já sama, mě uklidňoval natolik, že jsem se několikrát přiměla dokonce k chabému úsměvu. Při každém dalším slově o nás dvou se mi však hlas opět rozklepal, až se pokaždé proměnil v nesrozumitelný vodopád slov, které záhy vystřídaly slzy.
Teď si říkám, jak dlouho ještě tohle všechno potrvá? Jak dlouho v sobě budu muset ještě dusit všechna ta slova, která bych mu tak moc chtěla říct? Přátelé jsou fajn, o tom není pochyb, parta lidí se sejde, mluví spolu o všem, řeší každý problém i úspěch, ale sedět vedle něj, hypnotizovat jeho vlasy, černé jako uhel a nemoci se jimi prohrábnout, vidět jeho ruku, ledabyle položenou pár centimtrů od mé a nemoci ji vzít do své, sledovat jeho plné rty, hovořící o tom, jak moc by jednou chtěl být pilotem a nemoci je políbit? Copak je to přirozené? Copak je to správné? Já vím, takový je život, lidé se mění, přichází, odchází, věci se kazí, ale život, ten nevyzpytatelný, jednou milovaný, podruhé nenáviděný život, jde stále dál.
Vždy jsem byla cílevědomý člověk, který si šel za svým snem. A nebudu pošetilá, ani naivní, když teď napíši, že můj životní sen, je být s ním. V rozhovru, večer před celým tímto pravdivým příběhem mi byla do telefonu řečena věta - "Jsi strašná! Když něco chceš, uděláš to, jdeš přes mrtvoly a je Ti úplně jedno, jestli tím ostatním ublížíš!" Kdo by byl tušil, že tuto svou vlastnost se rozhodnu za pár dní využít k získání právě toho člověka, který mi toto, jakožto krutou pravdu vpálil do očí v největším stadiu zuřivosti a chtěl, abych tento fakt brala jako urážku? Jenže takový je život...A odpusť Forreste Gumpe, ale musím Tě citovat. Život je totiž opravdu jako bonboniéra - nikdy nevíš, co uchutnáš.