Copak?

Konečně, už se těším až ho uvidím. Neviděli jsme se už dva týdny a fakt se mi po něm stýská. Hlavně po těch jeho čokoládových očích... Zatím mu napíšu aspoň smsku.
„Ahojky, tak jak sis užil ten fesťák?“
O chvilku později mi odepíše: „Jo, bylo to fakt úplně super, nejlepší co jsem kdy zažil. A jak se máš ty?“
„Já? S tebou by mi bylo líp. Doufám, že ten zítřek platí...“
„No víš...asi bych ti měl něco říct...nebudeš nadšená...“
„Copak jsi proved? Pochlub se...“ Doufám, že ne to na co myslím...
„No...potkal jsem tu jednu holku...fakt jsem se zamiloval...“
„Tak to ti přeju, fakt. Užij si to, když si myslíš, že děláš správně.“ Výbuch cynismu. Právě jsem mu popřála všechno nejlepší... Bože, co jsem to udělala? Co to udělal on?!...

První půlhodinu mi vůbec nedošlo, že se se mnou právě rozešel. Až teď! To si dělá srandu ne? Čekám, že napíše něco na způsob omluvy. Čekám, ale marně. To se se mnou jako fakt rozešel přes sms? Ani se to neodvážil říct mi do očí...

Postupně zjišťuju, že ho fakt miluju. Pořád o něm přemýšlím... Jak to mohl udělat? A ani se neomluvil, žádná lítost, prostě nic. Ví to jen pár lidí, pro ostatní radši předstírám, že jsem v pohodě. Ale jakmile slyším Elán a nějakou jejich písničku, především Láska moja, nebo Ak nie si moja, tak se moje slzné kanálky připomenou a po tvářích se mi koulí slzy velikosti hrachu.

Po pár týdnech už se skoro zcela ovládám... Skoro... Ale opět se mi vrací můj (sebe)ironický humor, takže v očích ostatních už je všechno v normálu. Jenže problém je tu. Společný trénink! Buďto mu rozdtím zápěstí, nebo s brekem zdrhnu. Pravděpodobnost, že zachovám chladnou hlavu je velmi malá.
„Hey, klídek, vždyť jste od sebe už skoro dva měsíce!“ uklidňuje mě kámoška.
„Ale já ho miluju!“
„No tak to mu to zápěstí necháš vcelku...“ míňí Alex.
„Sašo, vždyť víš co jsem schopná udělat, když se naštvu!“ rozhodím rukama a podívám se na ni tázavým pohledem. Vím, že to ví. Byla to ona komu jsem zlomila zápěstí. Přebrala mi kluka. Už je to uzavřená kapitola, neboť se ukázalo, že to nebyla ona, kdo za to mohl. Chlapec byl tak trochu přelétavý typ, dalo by se říci.
„No to sice vím, ale mě nemiluješ, jeho jo... Nebo to aspoň trdíš,“ pokrčila bezstarostně rameny.
Došly jsme před školu, ve které máme tréninky, bohužel až za třičtvrtě hodiny. On tam už je. Baví se s kámošem. Zatím si mě nevšiml.
„Ahoj Hano!“ objímá mě Kate.
„Jééé, čauky!“ obejme mě i Hanz, ten kamarád s kterým se bavil on. Dělá, že mě nevidí a snaží se navázat na předchozí rozhovor s Hanzem. Ten ho však nevnímá. Nikdo, kromě Alex, netuší, že jsme spolu něco měli.
„Ahoj, lidi,“ odpovím jim s nuceným úsměvem. Saša do mě strčí. Co je? To byla tak cítit ta přetvářka? Otočím se na ni nechápavě. Přikývne, jakoby mi četla myšlenky. Jsme skoro jako sestry, nemáme před sebbou tajemství. Vyhoupnu se na zídku, zády k němu.
„Tak jaký byly prázdniny?“ zeptá se Kate a sedá si k nám.
„Skvělý,“ odpoví rychle Alex, takže nestihnu nic říct.
Trochu rezignovaně přikývnu. „Až na malej detail,“ dodám.
„Nevím jestli něco co má dva metry, je malej detail,“ ušklíbne se on a podívá se na mě.
„Slyšels... řekla jsem, že to je detail,“ vrhnu na něj vražedný pohled.
„Takže já jsem detail? To je mi novina,“ vzkřikne. Ostatní na nás nechápavě zírají. Postupně jim to dochází.
„Přesně tak, jseš jen malej nicotnej detail!“ Začíná to vě mě vřít, zase.
„Pravda, čekal jsem tehdy nějakou hysterickou scénu,“ pokrčí rameny.
„Výbuchy cynismu jsou u mě vcelku běžné,“ seskočím vedle něj. Má teď výhodu, je vyšší.
„Ironie je u tebe běžná, cynismus ne,“ poopraví mě a dívá se na mě stejně majetnicky jako tehdy, když jsme spolu byli poprvé sami.
„Hysterka nejsem, naštěstí,“ založím si ruce na prsou. Drž si odtup, chlape!
„Ne? Zato teď se tak chováš,“ popichuje mě.
Ostatní se začínají bavit spolu, ale nepřestávají nás pozorovat. Řekla bych, že kdyby šlo do tuhého, byli by schopni nás od sebe dostat.
„Já nevím, kdo komu podkopl nohy!“
Na to neodpoví, skloní hlavu. Už se mi nepodívá do očí.
„Takže ta fuchtle tě nakonec odkopla?“ dívám se na něj pobaveně. Jestli je tohle pravda...
„Není to fuchtle...“ zamumlá.
„Takže mám pravdu! No to je skvělý,“ uchechtnu se. „A teď mě začneš prosit o odpuštění, ne?“
„Promiň,“ podívá se mi do očí, ale hned uhne pohledem.
„Brzo chlapečku, brzo,“ pokývám ironicky hlavou. Zapomeň!
„Prosím,“ zkouší to znovu. Třese se mu hlas. Asi toho vážně lituje.
„Ne!“ odpovím nekompromisně.
„Chybovat je lidské, odpouštět božské,“ ozve se Kate.
„A proto jsem ateista!“ vykřiknu.
„Vždyť jsi říkala, že ho pořád miluješ,“ podívala se na mě nechápavě Alex.
„Ale jsem žádnej bůh, nebo na to sakra vypadám?!“
„Ty mě miluješ?“ podívá se na mě Karl, slzy na krajíčku.
„Jo,“ odpovím po pravdě, ač nerada.
„Tak jak jsi mi mohla říct, že mi to přeješ? Proč jsi nebojovala?“ dívá se na mě zmateně.
„Chtěla jsem pro tebe to nejlepší, myslela jsem, že víš co děláš...“ Teď jsem měla na krajíčku já.

Během tréninku jsme se jako zázrakem nezabili a ani jeden z nás neutekl. Další trénink byl za dva dny.

„Ahoj Han,“ pozdraví jako první.
„Čau,“ odpovím, aniž bych se na něj podívala.
„Nerozmyslela sis to?“ zeptá se s nadějí v hlase.
„Přemýšlela jsem,“ vlastně jsem se zhulila směsí calei, trávy, skořice a šalvěje...
„A?“ skočí mi do řeči.
„Dvakrát do stejný řeky nevstoupíš! A já dvakrát stejnou blbost neudělám,“ odpovím rozhodně.
„Ale...“
„Nesnaž se, už jsem se rozhodla!“
„Fajn...“ Teď zas pro změnu bude chvíli trpět on...

Po pár týdnech, ve kterých mě naprosto ignoroval, se dal dohromady. Už se mnou normálně mluví, ale jinak... Stále jen kamarádi, přísahám!