Proměna

Když Tomáš přijel z města, kde celý jarní semesetr bydlel na kolejích a dychtivě nasával všechny zbrusu nové dojmy a poznatky nejen studíjního charakteru ale i co se nočního městského života týče, zpět do své rodné vesnice a stanul na otřískané autobusové zastávce, byl doslova překvapen, jaká nenucená poklidnost na něj dýchá v tomto prostoru, o němž se celou cestu domníval, že je mu stále důvěrně známý že ihned po příjezdu jej obklopí ta atmosféra přátelství, ve které zde prožil celé své dětství a mládí. Atmosféra, o níž si myslel, že mu stále není cizí a na kterou se dokonce často upínal při snění, aby unikl tomu někdy podivně zmatečnému tempu města. Ten křišťálově čistý vzduch a ševel zalesněných svahů na obzoru působili tak harmonicky, až se Tomáš trochu podivil: Toto je můj domov? Musel si rozepnout vrchní knoflíky košile, cítil se jaksi sešněrovaný, jako by byl v této krajině cizím elementem a nějakým zvláštním způsobem do ní nezapadal. Zadumaně procházel klidnými ulicemi a s podivem si uvědomil, že než vykročil směrem domů (domů?), zadrhla se mu noha, jako se to stává nejsitým lidem, kteří stojí mezi jistotou starého a cestou do neznáma.

Hlavou mu vířilo tisíc obrazů – on a ještě jeden chlapec ( že by to byl Marián? ) sjíždějí kopec svažující se k vodní nádrži, nabírají nebezpečnou rychlost, brzdit už se nedá, musí se nádrži vyhnout, ale jak? Jak v té rychlosti?! Nestihnou to. Tomáš se pokouší dopadnout pokud možno co nejmíň tvrdě, i přesto si s ním svah háže jako s chmýříčkem a trhá mu lokty, kolena, už je klid. Celý potřísněný svou krví se snaží vstát a nevzlykat. A Marián? Kde Je? Hladina nádrže je neklidná, vletěl tam. Zatraceně, on tam vletěl! Najednou se vynořuje: „To byla jízda, Tome, dáme ještě jednou?“ směje se. Stala se z toho historka, díky níž v té době vyinkasovali hromadu polibků od děvčat. Hrdinové. Jinak ale dětství a mládí probíhá v utěšeném tónu, časté výlety s babičkou a dědečkem ( tehdy ještě byli hodně vitální ), místní fotbalový klub, občas hody, ale ve vší počestnosti, táta s mámou tančili se zduřelými tvářemi, ale Tome! necháš to pivo, na to máš času dost. A pak dojíždění do vedlejší vesnice na gympl, pořád ti stejní kamarádi, pár nových tváří, ale v podstatě všichni známí. Potom první koupání na Adama a holky nahoře bez, první záchvěv vzrušení, ale musí pohasnout, blbej soused. Vše z dětsví a mládí je zapsáno v tónu mírumilovnosti a upořádáno v jakémsi pevně vžitém řádu.
Další obraz, tento už je z městského prostředí. Udiveně naslouchá řeči staršího spolubydlícího. Zaškoluje ho ohledně řádu na kolejích i v městských hospodách a klubech.
„Pravidlo číslo jedna, vyser se na pravidla, prostě žíj. Protože vidím, jak seš upejpavej, vezmu tě dneska na totální základnu všech správnejch vysokoškoláků, schází se tam elita a kalíme až do rána. Stává se, že se prochlastáme do střízlivosti, takže zas musíme začít chlastat nanovo.“ Večer probíhá v duchu slov staršího vysokoškoláka. Omamná chuť piva ve zroseném džbánu, zpocení ale veselí nový známí sklánějící se nad fotbáĺkem, vesele na sebe pokřikující: „Servus, máš se?“ a neustále potahující z dlouhých cigár. Hospoda zahalená v mlžném oparu cigaretového kouře a ještě jakési neznámé hořké vůně, ne zas tak nepříjemné, všude bujará společnost a všichni rozhazují přátelsky rukama, tváře mají narudlé, s širokým úsměvem. Okouzlující atmosféra, která přetrvává i další a další večery a noci až do rána a kolikrát v tahu až do další noci. Někdy sice Tomáše pojme strach z blížících se zkoušek, ale dostává se mu ujištění ze všech stran, že „se na to mrkneš dva tři dny předem a máš to“. A tak se pilo. Moc se pilo. Město je zábavné.

Ale tady na Tomáše doléhá podivně strnulý tón. Ticho. Klid. Maminky pomaličku tlačí své kočárky, po ulicích šlapou jen nějaké dva tři páry nohou, obligátně tři staré sousedky namačkané na malé lavičce, dobrý den, a jdeme dál, ale stejně uslyšíme, jak ty babičky cosi šeptají, cosi o nás, ono to ani není šepot, babičky scházejí stářím a jejich šepot musí být kvůli značné hluchotě značně hlasitý, a tak slyšíme, nó, nó, to je von, Novákovejch, prej mu kolikrát na koleji ani nevodevřeli, nó, nó přišel v noci a vožralej jak ten dobytek, a tak spal u Bartoškový, no to je jeho teta, maminčina sestra, co bydlí někde v tom Brně, nó, nó, ten se v tom městě pěkně vyloup, ptáček.

Tomáš se blížil k domovu, netrpělivé vrnění mu prochvívalo pod kůží. Bože, to se nedá vydržet, to ticho mi zvoní v uších a ten klid mě snad umačká. Začal vzpomínat na město a nové kamarády, na hospody zahalené v kouř a, ano, i na vůni čehosi, co už není tajemné, ale co se nacpe do dýmky a člověka to povznáší do jiných sfér. Už aby začal další semestr, tady by to z člověka udělalo žemli. Jak jsem tady mohl žít?