Déšť

Říkali, že si ti to perfektně užiju a nikdy nebudu mít příležitost dostat se na takové místo s lidmi, které považuji za kamarády. Věřila jsem ji a s příslibem hezkého počasí jsem se na týdenní výlet do Salzburgu přihlásila. Dokonce jsem se i těšila.
Všechno to nadšení odpadlo týden před očekávaným zájezdem. Matinka začala nakupovat věci a nutila mi takové položky, které bych v životě nepotřebovala. Nakoupila tolik jídla, že bych ho nesnědla ani za měsíc. Ale co kdyby…
Tři dny před odjezdem jsem si kontrolovala počasí, abych věděla, jaké věci si s sebou mám sbalit. Nevypadalo to nijak růžově. Déšť od rána do večera, od pondělí do pátku, v sobotu se možná vyjasní, ale to my už budeme dávno doma. Zkrátili nám totiž náš výlet o jeden den, abychom se vlezli do zaplacené částky, protože nás jelo o deset či patnáct míň než mělo.
V pondělí jsme se v sedm hodin ráno sešli před gymplem. Tedy ti, co jeli ze Šternberka. Pršelo, což nám nepřidalo na veselosti, ale ani nijak ji neovlivnilo.
Z deseti, maximálně patnácti minutové zastávky v Olomouci se vyklubalo hodinové čekání na dva „účastníky zájezdu“. Nijak nám to nevadilo. Většina z nás stejně většinou spala. A potom jsme už konečně vyrazili směrem Rakousko.

Konečně jsme přijeli na místo. Rozespalí, mrzutí a plní očekávání jsme se vyhrnuli z autobusu, posbírali všechna zavazadla, co jsme spolu vezli, a vydali jsme se v dešti na ubytovnu. Pan profesor nás táhl schválně dlouhou cestou, aby nás unavil.
Po rozdělení pokojů, ubytování a vyřešení různých organizačních věcí jsme měli mít volno. No volno, jak se to řekne. Někteří z nás se starali o tom, abychom měli v čem vařit. Místo očekávané, zařízené kuchyňky jsme si museli nádobí vyprosit. A potom už se vařilo jedna báseň. Tedy až na to, že se nás v jedné malinkaté kuchyňce střídalo třicet plus ti, co v Jugendherberge bydleli nastálo. Ale jinak jsme se měli perfektně.
Hned od začátku jsme museli překopat celý náš program. Jak jinak než kvůli počasí.
V úterý jsme vyrazili do Halleinu do solných jeskyní. I přes neustávající déšť jsme si to užívali. Navlékli jsme se do děsných bílých obleků a sjeli jsme do dolu. Tedy, napřed jsme se s malými obtížemi domluvili s průvodcem, v jaké řeči vůbec výklad chceme. I když, přiznávám, jeho němčina i angličtina splývali v jedno, a jediné, čemu jsem rozuměla bylo: Folgen Sie mir bitte a Follow me please. ? Jo, a taky jsem částečně pochopila ten film, co nám v průběhu prohlídky pouštěli, ale doteď nechápu, kdo že ten Wolf Dietrich vůbec byl. Nějaký solokop nebo co.
Ve středu jsme vyrazili na prohlídku Salzburgu, mnou označené jako ‚Tour de Salzburg in the rain‘. Započali jsme ji tak, že jsme ztratili polovinu skupiny. Navštívili jsme Mozartův rodný dům, pevnost Hohensalzburg, pivovar, kde se vaří moc dobré pivo a ochutnávka byla v rámci prohlídky, takže jsem se při cestě do Europarku trochu motali. Ale nepředstavujte si třicet motajících se Čechů. Ve středu nás do pivovaru jelo jen deset, včetně pana profesora. Zbytek si udělal výlet až následující den, po náležitém nalákání deseti nadšenců- holek. A my jsme zamířili do Hellbrunnu na Wasserspiele. Ten průvodce, co to pouštěl, si z nás dělal srandu. Vrátili jsme se mokří jako myši.
Ve čtvrtek jsme odcestovali do vesničky Werfen, kde se nachází největší přírodní ledová jeskyně v Evropě. To napřed vystoupáte k Ticketcentru, koupíte si lístek, potom překonáte pěšky vzdálenost asi pěti set kilometrů, teprve potom se svezete lanovkou nahoru a myslíte si, že jsme u konce. Ale pletete se. Čeká vás ještě nejméně tři sta padesát pěších kilometrů stále do kopce. A teprve potom jste u konce. Mínus stupně, sedm set schodů nahoru, sedm set dolů, zima a led všude, kam se podíváte. Ale všichni jsme byli ohromeni.
Konečně v pátek- den odjezdu. Ani jsme se nenadály, jak náš výlet rychle utekl. Poslední den našeho pobytu a přestalo pršet. Hrom aby do toho udeřil. Dostali jsme dopoledne volno s podmínkou, že se vrátíme do uvedeného času
V jedenáct hodin jsme odjeli ze Salzburgu. Začalo pršet, ale nám to už nevadilo, protože jsme seděli uvnitř autobusu. Opět se potvrdilo pravidlo, že na všech akcích 2. R prší. Pršelo na seznamováku, pršelo na lyžáku, pršelo ve Vídni, pršelo teď. Ale my vytrváváme a jen se tomu smějeme, i když nám to kolikrát leze na mozek.
Do Česka, zvláště potom do Šternberka, jsme dorazili za vydatného deště. Ti šťastní, co to vydrželi až na konečnou, obdrželi svá vysvědčení už v pátek. Ostatní si museli počkat až na pondělí a další dny.
Za sebe můžu říct, že jsem si náš výlet stoprocentně užila a náladu mi nezkazil ani ten déšť ani zima. Bavilo mě nosit nad hlavou můj pidideštník, schovávat pod něj ještě kamarádku a smát se jeho velikosti. Bavila jsem se při vybírání nového oblečení a doplňků, při pití kávy, při chození po památkách. A doufám, že si příští výlet do Švýcarska užiju stejně, i když snad při lepším počasí.

***
Vlezli jsme do malé kavárny v centru Halleinu. Já, naprosto vynikající němčinářka, jsem se snažil objednat si kávu s sebou, ale celou dobu jsem tomu chudákovi za pultem tvrdila něco jiného. A vůbec mi to nepřišlo divné.
„Ich nehme das Kaffee zusammen, bitte.“
Nějak jsme to vyřešili, ale on se mi musel hodně dlouho potom smát.
Jinak bych to nebyla já.
Správná kouzelná formule měla znít. „Ich nehme das Kaffee mit.“
Nechtěla bych být kouzelníkem. Místo jedné krávy bych si jich vykouzlila tisíc, a vůbec bych se nedivila.

***

„Nezpívej, prosím. Týráš mě tím.“
„Nejdřív ty. Já přestanu zpívat, až ty přestaneš mluvit německy.“