Hajzlík

znáte to asi taky. sedíte na záchodě, je už dlouho po půlnoci, možná tak dvě hodiny ráno. z nějakýho důvodu jste nemohli ani dneska usnout jako normální lidi. jako lidi, který vstávaj ráno do práce, jako lidi, který věděj, co všechno musej druhej den udělat, jako lidi, který aspoň občas skutečně žijou. už i hlas z rádia vás začal nudit víc než jindy a ti, co volají, aby se podělili o svoje starosti a nápady, jsou stejně ubohý jako ti , co je poslouchaj. jako kdyby člověk neměl dost svý vlastní prázdnoty. jako kdyby čekal, že se mu podaří svou prázdnotu zaplnit prázdnotou jinejch. ale je to samozřejmě blbost, všichni jsou prázdný stejně, stejně podělaný z ekonomický krize, z nemocí a taky ze tmy a z příliš ostrýho světla, nebo z toho, že tam žádný světlo nebude a taky ze šoustání a z tisíce dalších hovadin jako je ztráta iluzí, snů, přátel, nebo, v nejhorším případě, ztráta klíčů od baráku. v absolutně zvrácený představě, že s plnym břichem se třeba bude usínat líp, jste do sebe nacpali dva krajíce chleba namazaný hořčicí a pět cenťáků točeňáku a sterilovanou zeleninu ve sladkokyselym nálevu a půl sklenice oříškovo-čokoládovýho másla a teď sedíte na záchodě, protože, nejen, že se vám po tom nepodařilo usnout, ale navíc váš trávicí trakt celkem hlasitě protestuje proti těmhle nočním harakiry.

tak teda sedíte na hajzlu a jste zrovna v nejlepším, když v tom najednou zazvoní zvonek. a neni to zvonek dole u dveří, ale až u vrátek na ulici. prostě jen tak najednou prořízne to záchodový ticho a vám v tu chvíli naskočí v hlavě představa rozepínajícího se zipu. crrrrrrr! zvuk zvonku, jako zvuk zipu, kterej se právě rozepnul. zipu na červený latexový kombinéze pod kterou jsou ty nejúžasnější kozy, jaký si jen můžete představit, když sedíte na záchodě (ve skutečnosti si spousta chlapů představuje ty opravdu pořádný kozy JEN když seděj na záchodě). a vy byste do nich chtěli zabořit hlavu a cucat je a dusit se mezi nima a třeba se i udusit, jen nepropásnout tu šanci. a tahle naprosto iracionální představa způsobí, že ve dvě ráno nebo možná ve čtvrt na tři, kdy nikoho nečekáte, nikoho jste nepozvali, začne váš malý souboj s časem, závod, kde vítěz stihne, v alespoň částečně úctyhodnym stavu, vzhledem k tomu, z jaký činnosti ho právě zvonek vyrušil, doběhnout k vrátkům dřív, než ten, kdo zvonil, odejde (sakra to je dlouhá věta…). začnete se chovat jako blázen, kvůli někomu, kdo vás otravuje v hluboký noci, kdy slušný lidi už dávno spěj, nebo aspoň souložej, ale rozhodně neotravujou někoho jinýho zrovna, když dává kopačky svý půlnoční svačině.

postup je víceméně u všech stejnej. zavřete knížku, kterou právě čtete a položíte ji na radiátor, který je na zdi hned vedle mísy. v tom spěchu jste si samozřejmě nezaložili místo, kde jste přestali se čtením, takže až se vrátíte zpátky, strávíte minimálně pět stránek tím, že budete hledat, kde to bylo a o co šlo. zvonek zvoní znova. zip se rozepíná o trochu víc, kozy jsou ještě větší.. a vám došel toaleťák. chytli jste ten ústřižek, kterej vykukuje z vašeho na zdi připevněnýho deklu na hajzlpapír a s hlasitým klepnutím poklopu, kterej nadskočil a zase se zaklap, jste vytáhli ven jen tu vnitřní část roličky z tvrdýho papíru, se kterou si nic neutřete (maximálně si ji můžete nasadit na ptáka, pokud jste dostatečně uchýlný magoři), a na který zbejvá právě jen ten poslední čtvereček bělostnýho papíru. vedle levý nohy máte na zemi celý další balení, ale neni čas načít novou roli, už takle jste ztratili hafo času, a tak si prostě opatrně natáhnete trenky, aniž byste cokoli utírali a pohybujete se pomalými pohyby, trochu zaklonění s lehce pokrčenými koleny, skoro jako kdybyste se chtěli každou chvíli posadit, a doufáte, že se vám látka nepřilepí k zadku a v týhle směšný póze se šouráte ke dveřím, abyste otevřeli někomu, kdo vás otravuje uprostřed noci. a děláte to asi jen pro tu naději, že v celym tom pojebanym světě, je někdo, kdo vás chce vidět, kdo bez vás už nemohl vydržet, kdo chce to, co chcete, aby chtěl/la. prostě někdo, kdo zrovna teď stojí před vašim domem a čeká na VÁS.

ze všech lidí na celym světě, co jich všude je, si vybral/la zrovna vás! a pak, když se konečně dostanete ke dveřím, otevřete je a pořád rychleji ve strachu, že ten, kdo zvonil, nebo ta… rozhodně ta, ta v tý latexový kombinéze!.. odejde, že navždycky zmizí, už skoro běžíte a doběhnete k vrátkům dole na ulici, tak tam samozřejmě nikdo nestojí. NIKDO. jen vy. jste sám u polootevřený plechový branky, koukáte do ulice, rozhlížíte se na obě strany, ale nikoho nevidíte a trochu začínáte mít dojem, že možná ani nikdo nezvonil, že zvuk zvonku, kterej ste slyšeli, když jste seděli na záchodě, byl ještě míň skutečnej, než ty prsa mezi kterejma jste se chtěli udusit. stojíte samy na ulici, je asi tak půl třetí ráno, možná o trochu víc, všichni slušný lidi dávno spěj. teď už asi i ty, který před tim souložili, ležej teď vedle sebe, navzájem si dýchají do obličeje lásku, možná se i drží za ruce a mají propletený nohy pod peřinou, která je malinko, ale jen malinko pomačkaná od předešlýho milostnýho aktu , ale hlavně mají jeden druhýho, mají sebe navzájem víc, než vy kdy budete mít sebe sama a tak jen stojíte na ulici před svým domem, před domem, který vám takle z venku připadá úplně cizí, před domem ve tmě, před domem, kde svítí jen jedno malinké okýnko vaší toalety. před domem ve kterém by jste nikdy nechtěli žít, kdybyste nebyly vámi, před domem u kterého se právě zabouchly dveře, protože jste mezi futra nekopli aspoň pantofli a samozřejmě, že jste si nevzali klíče.

vedle v ulici už asi startuje dodávka pána, který rozváží ranní pečivo, v ložnicích okolních domů spokojeně spí ti všichni, kteří jsou milováni, možná ne pořád, ale alespoň dnes v noci určitě. všichni, kteří našli společnou řeč s někým, kdo jim dal kus sebe, kdo jim vyhradil místo ve svý duši a možná i v srdci, ale každopádně ve svý posteli, nebo aspoň ve svým životě. stojíte sami v tom světě plným lásky a porozumění, kde všechno nakonec musí dopadnout dobře a ikdyž se nemůžete vrátit domů, ikdyž nemůžete ani po sobě spláchnout, dřív než vám odemkne domovnice někdy za čtyři hodiny až ponese ven smetí a najde vás, jak tam sedíte opřený o popelnici, tak přesto všechno jste stejně rádi. jste rádi, že jste tady. TADY NA TOMHLE SVĚTĚ, TADY NA TÝHLE ULICI. a je vám krásně, je vám krásně, protože víte, že VÁM by mohlo být klidně ještě hůř, ikdyž většině ostatních sotva někdy bude aspoň tak mizerně jako vám teď. ale vy už jste zvyklí, a vlastně jste šťástný. šťastný, že jste. stojíte sami venku před svým domem, jsou tři hodiny ráno, koukáte na hvězdy a usmíváte se. Ne na svět, ani ne pro svět, usmíváte se sami pro sebe. A je vám krásně...jsou tři hodiny ráno, stojíte sami na ulici, koukáte na hvězdy a máte špinavou prdel.