Deník žebračky; 2. zápisek

Další den bylo vše ok. V krabicích se nespí moc dobře, to souhlasím, ale když si pod sebe člověk naskládá hodně velkou vrstvu, dá se říct: "Vyspala jsem se celkem fajn."
Máma někam časně ráno odešla a na jednu krabici mi vyryla vzkaz: "Jsem na hlavním nádraží, sháním místo na spaní. Uteč nebo tě sbalí fízl. Pokud nevyžebráš víc jak pět stovek, nechoď mi na oči!"
No, skvělý. Ta tisícovka byla jako sen a má drahá matka na mě klade tak velký nároky!
My žebráci a bezdomovci si kupujem rohlíky a ten nejlevnější salám. Máma hodně peněz utratí za hadry, aby byla v práci sexy. Vzhled je totiž to nejdůležitější, co rozhoduje o výplatě. Já většinou jdu koupit něco k jídlu. Hodně malý bytek nosím po kapsách a šetřím. Máma o tom neví...Už mám našetřené čtyři stovky.
Něco k jídlu jsem našla, dal mi to Argey Novosadovič, jeden z přátelskejch bezdomovců, co se potulují podchodem. Řekl mi, že jídlo potřebuju víc než on a potácel se dál.
Šla jsem si stoupnout na jedno malé nádraží. Vzala jsem si píšťalku (taky mi ji dal Argey) a snažila se vyloudit co nejhezčí melodii. Dřív jsem chodila do hudební školy...
Za celé dopoledne jsem měla něco pod stovku. Odpoledne uteče jako voda. Moje naděje jsou týpci vracející se z práce. Ale co když narazím na poldu? Tohle riziko je tu vždycky. Musím se začít ohlížet po náhradním řešení. Mám tři možnosti - něco vyžebrám, něco najdu, něco ukradnu. Ta poslední možnost se mi líbila nejvíc.