Za hrstkou betonu

"Tak se nám zhroutil svět, pane óbrlajtnant." řekla miloučká blondýna v krémovém oblečku a přestože mrkla tmavým očíčkem, cítila se nazvracení.
"Co to kecáte, Braunová, mám problémů dost i bez těch vašich karet. A přitlačte trochu." potvrdil kopnutím do stolu hněvivý čtyřicátník "A neříkejte mi obrlajtnant! Víte že vojenské tituly už nesnáším..."
Braunová se zatvářila uraženě, a schválně zatlačila na inkoustové pero přespříliš, aby vytvořilo ošklivou kaňku.
"Tohle nebudu řešit." vstal z druhé strany stolu muž, vytáhl hřebínek z právé náprsní kapsy hnědého obleku, a šel se k zrdcadlu nad umyvadlem upravit.
Žena se zadívala na svoji kaňku, a přemýšlela, co jí připomíná. Zvířenu ihned zavrhla, a vydala se do botanických okruhů. Lopuch? Lístek lípy? Ano, možná to bude lísteček. Lísteček? Tmavě modrá skvrna se začala protahovat dozadu. Ale to jsou listy jako opravdové listy. Listy jako karetní. Formovala se kaňka do karty?
"Pijákem, má drahá!" přikryl znenadání muž její předmět zájmu.
"Je to pravda."
"Co je pravda? Že jsme v pekelném průšvihu? To vím i bez vás." začepýřil se jako obvykle, s rukama za zády obešel desku stolu.
"Ale tohle je konec" viditelně posmutněla.
"Ale prosimvás! Nikdy není konec! Vždy jsme se z toho dostali! Od začátku svého poslání..." chtěl se zadívat někam nahoru.
"A tohle je konec vašeho poslání, pane, odsud už se nedostaneme živí. Zemřeme za tou tunou betonu. Co jste pro nás všechny udělal, a teď se schováte ve smrtelné křeči tady."
"Tuna? Sotva hrstka betonu, vždyť víte co jsme stavěli jinde. A pokud to pro vás znamená smrt, tak..." zanikal mu hlas.
"Víte co se stane až vás najdou?" promluvila jemně a položila mu ruku na rameno.
Stál učitelsky přímo proti ní, ale jako by ji neviděl. Nechtěl už přemýšlet o budoucnosti. Je to pravda. Svět se zhroutil, kolem nás už žádný neni. Smyčka se utahovala kolem jejich útočiště. To všechno co udělal, pro co se snažil, jeho ideologie byla... špatně?
"Pane!" do místnosti vběhnul jeden z jeho nejbližších spolupracovníků. Jeho šedivý oblek měl na pravém rameni znatelný otisk dvou slzících očích. "Už jsou jenom kousek odtud. Dostali se už i na..."
"Neříkejte to!" se svojí obvyklou prudkostí se probudil ze svého neobvyklého zamyšlení.
Zrovna taková věc... že by bylo něco špatně... na to nikdy nepomyslel. Dopadla na něj tíha jeho budoucnosti a slov, proto mu to vytanulo na mysl. Na takovou úžasnou věc měl právo.
Místnost už ale zela prázdnotou. Všechny tři postavy odešly do vedlejšího, odhlučněného pokoje, ze kterého se tak neozval žádný zvuk. Jde ale o tuto prázdnou místnost. Vypadala částečně jako nějaký betonový bunkr, částečně jako kancelář nějakého významného ředitele firmy.