Odvaha je překonat svůj strach

Musím odsud vypadnou. Musím odsud vypadnout co nejdřív. Opakovala jsem si stále dokola a házela přitom věci do batohu.
"Jsi si jistá, že to takhle chceš?" Stála ve dveřích a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče.
"Mami já musím."
Tiše tam stála dál a dívala se na mě jak balím poslední kousky. Ani jsem nevěděla, zda mám vše. Popadla jsem batoh, shrábla poslední pětistovku a zastrčila si ji do kapsy.
"Mami nebreč. Já to zvládnu. A určitě se vrátím. Neboj."
Nic neříkala, jen plakala. Dala jsem jí pusu a doslova začala utíkat na nádraží. Neotočila jsem se, přestože jsem věděla, že tam stojí a že na to čeká. Ne, nechtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem vidět, jak strašně jsem jí ublížila.

Ve vlaku jsem seděla v kupé druhé třídy, v ruce jsem držela zmuchlanou jízdenku a celou cestu jsem plakala. Jela jsem na druhý konec světa, do místa, kde jsem nikoho neznala. Sama a téměř bez peněz. Cítila jsem strach, který sílil geometrickou řadou. Své maximální síly dosáhl ve chvíli, kdy jsem vystoupila z onoho vlaku. Stála jsem tam a přála si necíti vůbec nic. No ale pak do mě někdo vrazil a já udělala onen první krok.

První tři měsíce pro mě byly nejhorší tři měsíce v mém životě. Týrali mě, mučili mě. A já trpěla a klesala ke dnu. Ale přežila jsem. A teď za to peklo děkuju.

Donedávna jsem se strašně styděla za to, že jsem utekla. Že jsem opustila svou rodinu a kamarády. Že jsem lhala mamince o svém návratu. Že jsem tak strašnej srab. Navíc mi to všichni vyčítali a nutili mě myslet si, že jsem udělala špatnou věc. Ale já, teď s odstupem času, vím, že to nebyla zbabělost. Byla to ta nejodvážnější věc, jakou jsem v životě udělala.