Dítě úpalových odpolední

Tím teď jsem
dopoledne píšu… básním
a odpoledne se vydávám obnažena… oděna do motýlích křídel do outdoorového prostředí
fantazie
ta mě nikdy neopouští

na cestě potkávám alkoholickou babičku, co si chce pohladit mého cupitavého psíka
vydávám se do polí, na cestu asfaltovou… rozteklou… cestu úpalového odpoledne

a květiny
ach ty překrásné květiny mají na okvětních listech vytetovanou omluvu
že nemohou být barevnější
to nevadí… to nevadí
šeptám, ležíc na palouku úpalového odpoledne sedmikrásce do ouška
to nevadí

žár slunce se s bezmeznou důvěrou snáší níž a níž
a já se reinkarnuji v celý, pouhým okem dohlédnutelný, svět okolo
svačím kůru stromů a jehličí
a už si nemám nač hrát
hry jsou opravdové
a všechen smutek smetlo vedro

žádné zákony zde nemám, v zemi úpalových odpolední
jen nepodléhat všednosti
povznést se nad šepotavou mysl

ochutnáme všechny barvy duhy
jako děti úpalových odpolední
s bublifukem v ruce hopsáme ulicí
tento přemalovaný relativní svět je náš

už není žádné unavené vzdálené město
to je pobřeží Malecón
a ani žádná slunečnicová pole
egyptské pouště

hopsám si po třpytivé cestě…

ještě že jsem dítě
dítě panenkoidní

jsem dítě úpalových odpolední
nemluvte na mě
nevnímám vás
jsem jinde