Týden ve městě

Slunce zapadlo a nad krajem se sešeřilo. Cestou k městu se blížil muž neurčitého věku, v jehož rysech se zračily stopy únavy a touhy po odpočinku. Prost jakýchkoliv zavazadel, ubíral se k cíli oblečen pouze v lehkém, plátěném oděvu. Nevlastnil ani to nejzákladnější vybavení. Neměl toaletní potřeby ani náhradní oděv, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť znepokojovalo. Uslyšel za sebou zvuk přijíždějícího auta a otočil se. Vůz u něj zastavil a ze staženého okénka se ozval příjemný hlas: „nechcete svézt? Nastupte si, jedu do města.“
Crystal poděkoval a usadil se na sedadle vedle řidiče. Majitel auta si všiml, že oblečení neznámého postrádá jakýchkoliv kapes, kam by mohl uložit doklady, či peníze.
„Vy cestujete hodně nalehko,“ usmál se. Crystal přikývl a mladík se ho otázal: „pokud nemáte nic konkrétního v plánu, neurazil byste se, kdybych vás pozval na večeři? Bydlím tady na kraji města s otcem, je chudák už sedm let ochrnutý a společnost mu přes den dělá pouze kočičí nalezenec Ariel. Má vždycky takovou radost, když přivedu někoho, s kým by si mohl popovídat.“
Crystal přisvědčil, jemně se usmál a zadíval se do mladíkových upřímných očí.
Sam měl v tu chvíli pocit, že mu muž pohlédl až na dno duše, že se nemusí snažit ho verbálně seznámit se svými problémy, protože tenhle člověk už o nich ví a zná také jejich řešení.
„Vy na otci hodně lpíte a ze srdce byste si přál, aby se uzdravil, ale lékaři vám vzali veškerou naději prohlášením, že jednou přerušená mícha již nikdy neobnoví svou komplexní funkci a s ní ani nohy vašeho otce, není to tak?“
„Je,“ vydechl ohromeně mladý muž, „věřte, že bych dal mnoho za to, aby tomu bylo naopak, ale jak jste sám řekl, není nejmenší šance…“
„Já jsem to neřekl,“ přerušil ho Crystal, „to se domnívají lékaři, ale elementární znalosti by vám měly napovědět, že nic na světě, ani v širém vesmíru není definitivní a pokud na nemoc neumřete, máte ještě dvě možnosti, buď s ní živořit, nebo se z ní vyléčit. Všechno na světě odjakživa podléhá zákonům transformace; proč by tedy nebylo možné se z neduhu vyléčit, když se jedná pouze o reverzibilní proměnu nemoci ve zdraví?“
„Tak to si budete rozumět s mým otcem,“ zasmál se Samuel, „po všechna ta léta stále doufá, že se jednoho dne stane zázrak a on jako v biblickém příběhu odvrhne vozík a začne zas normálně chodit. Neměl jsem nikdy odvahu mu jeho naději vzít.“ Mladý muž zastavil před malým domkem s břidlicovou střechou a pozval hosta dovnitř.
V přetopené místnosti seděl v kolečkovém křesle bledý stařec a jeho kdysi silné ruce spočívaly na bezvládných nohou. Když uviděl Crystala, zaradoval se a řekl: „nezlobte se, že nevstanu a nepodám vám ruku, jejíž majitel ještě před pár lety na polesí něco znamenal, posaďte se a pojezte s námi. Jestli nikam nespěcháte, v podkroví je ložnice, neváhejte ji použít.“
Crystal poděkoval a pak přistoupil k starému muži blíž. Sundal mu ruce ze stehen a jemně se nohou dotkl. „Stále tam pulsuje život,“ zašeptal jakoby pro sebe a pak nečekaně přejel hroty kloubů starci po páteři, až starému Donovi zajiskřilo před očima. Poté ho vzal za ruku „Vstaňte!“
Don poslechl a začal se s ním pozvolna procházet po místnosti.
Sam na to hleděl jako na zjevení.
„Co koukáš,“ utrhl se na něj otec, „nikdy jsem nepřestal věřit, že k tomu jednoho dne dojde a já se budu moct svobodně postavit na nohy. A zajít si třeba na záchod i přes všechny chmurné prognózy respektovaných odborníků stavějících na své neomylnosti.“ Starý muž vyšel docela bez pomoci na chodbu a sáhl po kabátu. „Jdu na návštěvu. Kdybych na noc nepřišel domů, nepátrej po mě, budu u ženský.“
„Můj Bože, kdo jste?“ Vyhrkl Samuel, sotva za otcem zapadly dveře.
„Kdo bych byl, jsem syn člověka zrovna jako ty,“ ujistil ho Crystal a rozsvítil se tichým vnitřním smíchem. „Nepřisuzuj věcem větší váhu než mají a pojď mi ukázat, kde mohu přespat.“
Teprve s novým dnem se otec dostavil domů a nepřišel sám. Doprovázela ho dáma středního věku. „Paní Kingová,“ představil ji a padl na židli vedle kolečkového křesla. „Ihned ten krám odnes,“ poručil synovi a odstrčil křeslo doprostřed místnosti, „nemohu tu upomínku své nemohoucnosti ani vidět.“
Sam jeho přání splnil a pak se tázavě zadíval na drobnou ženu stojící nesměle u dveří.
„Má problém,“ informoval ho otec, „její maminka leží v kómatu v nemocnici a ona je kvůli tomu velmi nešťastná, nemohl by se tvůj přítel na starou paní podívat a domluvit jejímu organismu, aby se trochu vzpamatoval?“
Jako na zavolanou Crystal zrovna sestupoval ze schodů dolů. Jakmile zjistil o co se jedná, neprodleně se odebral s paní Kingovou do městské nemocnice. Celý den se neukázal a když se večer vrátil, vyhlížel velmi vyčerpaně.
Po večeři se Don zeptal na stav nemocné.
„Všechno je v pořádku,“ ujistil ho stručně Crystal a vzápětí se vymluvil na únavu a odešel nahoru do ložnice.
Když se Sam vracel s večerní sklenkou brandy z kuchyně, zastihl otce u telefonu s užaslým výrazem v obličeji. „Ne, to není možné, jak to udělal?“ Vykřikoval do sluchátka. „Celou nemocnici, říkáš?“.
Samuel se ze zvědavosti přitočil těsně k otci a slyšel, jak sluchátko huláká: „všechny, Dicku, úplně všechny, nevynechal ani jednoho.“ Když otec zavěsil, oči se mu leskly vzrušením. „Představ si, Same, v nemocnici nezůstal jediný pacient, Crystal je všechny vyléčil a poslal domů. Když se ho ptali, co mají dál dělat, každému doporučil: „modli se a pracuj“ a opustil ústav.“
Ve středu Samuel nemohl dospat rána. Již dlouho před rozedněním slyšel pod okny štrachání, šustění, pokašlávání a klepání, doprovázené tichým, nezřetelným hovorem. Když se první paprsky Slunce dotkly jeho lože vstal, a přistoupil k oknu. Rozhrnul záclonu a nevěřil svým očím. Dům byl doslova v obležení. Chromí, slepí, zmrzačení, dýchaviční, nemohoucí, chronickými i jinými neduhy sužovaní jedinci postávali, posedávali a polehávali všude okolo, kam jen oko dohlédlo.
„Kristepane,“ vykřikl Samuel a ustoupil od okna, aby informoval o stavu otce a Crystala. Ten už ale otvíral dveře a vyptával se: „nevolal jsi mě náhodou?“
„Ne, ale je dobře, že už jsi vstal, protože na tebe čeká venku práce a nebude jí málo, podívej,“ Sam odhrnul cíp záclony a odkryl hostovu zraku pohled do zahrady zcela zaplněné čekajícími nemocnými.
Crystal vyvalil oči a zamumlal: „miserere mei, Deus, měl jsem dojem, že jsem včera vyléčil polovinu města, ale asi jsem se mýlil.“
„Ani ne,“ řekl Sam, „většina z nich není zdejších, muselo se to o tobě hezky rychle roznést, že jsou tady tak brzy.“
Celý den se Crystal věnoval nemocným, jejichž příliv začal opadat až s nástupem pozdních večerních hodin. S odchodem posledního si mohl teprve vydechnout a pojíst první jídlo dne,- večeři.
Sam zatím chodil po zahradě a sbíral odhozené hole, berle, dlahy a obvazy, mezi nimiž se sem tam zalesklo skleněné oko či zasvítila zubní protéza. Mezitím, co přemýšlel kam s dvěstě šedesáti sedmi invalidními vozíky, ozvaly se hlasité rány na domovní dveře a čísi rozčilený hlas křičel: „otevřete, proboha otevřete, potřebuji pomoc, rychle!“
Sam oběhl dům a otevřel cizinci, který vtrhl dovnitř jako vichřice. „Kde je, kde je ten zázračný doktor, přivezli mi dceru z večírku domů úplně bezvládnou a její přítel říká, že je mrtvá, má holčička. To přece není možné, ještě před hodinou mi slibovala, že na sebe dá pozor, abych prý o ní neměl strach. Je to mé jediné dítě.“ V mužově hlase zaznívalo neuvěřitelné zoufalství.
Unavený Crystal se objevil ve dveřích, vztáhl v uklidňujícím gestu ruku k neznámému a řekl: „neobávejte se o svou dceru, dívka není mrtvá, jenom spí.“
„Ale její přítel se domnívá…“
„Jděte a přesvědčte se sám,“ přerušil ho Crystal, „pak přestanete přikládat víru domněnkám a uvěříte slovu v pravdě.“
Muž se potácel k autu s hlavou v dlaních. Ale neuplynula hodina a byl zpátky. S rozzářenýma očima tiskl Crystalovi ruku a hlas mu přeskakoval vzrušením: „řekněte, co chcete abych udělal, potřebujete peníze? Řekněte kolik, žádný obnos pro mě nebude dost veliký, vrátil jste do života mé dítě a tím pádem i mě, jsem dost bohatý, tak neváhejte a sdělte částku, kterou vám ihned nechám proplatit“
„Vezmi, a dej těm, kdo nemají,“ řekl Crystal, „nebo ti jako radnímu uniklo, že se všechny tři městské chudobince potýkají s nedostatkem peněz?
Muž sklopil oči.
„A nezapomeň na psí útulek,“ připomněl mu Crystal, „měj na paměti strádání a bídu, ať se jeví v jakékoliv podobě.“
„Kdo jste,“ zeptal se nezvykle pokorně muž a zadíval se mu s úctou do očí.
„Jsem, který jsem,“ řekl laskavě Crystal, „jméno samo osobě není důležité, zvučným ho činí až činy, které ho provázejí.“
Následující den si pro Crystala přijeli přespolní a přivezli ho nazpět až pozdě v noci.
V pátek u snídaně vyhlížel Crystal zasmušile a sklesle. Samuel se domníval, že příčinou je limuzína čekající před domem, až si bude moct přítele odvézt a rovnou se zeptal, nemá li auto odeslat zpátky s poukazem, že si Crystal potřebuje alespoň půl dne odpočinout, ale ten mávl rukoul: „není to únava, co mě trápí, ale lidská omezenost, sobectví a hloupost, pramenící z nedostatku poznání, který je podmíněn úmyslnou lidskou slepotou, blokující i ty nejlepší mozky, schopné při minimu dobré vůle přetvořit svět. Víš, že za krátký čas, co tu přebývám, se proti mně vytvořila klika těch nejpovolanějších? Ano, lékaři se bouří, že je připravuji o chleba, křičí, že jsem šarlatán hrající si na Pánaboha a požadují můj okamžitý odchod z města. Situace se mi jeví tak, že přes nespornou snahu pacienty vyléčit si lékaři paradoxně nepřejí, aby nemoci vymizely ze světa, respektive, aby vymizely jiným způsobem, než oni sami určí a uznají za vhodné. Stavovská čest je hezká věc, ale v případě vyléčení, či záchrany života by měla jít stranou. Proč se její nositelé tak urputně brání všem netradičním metodám i přes jejich prokazatelný úspěch?“
„Nediv se,“ řekl Sam, „doktoři jsou také jen lidé a ty jim teď vytváříš etické a existenční problémy, které nemohou odbýt jenom mávnutím ruky.“
„Co bys mi tedy poradil,“ otázal se Crystal se smutkem v očích.
„V tvém zájmu bych ti radil, chceš li s lékaři vyjít, přestaň se jim plést do řemesla a nezlehčuj jejich nárok na pozemskou adoraci. V zájmu nemocných a trpících ti radím jdi a navracej lidem zdraví, jak nejlépe dovedeš.“
„Děkuji ti, řekl Crystal a vyšel ven směrem k autu, aby dostál svému poslání.

Z noci na sobotu se nikdo v domku nevyspal. Začalo to pokřikováním a výhružkami a končilo létajícími kameny a řinkotem rozbíjeného skla. Jedno okno po druhém
„Mesiáš, šarlatán, samozvanec,“ ozývalo se ze zahrady a čísi hlas zaštěkal se zjevnou zlobou a nenávistí: „však my tě dostaneme, my se už postaráme, abys nám tady nekazil vzduch.“
K ránu útočníci zmizeli a s nimi i Crystal. Stočený v koberci nedobrovolně opustil své útočiště, když předtím utržil ránu do hlavy, která ho na delší čas zbavila vědomí.

Jakmile to Samuel zjistil, ihned alarmoval policii, ale pro naprostou absenci svědků, uvázlo vyšetřování v mrtvém bodě, nikdo nic neviděl, ani neslyšel a nikdo také o ničem nevěděl.
Sam se rozhodl, že vezme pátrání do vlastních rukou.


Crystal se probral na holé zemi a první co zjistil bylo, že okolí velmi nepříjemně páchne. Protáhl ztuhlé údy, vstal a zkusil otevřít dveře. Nešlo to. Byly zamčené Jediný další otvor bylo maličké kulaté okénko. Přištrachal se k jeho zaprášenému sklu a zjistil, že se nalézá v plechové boudě na nářadí uprostřed smetiště. Kolem dokola čněly do výše hory smrdutých odpadků a mezi nimi kličkovalo nespočetné množství velikých, vypasených potkanů. Uvnitř nebyla ani židle, na kterou by se mohl posadit, měl také hlad a žízeň, ale nejhorší ze všeho byla duševní muka, která mu způsobovala vize jeho příštího bytí. Rezignovaně usedl na neumetenou podlahu a čekal. Čekal dlouho do noci. Pak teprve zaslechl kroky. Kroky a hlasy, slibující lidskou přítomnost. A pak ještě jeden zvuk, zvuk těžkého břemene kodrcajícího po nerovném povrchu městské skládky. Crystal věděl, o jaký předmět se jedná, ale odmítal na to myslet. Pak v zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely, Crystal se konečně dočkal.

Celou sobotu se Sam bezvýsledně snažil cokoliv se o únosu dozvědět. Systematicky zpovídal všechny rodiny v nejbližším okolí, ale lidé buď zapírali, nebo skutečně nic nevěděli. Teprve v neděli ráno se jeho snaha konečně setkala s úspěchem. Když vyšel z domu, přitočil se k němu „kostelář,“ bezdomovec, který před každou mší postával u kostelních vrat a předstíraje absenci dolní končetiny a slepotu, mámil z lehkověrných věřících peníze. Když se po bohoslužbě kostel vyprázdnil, kostelář se obezřetně rozhlédl, sundal z nohy odpudivě vyhlížející protézu a spolu s černými brýlemi a skládací bílou hůlkou ji uložil na dno umolousané kabely, kterou před léty vyhrabal na smetišti. Pak stáhl z holé lebky paruku, která připomínala vypelichaný skalp, kývající se již drahnou dobu u pasu indiánského náčelníka, nacpal ji do kapsy a již v nejmenším nepřipomínal bezmocného žebráka, dožadujícího se úpěnlivě soucitu svých bližních. Potutelně zamrkal na Sama a spustil: „nehledáte náhodou toho zázračnýho doktora, co u vás bydlel?“ Když Sam přisvědčil, kostelář vycenil bezzubé dásně a zahuhlal: „dejte čtvrťák a povím vám, kde je.“
Když obdržel minci, sdělil Samovi, že když se potuloval v noci na sobotu po městském „smeťáku“, hledaje vyhnán kručícím žaludkem cokoliv k snědku, spatřil luxusní fáro, jak přijíždí k vysloužilé boudě na nářadí. Vrtalo mu hlavou, co může majitel tak parádního žihadla pohledávat na smetišti. Nakonec ho zvědavost přiměla připlížit se potichu k boudě a podívat se zblízka, co se před ní odehrává. Nikdo si ho nevšiml, vypadal jako hromada starých hadrů, která do koloritu velkokapacitní skládky neodmyslitelně patří. Zato on si pozorně všímal chování pětice mužů, vynášejících z auta podivně stočený balík, z jehož jednoho konce čouhala bosá chodidla a z druhého povlávaly kadeře světlých vlasů. Viděl, jak před vchodem muži balík rozbalili a dva z nich odnesli bezvědomého Crystala dovnitř. Pak se před boudou ještě chvilku šeptem dohadovali a kostelář zaslechl, jak jeden z nich říká: „čtyřcoulový budou stačit, ty ho udržejí, a trámek pod nohy, aby se nám předčasně neutrhl.“
Jak tohle Sam vyslechl, nečekal už ani okamžik a vskočil do auta, které ve vteřině vyrazilo na silnici vedoucí k městské skládce. Dojel před boudu a hned poznal, že přišel pozdě. Dveře byly dokořán a jedinou stopou po lidské přítomnosti byly krvavé šmouhy a otisky prstů na plechovém futru. Jakoby se někdo zoufale bránil násilnému odvlečení a do poslední chvíle se držel veřejí, než ho zkrvavené prsty zradily a vydaly všanc…, komu vlastně?
Samuel bezmocně zíral na nepřehledné smetiště a přemýšlel, kde Crystala hledat, když ho upoutala zvláštní rýha vedoucí od dveří boudy do spleti cestiček mezi horami odpadků. Vydal se po ní. Šel dlouho, vyhýbaje se hromadám smetí napravo i nalevo, až nakonec stanul před pyramidou ojetých pneumatik. Tam rýha končila. Břevno, které jí vyrylo, trčelo do výše z vršku gumového odpadu a překříženo kratším silnějším prknem neslo ubohé, truchlivé břemeno,- člověka.
Samuel ho málem nepoznal, Crystal tam visel nahý a tělo měl pokryté rudými šrámy. Z hlavy korunované věnečkem ostnatého drátu vytékala krev, která měnila jeho oduševnělý obličej v děsivou, tragickou masku. Sam se roztřásl, pak vyběhl nahoru ke kříži a zakřičel příteli do obličeje: „Kdo to způsobil, řekni mi, kdo je na vině a jako že je nebe nade mnou, já tě pomstím!“
Zkrvavená víčka se lehce zachvěla a trpký rys marnosti stáhl přítelovy rty, které velmi tiše, ale zřetelně zašeptaly : „Já“.
Crystal se celý jakoby zhroutil do sebe, pak mu křeč vypjala údy a když odezněla, Samuel poznal, že je konec.