Tiráda

Takže byli v tom podivném domě a prováděli tam jakési věci. Milan seděl na židli a celé to jen nevěřícně sledoval. Seděl v jakési tmavé chodbě, ze které vedly ty schody do podkroví. V tom podkroví milan nikdy nebyl, ale věděl, že to místo existuje.
"Chceš teda opečený brambory?" zeptala se valerie a podivně se klimbala s vařečkou v ruce.
"Jasně... brambory... určitě brambory," vyslovil s lehkými potížemi. Odklusala pryč a milan si uvědomil, že její chování je dost podivné. Vždy se chovala jinak, když byl s nimi ještě někdo.
Ano, pobíhal tam ještě jeden skoromuž, jmenoval se adam.
"V PÍČI, PÍČIII, JÁ TO MÁM ÚPLNĚ V PÍČIII," řval jako smyslů zbavený. Běhal strašnou rychlostí a do všeho vrážel. Kdyby ho milan neznal, řekl by, že je minimálně na speedu, ale ve skutečnosti byl jen na nějakých práškách.
"Ty to nechápeš já to mám uplně v píči, sou tu divný věci, ale já je mám v píči, všude hovna špína humus, ale mě to co, mě to NEVADÍ, páč to mám V PÍČI! CHÁPEŠ?!" přiskočil adam k němu ze vzdálenosti tří centimetrů blekotajíc.
"Jasně vole. di pomoct valče v kuchyni a bude to dobrý," odpověděl mu milan a sledoval, jak odkmital rychlostí blesku zcela pryč.

Hodiny tikaly. Stará oprýskaná zeď, praskliny. Nějaké obrázky, zase hodiny. Kolik jich tam vlastně bylo? Tak pět, šest. Milan nevěděl, které jsou ty pravé. Zvedl se a šel se podívat za těma dvěma do kuchyně. To, co viděl, ho poněkud nasralo. Adam se zase úplně proměnil a byl z něj teď elegantní nablýskaný muž, dvořící se valče. A valerie si to nechala líbit, dokonce s ním i flirtovala.
"Ooh krásná slečno, smím vám nabídnout bochník? Nebo snad sklenku červeného? Cokoli si ráčíte přát, nádherná paní."
"No jistě, bude mi potěšením," odpovídala adamovi chichotající se.
"Zde slečno. Jen to nejlepší pro Vaše líbezná ústa."
"Ah, děkuji," upila a trochu se začervenala.
"Moment, musím si od - sko - čit," pronesl a při té příležitosti zmáčkl valče levé prso.
"Áauu, chi chi chi," bylo jediné co na to ona řekla. Jak odcházel, toužebně se za ním podívala.
Milan z toho byl vyděšený. Proč se tak chovala? Nechápal to. Přistoupil k ní a chvíli ji pozoroval. Zkusmo ji zezadu obejmul. "Už budou ty brambory?" zeptal se. Ona se okamžitě odtáhla.
"NEVIM! A nešahej na mě."
"Proč? Proč na tebe nemůžu šahat a od adama se klidně necháš tak osahávat?? Proč když sme spolu sami tak si tak milá a hodná, ale s nim si tak zlá? Kdybysme byli sami, určitě bys mě nechala tě obejmout. Proč se mě tak bojíš??" zeptal se, zírajíc jí do očí.
"Já nevim. a nech mě bejt."
Náhle zaslechli příšerný řev. Oba sebou trhli a po chvíli váhání se rozběhli tím směrem.
"Asi to bude v koupelně," odtušil Milan a oba do ní vpadli.
"HUÉÉÉÉÉÉ. BO-LÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ, PÁLÍÍÍÍÍÍ," řval tam adam na zemi v tratolišti krve. Z jeho ruky to strašně stříkalo.
"Co se ti doprdele stalo?!" zeptal se milan.
"Vuáááááá... no...našel sem tyhle žiletky a chtěl sem si zahrát na sebepoškozenýho."
"Ježíši, tak to asi musíme do nemocnice." pravila valerie.
"Hm, asi jo. Tak mu to obvaž a já du pro auto," odpověděl milan znuděně.

Milan vyběhl ven, do té šílené koláže zvuků a barev. Ptáci proletávali okolo jeho zraků a on se cítil strašně zmatený. Jakási úzkost, snad i stihomam. V dáli viděl hrozně moc vlnících se stromů a nějaké pole. Svítilo slunce a svítilo tak, že to bylo až nepříjemné. V tom žáru si připadal jak v bílém pekle. "Jestli je peklo, určitě je celý bílý," říkal si.
Nasedl do auta a sledoval volant. Chvíli přemýšlel proč v něm vlastně je. "Nojo adam," uvědomil si a nastartoval. Rozjel se přímo proti tomu podivnému domu a prudce zastavil.
"HEJ HOLA, ZMRDI," zařval. V tu ránu se rozrazily dveře a z nich se vyklopýtali ti dva.
"EEEJ BUDIŽ SVĚTLO!" řičel adam. zřejmě na tom nebyl až tak špatně, ale obvaz okolo zranění měl prosáklý krví.
"Co ruka?" zeptal se milan.
"No, nacákala sem mu tam nějakou vodku a ten obvaz je nějakej hadr, co sem našla na zemi," odpověděla valerie.
"Mrdám to víšco, mám to totálně v píči." na to adam.
Vstoupili do auta a rozjeli se. Silnice utíkala příšerně pomalu a značky se roztékaly. Cesta ale ubíhala a milan se snažil dávat pozor. Zároveň sledoval v zrcátku ty dva. Každou chvíli se mezi sebou různě dotýkali a pošťuchovali.
"Dáme nějaký pilule?" zeptala se valerie potměšile.
"Jo, per to do mě," řekl adam.
"Tak naa... tady máš meducínku pro tu tvou pacičku." podala mu je.
Milan je jen sledoval. Ani mu nenabídli. Sáhl tedy do přihrádky a hodil do sebe nějakého tripa. Hned mu bylo líp.
"Už tam budem," řekl. Ale oni mu nevěnovali pozornost. Věnovali se jen svým práškům a tělům...

V nemocnici bylo docela příjemně. Milan měl rád nemocnice, připadal si v nich velmi bezpečně. Věděl, že kdyby ho náhle skolil infarkt nebo třeba srdeční zástava, hned by o něj bylo postaráno. Podíval se na ty dva. Valerie už vypadala dost mimo a Adam nestál za řeč. Zřejmě teda bude muset zas všechno zařídit sám...
"Prosimvás kam tady s tou rukou?" zeptal se kolemjdoucí mladé sestřičky. Ta se podívala nejdřív na adama, pak na něj. Prohlédla si ho od hlavy k patě a přímo do očí mu řekla:
"Jdi na chirurgii do třetího patra."
Chvíli jen tak stáli, protože milan musel vstřebat odpověď.
"Potřebuješ vědět ještě něco?" dodala sestřička a svůdně se usmála.
"Ne, nic... děkuju," odpověděl Milan a nechal ji odejít. Sledoval její vrtící se zadek a pomyslel si: "Achjo, proč je to tak těžký. Všechny ty ženský po mně dou, ale stejně sou tak nedosažitelný..."
"Fuj, taková hnusná coura." šeptala valerie a dost se motala. Adam seděl na zemi a studoval kachličky. Okolo nich zhnuseně procházeli lidé velkými posuvnými dveřmi.
"Hm, vy zas máte dost," řekl milan. "Jestli ste to neslyšeli, musíme do třetího patra."
Oba ho poslechli a vzchopili se. Všichni vyšli tak stovku schodů a ocitli se v podivné, fialově svítící hale. Milan si všiml, že mu strašně buší srdce. Chvíli bušilo hrozně rychle, chvíli zas pomalu. Bylo to hrozně děsivé, jako na horské dráze. Viděl ale strašně ostře a vše bylo ve velmi vysokém rozlišení.
"Sme asi... tady... Tak si tam di aspoň zaklepat," řekl Adamovi vyčerpaně. Ten nic neřekl a rovnou se vydal k vlnícím se dveřím. Pak u nich jen tak stál a zmateně se rozhlížel.
"Co je, vole?" zakřičel na něj milan.
"NO... JE TU TAKOVEJ PROBLÉM." zařval adam.
"JAKEJ JAKO," zakřičel milan.
"JÁ NEVIM, MUSÍTE SEM!"
Milanovi se ale nechtělo. Těch dveří se bál. Z dálky vypadaly skutečně hrůzostrašně a věděl, že za nimi nečeká nic dobrého. Taky mu bylo dost trapně z toho, že na sebe křičí jak fetky mezi tolika lidmi. Všichni ho sledovali, v hlavě mu hučelo.
"Co mám dělat, myslej si snad všichni že sem feťák? Mám se na to vysrat a jít domů? Potřebuje mě tu ještě někdo vůbec?" přemítal zmateně.
Z trýznivých myšlenek ho náhle vytrhla valerie. Chytla ho za ruku a táhla adamovým směrem.
"Musíme...pomoct... adamovi. Tak... nedělej... píčoviny.... a poď," tlačila ze sebe odhodlaně. Milan měl radost, že na něj nezapomněla a blaženě jí svíral prsty. Skrz dlaň cítil teplo jejího těla a její dech. Všiml si ještě něčeho... její srdce. Bilo úplně stejně jako to jeho. Bim. bim. bimbim. bimbim... bimbim bimbimbimbimbimbimbim... jak na kolotoči.
"Tvé srdce je nádherné." pravil k ní. Ona se jen usmála a už byli u adama.
"No, tak co tu máš za problém." zeptal se milan.
"ZVONEK... CHYBÍ TU - ZVONEK." zařval mu adam do ucha.
"Adame... už nemusíš křičet, dyť sme vedle tebe." řekla valerie.
"Ajo vlastně." odpověděl.
"K čemu chceš tyvole nějakej debilní zvonek?? Prostě tam zaklepej ne."
"Když já nemůžu... sou tam ostny."
"Co jaký ost..." chtěl říct milan, ale pak si toho všiml. Na dveřích skutečně byly ostny. Vypadaly spíš jako obrovské zuby.
"No doprdele, " řekl.
"Hm, já je vidim taky, ale nedává to smysl. To jako všichni ty lidi čekaj na to, až je sežerou debilní dveře? Vzpamatujte se, je to jen haluška." řekla valča nečekaně bystře a zaťukala.
Chvíli se nic nedělo. Bylo to jako by se zastavil čas. Milan slyšel hučící zářivky a létající mouchy. Najednou se dveře rozrazily a v nich se objevila obrovská, ohyzdná obluda s bílým pláštěm.
"CO TO BUDE," zařvala.
"No... moje ruka... bolí." řekl adam.
"TO VYPADÁ VÁŽNĚ. JAK SE VÁM TO STALO?!"
"Hm, já nevim. Mám to tak hluboce v píči, že už to víc nejde."
"PROSIM?!"
"To nic, chce říct, že ho to strašně bolí," vmísil se do konverzace milan.
"DOBŘE. POJĎTE DÁL, AKUTNÍ PŘÍPADY MAJÍ PŘEDNOST." zařvala obluda a čelist jí divoce kmitala.
Dveře se i s adamem zabouchly.

"Co teď budem dělat?" zeptala se valča.
"Co asi... budem čekat." řekl milan. "Nejspíš to bude trvat pěkně dlouho."
"Takjo."

A tak seděli a čekali. Seděli mnoho hodin a pozorovali všechny ty nemocné lidi. Milan stále přemýšlel, jestli má valče něco říct. Jestli má říct, jak moc pro něj znamená a jak moc jí má rád. Jestli jí má říct, jak zvláštně se cítí vždy, když po delší době slyší její hlas nebo je s ní najednou sám. Jestli má říct, že vždy, když ji slyší dýchat, připadá si, jako by okolo něj proplouvala stovka neznámých tvorů. Ale neřekl jí nic. Věděl, že by to nemělo cenu. Věděl, že i když jí bude milovat sebevíc, ona jeho ne. Věděl, že to tak bude vždycky a s jakoukoliv ženou. A tak seděli, kouřili... a milan čekal na smrt.

End