NA KOLE

Ráno jsem vstal v 9:00, měl jsem totiž nastavenej budík na mobilu. Byli jsme domluvení s Víťou a s jeho holkou Dančou, že pudeme na kolo se projet. Sraz byl dohókanej na 9:30. Taktak jsem stíhal. Jenže mi dojde SMS, že mám Víťovi zavolat. Volám mu.
„Co je vole?“
„Danči je špatně!!!“
„A co já s tím.“
„No, že to nestihnem vole.“
„Tak to je super no.“
„V 11 v parku.“
„Co nadělám“
„Nic pičo.“
Jsem celej nadšenej, mohl jsem spát o hodinu dýl. Fakt mě to nasralo docela. Ale za t nemůžou, že jo. Tak zapnu počítač, koukám do něj a přemýšlím co s ním. Vyseru se na to. Jdu se nasnídat. Dám si dva parádní rohlíky s máslem a kakao. Mám takovou praváckou úchylku, že ty rohlíky namáčím do toho kakao. Každej máme něco, že jo. Zase SMS, že se mám ozvat. Vytáčím číslo. Zvoní to.
„Fačo!!!!“
„Co zas?“
„Čekáme v parku.“
„Paráda, za 5 minut jsem tam, jen si skočím dolů pro kolo a valím.“
„Jasně v pohodě, my čekáme.“
Tak ještě aby nečekali, když jsem já na ně čekal hodinu. Batoh už mám zabalenej. No jak se to vezme. V podstatě v něm mám akorát pití, ručník a plavky. A ještě prachy, mobil a tak, ale to jsou malí sračky. To se nedá počítat. Hodím na sebe tričko a valím do sklepa pro kolo. Přijedu do parku. Ti dva sedí na lavičce. Jak se blížím, smějou se mi. Mám totiž prázdný přední kolo. Budeme kvůli mně muset jet na benzínku. Naštěstí oni chtějí taky. Nijak je to teda nenaštve.
Víťa nafukuje první. Zrovna potkám kámoše od taty. Jen se pozdravíme a prohodíme pár slov. Nic důležitýho. Takový ty hlody slušnosti, když prostě musíte něco říct, protože se znáte dlouho. Ale ve skutečnosti je vám ten člověk úplně ukradenej a vůbec nic o něj nevíte, protože se o to nezajímáte. Ale tohle je bohužel součást života. Hlavně mě se to stává strašně moc, ale to je možná tím že já mám spoustu lidí u prdele. Nafouknu to já a po mě Danča. Té to teda udělá Víťa, protože ona není zrovna Armstrong. „VYRÁŽÍME“, zařval jsem.
Pomalu jedem k největšímu kopci, ten nás čeká hned na začátku, to je dobrý na zbytek cesty už pak žádny velikáni nejsou. Ale tenhle stojí za to. Je to ostrý stoupání dlouhý asi dobrý 3 kilometry. Naštěstí je nahoře plácek s lavičkami kde se dá sednout a odpočnout si. Jakmile se udělá fakt pěkně venku, to je tam pak narváno samýma cyklistama. Všichni čumí jak dementi a snaží se skamarádit. Tohle fakt nepotřebuju. Aby mě unavenýho po tomto kopcu, začal opruzovat nějakej perverzní dědek v oplých silonkách. Těchhle je tam plná prdel. Ale nejhorší jsou starý babky, od 60 výš,to je fakt děs.jezdí na kole většinou celej jejich promrhanej život a v podstatě nic jinýho neumí než sedět na svým Authoru a šlapat do kopce.
Tyhle mají fyzičku za 20 chlapů a pak se nám „těm mladším“ smějou, jak jsme vyčerpaní.
Jedem pomalu nahoru a už se začínáme docela potit. Pořád se snažíme nemyslet na tu námahu. Danča zpomaluje. Víťa mi říká „počkej na nás nahoře, tohle bude na dýl, to vypadá“.
Pokračoval a šlapal a šlapal a šlapal. Nic jinýho se ani nedá dělat. Jak se člověk zastaví, vypadne z tempa a potom se těžko rozjíždí. Já jel, snažil jsem se držet a makat co nejdýl to šlo. Pořád sem se otáčel, jak jsou daleko. Každým otočením se mi vzdalovali. Vykašlal jsem na ně. Budu mít nahoře delší pauzu. Líp pro mě. Makám a makám, šlapu a šlapu.
Odbočil jsem doleva, kde je kratší cesta, ale není to silnice, je to normální cestička vyšlapaná lidma a vyježděná od kol. Myslel jsem, že to bude pohoda. Rozhodně nebyla. Po pár metrech sem t toho kola seskočil a tlačil. Už jen kousek nahoru. Akorát, jak člověk tlačí tak to jde hrozně pomalu. Já už se nedokázal rozjet. Musel jsem to vydržet. Navíc všude kolem byli keře a kytky. Samej květ. Pro někoho úžasná příroda. Jenže já jsem alergik. Takže toto fakt nemusím. Naštěstí mi to zrovna nějak nevadilo.
Tlačím a najednou, vyběhne nějakej hipík. Evidentně neuhne.Čůrák. Musím uhnout já. Posunu kolo na stranu do keře a zdovolím milostpánovi.
Nakonec se dostanu navrch. Skoro nikdo tady není. Položím kolo na zem. Vytáhnu triko z báglu a hodím si ho na hlavu, abych neměl úpal. Napiju se mýho pití, sladká pomerančová minerálka za 8 korun. Nic lepšího sem si vzít nemohl. Snažím se je nějak najít. Nevidím. Což je fajn, znamená to, že jsou aspoň v horní polovině kopce. Sednu si na turka a čekuju Brno. Je odtud super výhled. Opravdu skoro celý město, pálavský vrchy, celá Jižní Morava vlastně, dokonce nějaký kopce v Rakousku a kdo ví co všechno ještě. Pořád čekám, popíjím tu hnusnou levnou minerálku s trikem na hlavě. Občas projede okolo nějakej cyklista.
Jdu si zapálit cigáro a vidím je. Dočkal jsem se.
Přijedou nahoru. Víťa zase vysmátej jak cirkusák. Danča je úplně červená,dýchá, funí, evidentně je jí blbě. Dozvím se, že musíme chvílu počkat než se jí udělá líp. Nic lepšího mě potkat nemohlo, teď jsem čekal 30 minut a budu ještě čekat dál. Asi po minutě, co naše vyčerpaná královna odpočívá, z ní vypadne, že chce cigáro. Víťa zašmátrá v kapse co má na kole, vytáhne Startky a hodí je po ní. Danča kouří. Nevím jestli, jí zrovna tohle udělá dobře. Ale co, každej se léčíme jinak. Po pár historkách o ježdění autem ožralý a podobných se konečně podaří vydat se na cestu.
Na to posraným kopečku jsem celkem čekal asi hodinu. Ale už konečně jedeme. Při vjezdu do lesa se leknem. Dřív tu byla úplně super cestička. Měla parádní povrch. Sice byl hliněnej, ale měl v sobě něco navíc, něco nepopsatelnýho. Byla oblíbená. Každej, ať už cyklista nebo turistka, všem se líbila. Místo ní je tady nová. Je udělaná z písku a drobnýho štěrku. Kolo se na ní snaží zastavit. Je to nejhorší věc co může člověka na kole potkat. Takováto debilní cesta. Jenomže my nemáme na vybranou. Musíme jet tudy. Naštěstí jen kousek, jinak bych se fakt asi otočil. A jel někudy úplně jinudy.
Dostali jsme se na rozcestí a hádáme se kudy. Já chci zabočit, Víťa rovně. Po delší rozpravě zjistíme, že chceme jet rovně. Já sice chtěl odbočit, ale musím uznat, že rovně je to lepší.
Nakonec odbočíme a cestou vyježdenou traktorama dovalíme k silnici. Snažíme se dostat na druhou stranu. Čekáme. Vypadá to, že je volno, najednou se ze zatáčky objeví auto. Potom z druhé strany a takhle pořád dokola. Po delší chvíli to vypadá dobře. Nic nikde. Přejedeme na druhou stranu, ale taktak. Hned se zase objeví hustej provoz. Měli jsme štěstí. Někdy tady člověk čeká pěkně dlouho. A ještě když jsou prázdniny a svátek k tomu.
Po nějakých 200 metrech je naše odbočka zpátky do lesa. Profrčíme hodně úzkou cestičkou obklopenou klama, hlavně šípkama a podobným svinstem s trnama. „Dáme si pauzu, co vy na to?“, říkám. Dostane se mi kladné odpovědi. Najdem vhodnej flek. Hodíme kola na kraj, aby se o ně nějakej jinej masér na kole nezabil. Napijem se, odpočíváme, dáme si cigaretu. Chvílu pokecáme a postrašíme Danču obrovským sešupem, co nás čeká. Není zrovna nadšená. A to ještě neví, že je to ještě horší než jsme jí říkaly. Taky bude pěkně překvapená.
Pomalu vyrážíme. Cesta se mění. Zhoršuje se. Víc kořenů, víc kamenů, víc hrbolů a všeho co zpomaluje a po čem to blbě jede. Pořád se zvyšuje procento klesání a už se blížíme k tomu slavnýmu sešupu. Najednou slyším divnej zvuk z předního kola. A navíc mám pocit jako by to nějak zpomalovalo. Podívám se na to. Přední kolo je prázdný. Prostě a jednoduše jedu po ráfku. „STŮJTE, DO PRDELE!!!“, zařvu na celej les. Zastavíme.
„Co je kurva, Fačo?“
„Píchl jsem asi.“
„To si děláš prdel, do piči!!!“
„Nedělám, kurva.“
„Dofouknem to a zkusíme dojet k vodě, ať můžem vyměnit dušu.“
„No tak dem na to, nic jinýho stejně nezbývá.“
Nejlepší na to všem je to, že se to stalo přímo před tím velkým kopcem. Lepší místo to fakt byt nemohlo. To si člověk nevybere. Osud ho holt chce vždycky akorát nasrat. Podle mě osud lidi nesnáší, a proto jim dělá takovýhle věci. A pak se směje, jak jsou naštvaní a musí řešit problémy. Nafukujeme to. Jde to kurevsky ztuha. Pomalu a těžko. Víťa pumpuje. Pot z něj jen teče. Trochu se nám to povedlo. Zvedneme kola a jdeme na sešup. Jedu radši pomalu. Ale nedá se to. To kolo se prostě z takovýho klesání rozjede, i když člověk brzdí o stošest. A mě to pořádně akcelerovalo, protože moje brzdy už jsou odvařený z minulých let. Najednou si všimnu kola. Úplně vypuštěný. Zase jedu po ráfku. „DO PRDELE!!!“, pomyslím si. Je to horší a horší. V duši už není ani troška vzduchu. Cesta se mění v nesnesitelnou. Je plná kořenů, ostrých kamenů, kterým se musím vyhnout, jinak skončím dole. A ještě jsou tu rýhy vymletý vodou při deštích. Jak se do nich dostane kolo, už se to veze a nedá se vyjet ven. Teda dá, ale člověk v tom musí umět chodit a stejně je to o držku. Už se to zmírnilo a jsem dole, ještě kousek níž, zastavím a hodím kolo na kraj.
Víťa už se blíží ke skokánku. „SKOČ!!!“, zařvu. Vyletí do vzduchu asi pár centimetrů. Čekal jsem, že to bude větší odpich. Dopadne a zabrzdí u mě.
„Tak co to kolo???“
„Je to zas vyfoukly.“
„Tak to dofouknem.“
„Ty vole to nemá cenu.“
„Zkusíš dojet k vodě.“
„Poslední pokus.“
Hledá v tašce, co má na kole pumpičku. Vytáhne ju. Začne pumpovat. „Pojď mě pomoct, Fačo.“ Jdu mu pomoct. Pomalu si klekám, abych mu držel pumpu a on pumpoval.
„KURVÁÁÁÁÁÁ!!!!! DO PRDELE!!!“ Spálil jsem si ruku o kotouč brzdy. Po tom kopcu byl kurevsky rozpálenej. „Ty pičo,to není možný, to se může stát jenom mě, KURVA!!!“ Myslím, že celej les věděl o tom, co se mi stalo. Na ruce se mi pomalu tvoří obtisk té brzdy. Leze to na povrch. Má to krásnej tvar. Z jedné strany je vidět obrys kotouče a druhá jde do vytracena a lezou v ní malý kolečka, který jsou v té brzdě , aby měla vetší odpor. No krása pohledět. Víťa polije tu brzdu, aby už nepálila. Kouří se z toho, jak ze spalovny komunálního odpadu. Musel to mít ohromnou teplotu. Zklidním se cigaretou. Napijeme se a valíme dál.
Před náma je teď ta nejlepší část našeho cyklovýletu. Parádní kousek asi 3 km dlouhej. Mírný klesání, člověk ani nemusí šlapat skoro. Spíš potom už musí brzdit. Jede se jakoby v kanále. Cesta je níž než okolní terén. To tomu dodává luxusní atmosféru. Připadáte si jak na bobové dráze. Jakoby jste jeli ohromující rychlostí. Není tady moc kamenů ani kořenů, ale pár se jich tady najde, takže to zase není totální nuda. Cesty bez překážek jsou vždycky nuda. To můžu jezdit doma na rotopedu.
Sice Danča zase šílí, že je to hrozný. Pro tu holku byla hrozná každá etapa našeho výletu. Silnice je moc rovná a moc asfaltová. V lese je moc stromů. Stoupání je moc do kopce. Klesání je moc prudký. Na hliněných cestičkách je moc hlíny. Mimo lesy je moc slunka, a když zaleze za mraky tak je moc chladno. Když nefouká vítr je moc velký bezvětří. Když fouká je to vichřice. Ještě ke všemu moje kolo se každým otočením vyfukuje. Snažím se dojet, co nejdál to pude. V půlce musím zastavit. Zase křičím: „STŮJTE“. Stojíme. Kola hodíme ven z cesty. Nechat je dole by bylo nebezpečný. Jezdí se tady klidně šedesátkou. V takové rychlosti člověk nezastaví jen tak. Vzhledem k terénu spíš chytne smyk a klouže se dál. Napálit někdo do našich kol tak bude rád, že přežije. Já počítám s tím, že se nějak pokusíme zalepit dušu. Bez vody to jde taky, ale najít tu malinkatou dírku, která většinou za všechno může, není jen tak. Čekám na to, až Víťa vytáhne lepení. Co to tahá?
On vytáhne novou dušu. Úplně novou dušu!!!
„TO SI ZE MĚ DĚLÁŠ PRDEL, TY DEBILE!!!“
„Proč, co je???“
„No nic já jen, že tady jedu asi 5 kilometrů s píchlím kolem a snažím se dojet k vodě, aby se to dalo zalepit a ty vytáhneš dušu. Posranou novou dušu. Tu jsme mohli vyměnit třeba na Marsu a ty ju vytáhneš až teď. 5 KILOMETRŮ S PÍCHLÍM KOLEM PIČO. Víš co to je, asi nevíš co???“
„Heh, to je fakt.“
„No ty seš debil číslo 1.“
„Klid vole.“
„Já jsem v klidu, ale tohle je moc na mě.“
„5 KILOMETRŮ NA RÁFKU, NA ZKURVENÝM RÁFKU.“
„Ježíš, tak mě to nenapadlo, sorry vole“
„No, co už, však neprší“
„Jdem to vyměnit.
„Jo, jdeme na to.“
Naštěstí to bylo přední kolo a mám ho na rychloupínák. Není problém to sundat. Shodíme plášť z ráfku. Vyndáme dušu a narveme tam novou. Navlíkneme plášť na ráfek. Jde až podezřele jednoduše všechno. Normálně to dá práci tohle udělat. Asi mi plášť na kolo sedí hodně dobře. Dáme si cigaretu. Uklidníme Danču, že už to bude v pohodě cesta. Což teda není pravda, ale to se musí. A vyrazíme.
Dorazíme k potoku. Betonovej mostek. Bohužel má z každé strany 3 schody. Slezeme z kol a přenesem je. Pokračujeme po betonový cestě. Zavede nás přímo k rybníkům, kde máme v plánu se okoupat. Začne mi padat řetěz. Nesmím to dávat na nejtěžší převod. „Studánka, doplníme vodu“, hlásí Víťa. Vylije flašku se starou vodou a naplní ju znova. Napijeme se. Chvílu si dáme pauzu.
„Vidíš ten brod?“
„No? Vidím.“
„Já to projedu.“
„Ty jseš magor Víťo! Takže tomu klidně věřím.“
„Sleduj, jdu na to. A klidně s botama.“
„Tak jeď“
Rozjede se docela pomalu a vjede do potoka. Je tam asi 30 centimetrů vody. Není to moc. Člověk musí hodně šlapat, aby se nezastavil a nepřevrátil. Víťovi to jde. Sice je vidět jak zpomaluje, ale rychlost mu vydrží až na druhou.
„Já to taky zkusím.“
„Musíš jet s botama jak já, to je jen pro pořádný chlapi.“
„Na to ti seru, chcu mít suchý boty.“
„No tak jeď.“
„Jdu na to!“
Já se rozjedu o hodně víc. Nalítnu do toho v docela ostré rychlosti. Celýho mě to nahodí. Jsem úplně celej mokrej. Kraťasy jsou úplně skrz na skrz promočený. Ale projedu to. Ještě zpátky mě čeká. Už to zkusím pomaleji. Je to lepší. Začnu hned šlapat. Zvládám to. Ke konci mi dochází síly a rychlost. Taktak dojedu až nakonec. JO. MÁM TO ZA SEBOU. Parádní pocit. Jsme mokří. Danča moc nechápe, proč jsme tohle dělali. Byla to sranda.
Valíme dál k rybníkům. Projedeme kolem jednoho a blížíme se k tomu, kde se budeme koupat. Už jsou všude lidi. Každej sedí na osušce a kouká do blba nebo aspoň na rybník. Malý děti se koupou. Dospělí je okřikujou. Dospívající kouří a pijou pivo. Někteří kouří zalezlí trávu. Naše místečko je v klidnější části. Travnatá pláž. Opalujou se na ní hlavně gerondi a starší lidi bez děcek. Pro mladý je to moc daleko od hospody. Nám to vyhovuje.
Položíme si osušky. Svážeme k sobě kola řetězem. Dokonce přivážeme i batoh a Dančinu helmu. Je tam prostě všechno. Svlíkneme se do plavek. Rozběhneme se a blížíme se k vodě obrovskou rychlostí.
„JOOOOOOOO!!!!“
„KURVÁÁÁ!!!“
Skočíme do vody. Má ideální teplotu. Nejlepší voda jaká může být po takovým výletě na kole. Malý děcka si tam hrajou. Jak nás viděli skočit, všichni to taky začali dělat. My jsme si jich nevšímali a dělali různý voloviny ve vodě. Nakonec jsme dovnitř dostali i Danču. Ze začátku ječela. Nakonec si zvykla. Zaplavali jsme si na hráz. Vylezli nahoru a skočili. Ve vodě jsme byli asi půl hodiny.
Dali jsme si pauzu. Osušku kolem ramen. Cigaretu do mokré pusy. Hned byla celá mokrá i ta špínka. Zapalovač nechtěl chytnout. Byl taky mokrej, ale nakonec se to povedlo.
Celkem jsme šli do vody asi třikrát. Po dvou hodinách jsme se rozhodli, že je čas jít dom. Hlavně kvůli hladu. Já měl jen 2 rohlíky na celej den. To je pro borca, kterýmu je 19 let docela málo. Sbalili jsme se a vyrazili.
Je to jen 2 kilometry po asfaltce. Pohoda. Cestou je pár hospod. Sedli jsme si až v té poslední. Dali si pivo. Danča kofolu. A užívali si pohodu.
„Děcka, co budete dělat, až dojdete dom?“
„Nevíme, asi pudem spát. Co ty, Fačo?“
„Nevím, možná napíšu povídku o tomhle výletu.“
„To je dobrej nápad, zkus to,“
„ZKUSÍM“