Ledové zahřátí

Nastávalo bouřkové období léta. V televizi to říkali. Ale proč sedět doma, blesklo mi hlavou. Stejně bych zase posedával u počítače a cpal se nějakým nezdravým jídlem. Ne, mám chuť vypadnout. Někam do přírody, mohl bych vzít kolo a trochu potrápit svaly. Nějaké kopce, které jsou zastíněny lesem – ideální kombinace, komu by se také chtělo být pražen horkým sluncem. Jenže když začne bouřka, v lese je velmi nebezpečno. Pojedu sám – jako vždy. Ani mi to nevadí. Určuji si tempo, měním si trasu, dělám si zastávky, to vše pouze podle sebe. Samota? Ano, cítím ji, ale když to sviští, vítr vám zpívá foukanou píseň do uší, zapomenete. Soustředíte se jen na ten pocit volnosti.
Že bych navštívil kamarády nyní obydlující dřevěnou chatku přes pár kopců a kopečků daleko? Dobrý to nápad.
Jéje, to je dusno, ale za tu dřinu to stojí. A to jedu teprve po rovince, až se budu škrábat do kopců. Nebe zatím září, ač je srpen...smích..., a fouká slabý vítr. My cyklisté ho nesnášíme. Dokáže z příjemné a pohodové projížďky udělat hrůznou překážku a nekonečný návrat domů. Terén se pomalu zvedá. Míjím první lesíky. Jsem zadýchaný. Ale jakmile vidím staleté „pány stromy“, jak na mne profesorsky shlížejí, už slyším jejich slova o tom, jaká nula využívá stínu větví a listů, aby se pokusila překonat hlemýždí rekord v maratónu... Nakopne mě to...Vždycky... Chci soutěžit o přízeň těch tvorů! Kde jsi, Armstrongu, kde jsi? Roznesu tě na šlapkách!!! Už nepopadáš dech, co?!! Hm?!!... Nemyslím to pyšně, byla by to pro mne výzva. Nesplnitelné, ale třeba by pak mudrcové uznale pokývli korunou. To by byla pro mě satisfakce, uznání při prohře znamená mnoho. Nebyl bych sice vítěz závodu, ale uvnitř bych se cítil spokojeně. Drápu se drápu k vrcholu. Síly pomalu docházejí. Smutná tvář moje – Armstrong už na Champs-Elysée – stařešinové mnou pohrdají. Půlku závodu, tu do vrchu, mám za sebou. Jsem v poli poražených. Vždy tam budu. I kdybych vylétl nahoru jako uragán, nikdy nemůžu říci, že by to nešlo lépe. To je podstata mého závodu, to je podstata závodění „sám se sebou“.
„Čaues klucííí, nemáte něco k pití?“ táži se. Nedostatkem kyslíku, ale i tekutin z vyčerpávajícího závodu se moje hlava bouří. Sedám si. Tričko propocené, to je úkaz dobré práce. Ale mohla by být lepší. Hasím žízeň něčím, co by se dalo nazvat vodou se šťávou. Hoši musí na svačinu a já zůstávám sám v chatce. Jéé kytara! Beru ji do ruky... „...prosím vás, nechte ji si hrát...“
Nebe se začíná temně kalit. Prohodíme ještě pár slov a mé srdce plesá – teď mne čeká skoro samý sjezd. Musím to stihnout než začne pršet. Vyjel jsem si velmi nalehko – tříčtvrteční kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Po pár metrech začíná kapat. Snad to nebude tak horké. Jemný déšť je ku prospěchu – lépe se dýchá... Kapky se pomalu začínají zvětšovat. Stromy nezachytávají všechnu vodu, šustí si něco pro sebe. Sobci! V lese, kde není ani živáčka, já jediný člověk trpící tam samotou a oni budou mluvit SVOU řečí! Nadechnu se a pěkně od podlahy „...opři se, bratříčku, cesta je rozbitá...“ A tu ve mně přistála myšlenka. Co když upadnu? Najde mě někdo? Zmocnil se mě strach. Zastavil jsem. „Posero!“ šeptají olistění pánové. Nasedám na kolo a pádím. Řvu do větru cokoliv, co mě napadne. Kapky se rozplývají na mém těle. Jakoby se jejich energie přenášela na mě. Šlapu, co nejrychleji to jde. Nevidím na cestu. Brýle jsou zcela neprůhledné, ale i bez nich by to nebylo lepší. Déšť sílí. Kam až to může dospět? Au! To bolí! Kroupy? Proč zrovna teď? Pokračuji dál. Ty ledové kuličky se mi zdají větší a větší. Dávám pozor, aby mně nepadaly do obličeje. Musím zpomalit, protože nechci o ostré kousky píchnout kolo. To by ještě scházelo! Hrozně to štípe. Chytám jeden ledík do ruky. Bolest. Koukám – centimetrová kulička.
Jak dopadají na povrch mého těla místo kůže ničí problémy. Každou špatnou věc z hlavy vyžene kus ledu. Skrz tu fyzickou útrapu se moje duše očišťuje. Probíjím se ledem... Už jen prší. Naplněn ledovou silou, promočený na kost, dojíždím až ke hřbitovu na úpatí kopce. Neovladatelně jásám, vřískám, křičím... Kašlu na dojezdy k Champs-Elysée!!! Tohle je ten pocit, pro který stojí za to žít! Sesedám z kola. Sundávám si triko a triumfálně ho ždímu. Směji se na projíždějící automobil. Vylévám vodu z bot...pro mě to není voda, je to oslavné šampaňské... Dávám zprávu mamince, že jsem v pořádku... „Ne mami, vůbec nepršelo.“ Ale také se snažím popsat, co jsem prožil, ale to už starostlivé mamce neposílám. Odpověď, že tanec v dešti také není špatný mi zahřeje promrzlé srdíčko. Je na čase pokračovat v cestě domů. Potkávám popadané ruce mých kůrových přátel. Mrznu. Tou zastávkou jsem zpomalil krevní oběh a teď za to pykám. Štěstí, radost, klid – to jsou ale mé pocity, které vnímám. Dokázal bych lámat skály...kdybych neměl tak ztvrdlé prsty. Už vidím číslovku třicet osm na vratech. Otevírám kůlnu, ve které máme kola. Procházím pod svým „vítězným obloukem“... Hřeje to...Nejen teplounký čaj...Zapínám televizi a... Je to on, není to on!?! Slyším z úst toho čecháčského zpěváka... „...prosím vás, nechte ji si hrát...“