Jsi jen člověk

„Smrt nastala ve 4:46,“ ozvala se doktorka Sherová, když si všimla, že nejsem schopná to říct, teda spíše se smířit s tím, že je mrtvá.
Byla to moje první smrt, před kterou jsem tu ženu nedokázala zachránit. Bylo mi na nic. Vyšla jsem na chodbu k automatu na kávu. Potřebovala jsem do sebe něco dostat a aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky. Nepovedlo se.
Proč vlastně dělám tuhle práci? Zamyslela jsem se. Lidé tu umírají jak na běžícím pásu. Já tu sem přeci proto, aby to tak nebylo a stejně je mohu počítat jako ovečky před spaním. Jeden mrtvý, dva mrtvý, tři mrtvý a už spím. Po obličeji se mi najednou začali kutálet známe slzy.
„Jsi v pořádku?“ ozvala se doktorka Sherová.
„Já, já nevím,“ odpověděla jsem poněkud zaskočena.
„Když ti poprvé někdo zemře pod rukama, je to hroznej pocit, ale zvykneš si. Nic jinýho ti v týhle branži nezbyde. Jinak bys tuhle práci dělat nemohla a já vím, že ty v ní budeš dobrá.
„Zvykneš si,“ tyhle slova mi utkvěla v paměti. Mám si zvyknout na to, že mi někdo zemřel a já nedokázala nic udělat i když jsem se na to učila 6 let? Ne. Nebudu dobrá doktorka jenom proto, že nedokážu mávnout nad tím, že jsem někoho zabila? Kdybych tohle věděla na začátku, nikdy bych mému cíly (být dobrá, ne nejlepší doktorka) tolik neobětovala.
Celou dobu na mě doktorka Sherová koukala, až po chvíli dodala.
„Když jsem začínala, nedokázala jsem si představit, že si někdy zvyknu, ale po dvacátem mrtvým, už ti to připadá jako rutina, která bez našeho povolání nejde,“ řekla a odešla.
Ona mi snad čte myšlenky. Postěžovala jsem si pro sebe. Její věta mě opět nenechala v klidu. Možná má pravdu, možná se stanu bezpáteřníkem a nebudu si to tak brát. Aspoň pak může říct, že, co se týče mě, měla pravdu. Na chodbě se najednou začal ozývat křik sestry.
„Máme tady zástavu srdce. Pomocte mi někdo.“
Rychle jsem se rozběhla na konec chodby a zoufale hleděla na sestru oživující muže na lehátku.
A je to zase tady. Tenhle muž, ale dnes nezemře. Pomyslela jsem si a začala ho oživovat.
„Podejte mi deset miligramů epinefrinu,“ zavolala na sestru, která zmateně pobíhala po místnosti. Zřejmě byla poprvé v práci. Zmateně se na mě podívala.
„Adrenalinu,“ zakřičela jsem zoufale.
Sestra mi rychle podala injekci, kterou jsem okamžitě píchla do srdce. Nic. Nic se nestalo. Dál jsem resuscitovala.
„Přestaň Lii,“ chytl mě Chad za zápěstí.
„Ne, on dneska nezemře. Ne u mě,“ oznamovala jsem zoufale, aniž bych přestala.
„Lii, nech toho, už je to půl hodiny“ chytl mě za rameno a odtrhl mě od pacienta.
Rozbrečela se tam jako malé děcko.
„Jsem špatná doktorka, když neunesu smrt člověka?“ zeptala jsem se.
„Ne, jsi jen člověk.“