Jak strach se sešel s tmou

Temná obloha. Temno přede mnou, temno za mnou, přemýšlí. Kde před pár hodinami zašlo slunce, zůstal jen světlejší, namodralý pruh, lemovaný obrysy mraků. Světlé místo temna. Tma, tmavý. Slova zní tak jemně, plynou z úst s elegancí. Tma plno věcí ukryje. Ale taky odkrývá. Třeba strach. Za denního světla tolik vzdálený.
Toužebně pohlédla k tomu světlejšímu pruhu oblohy. Kde zmizel měsíc? Srpek kotouče schovaný za oblaky. Ani jediný záblesk hvězdy.
Cítí snad za sebou kroky? Spěšně se ohlédla. Jen si cosi namlouvá. Svetr přitáhne těsněji k tělu, jakoby ji snad dokázal ochránit před všemi možnými nástrahami. Chvíli si pohrává s myšlenkou vzít nohy na ramena a mizet, jak nejrychleji to jen dokáže. Potlačí to pokušení. Však kam by taky utíkala? Pěkných pár stovek metrů před ní. Metry, lemované spoustou tmavého zákoutí. Krčí se snad někdo támhle za rohem? Sotva znatelné pohyby. Ne, to jen křoví pomalu hýbe se v rytmu jemného větru. A ten vrzavý zvuk nalevo od ní?
Trhne hlavou.
Znova zastaví, mrknutím oka pohlédne za rameno, potlačí pocit sledované kořisti.
Vážně blázníš, odfrkne. Kdyby mohla, sama sobě by věnovala pohrdavý pohled.
Skřípání kroků po štěrku?!
Tak dost! Hlasitou hudbou a sluchátky v uších odpudí veškeré nežádoucí zvuky. Jenže teď neuslyší, kdyby za ní přeci jen někdo šel.
Její strach nabírá na obrátky. Teď už mu neunikne. Zná se, zná svůj strach.
Náhle každá věc v té ztichlé, tmavé krajině má vlastní vysvětlení jejího strachem otupeného mozku.
Černý pytel na odpadky pohozený nedaleko u příkopu? Co asi skrývá? Smetí, řekli byste. Pro ni v tu chvíli před očima existovaly jen nejrůznější scény z detektivek. Každý jistě nějakou viděl. A každý ví, co se v takových černých pytlích ukrývá.
Náklaďák zaparkovaný nedaleko? Jak snadné by bylo vyskočit z něj, chytit ji a zabránit tomu, aby kdy její kroky došly až k tomu bezpečnému místu. Domov.
Cítit teplo domova, pohodlnou postel a hlavně – nechat rozsvíceno.
Cítí něčí přítomnost. Cítí jeho kroky. Už nedokáže zabránit tomu, aby jí ta myšlenka prostoupila skrz na skrz. Nedokáže se přemoci a znova dovolit ohlušujícím basům, aby ji zbavily strachu a úzkosti. Jen tiše poslouchá, co se děje za ní a nenápadně přidává do kroku.
Pohlédne na zem a děs ochromí ji natolik, že ani nedokáže vykřiknout. Vedle stínu její postavy pomalu, ale jistě objevuje se stín další. Větší, mohutnější. Co to drží v ruce?!
Dohání ji. V tu chvíli právě minutá lampa pouličního osvětlení vrhla oba stíny zpátky za ni.
Nohy se jí samy dávají do pohybu. Levá, pravá, levá. Zakopává o kameny na neudržované cestě, sleduje v dálce před sebou jakýkoliv záchytný bod. Sousedův dům, cokoliv. Cokoliv spojeno s civilizací.
Hlavou jí běží myšlenky jedna za druhou. Proč jen rodiče museli koupit dům na samotném konci vesnice, úplně opuštěný od okolního světa?! Rodiče? Co asi budou říkat, až se do půl hodiny neobjevím doma? A kde vlastně budu? Co se se mnou stane?!
Běží jako zběsilá. Cítí jak ji síla opouští, jak jí rychle bije srdce a jak se snaží popadnout dech. Už nemůže. A neznámý pořád za ní.
„ Stůj přece!“ vykřikne.
Ten hlas? Ten hlas zná. Zná ho!
Zpomalí natolik, aby byla schopna otočit se dozadu a v rychlosti si neznámého prohlédnout pozorněji.
Pak se zastaví docela. Jeho postava se přibližuje, to ví docela jistě. Na patě se otočí a …
Hrdlem se jí prodere výkřik zděšení, překvapení a úlevy. Rozpozná rysy v jeho obličeji a tolik typickou chůzi.
Úleva v tu chvíli přemůže vše ostatní a ona mu skočí do náruče s nepřestávající vlnou vzlyků. Svírá pevně jeho pas.
„ Co blázníš? Proč jsi běžela? To jsem byl jen já,“ nechápe a slova ze sebe vyráží násilím. Zběsilý běh mu dal zabrat. Jen ji chtěl překvapit na zastávce, ale autobus přijel dříve než tam stihl dorazit on. Tak se jí vydal dohnat.
Ona nemluvila. Náhle si připadala dětinská, trapná a paranoidní.
Cítila náruč, která ji dokázala ukrýt před všemi přízraky tmy. Nic jiného v tu chvíli nepotřebovala.
Tak takovou moc má tma čarodějka. Probouzí strach. Taky to znáš?