"Poštolák"

Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si mě všimnout.
Možná. Ale spíše ne. Pokud patříte do skupiny, zastupující mužské pohlaví, neregistrovali jste mě. Možná jste se několik ošidných minut soustředili na moje pozadí, vlasy, nebo oči. Avšak, neviděli jste MĚ. Stopadesátkrát použitou.

(Kdo by si taky všiml třiatřicetileté “prodavačky kuchyní“, co říkáš, děvenko?)

Mimochodem, měla jsem sen. V poslední době se mi málokdy stane, že bych zaplula do říše představ a přání, bez sebemenších potíží. A nemá v tom prsty žádná nespavost, ani přílišné množství vypitých koktejlů. V žádném případě. Viníkem je moje alter ego, jehož hlas se mi zdá nyní, až příliš reálný.

Moje milé alter ego. Upovídané ego uvnitř mé hlavy, ovládají několik hlasů. Hlasy mých “kamarádek“, mé matky, mých milenců…

Dnes večer, kdy ta potvora v mé hlavě na chvilku utichla a pravděpodobně procvičovala artikulaci dalších hlasů, kterými mě hodlá ztrpčovat život v dalších týdnech, měsících a možná dokonce i letech.

Bez svého ega, hlasité heavy-metalové hudby, ozývající se pravidelně z druhého patra jsem ulehla a zavřela ztěžklá víčka.

Stála jsem před domem v Dukelské ulici, nedaleko maloměstského parku. Ten dům jsem znala ze vzpomínek, kdy jsme ještě neuměli nepřítomně šlukovat, ale spíše se cigaretovým kouřem dávili. Dům se stal noční příhodnou noclehárnou pro místní, či nemístní obyvatele. Jmenovala se myslím Dům Klidu (Předpokládám, že název vymyslela banda stupidních dědků) S Lindou a Petrou jsme za tímto domem strávili snad celý druhý stupeň základní školy. Dům jsem neznala zevnitř. Pamatuji si jeho krémovou omítku, pach počůraných zdí, občasné návštěvy místních bezdomovců a podpisy sprejerů. Jaké idylické místečko. Náš Špásov.

Kousek od domu byla také střední škola se zbrusu novými učebnami, která sloužila hned čtyřem městům najednou. Obyvatelé okolí možná někdy trochu nadávali na všechny ty výrostky, na jejich intelektuální řeči, levičácké demonstrace, ale tváře jim pokaždé ozdobil nadšený výraz, když vybírali peníze, plynoucí z daní za ubytovnu v Dukelské ulici.

Tolik o okolí ubytovny v Dukelské ulici.

Ve snu jsem měla tu čest poznat vnitřek domu z dětství.

Zaklepala jsem na dveře a zevnitř se ozval nezvykle tlumený hlas.

Vstoupila jsem tedy dovnitř. Nechutně zašlá stará budova. Už rozumím proč se to jmenuje Dům klidu. (nechodí sem matky s dětmi, bez nich je vždy a všude klid…Neslyšíte neutichající dětský řev, či drncání dětské motorky, projíždějící kolem recepce)

Ubytovna náhle utonula v naprosté tmě a sem tam někde pableskovaly žluté obrysy nábytku.

...

Konec snění, poté mě ta nemožná sousedka Valentová probudila. Obvyklý jarní úklid v nepravém ročním období. Stará, dobrá Zdenka.

,,Kátkóó!“ ozvalo se z předsíně. Mám před očima pořád mlžný opar, ale moje smysly mi stačí na to, abych zjistila, že ta stará megera si zase odemkla náhradním klíčem.(Že by to byl mlžný opar z chlastu, co?)

Rozložitá sousedka, bývalá ředitelka školky, v sedm hodin ráno vstoupila do mých dveří, tady orel, konec hlášení.

„Katko, Kačenko. začíná sladkým tónem, který pravděpodobně za chvíli vygraduje v uštěpačné štěkání. (Ano, s jejím synem jsem také spala)

„Kateřino, nejedete do města? Potřebovala bych ten prací prášek. Myslím, že je to Persil, nebo Ariel, …takový ten barevný, vždyť víte,…“ vyslovila tónem poručíka federální policie.

(Zajímalo by mně, proč jsi skončila, jako ředitelka, ty jedna …)

„Jistě, paní Valentová.“ Řekla jsem a nasadila falešný úsměv

„Do města jedu, koupím to.“(Jet do města je ta poslední věc, na kterou mám dneska náladu)

Konečně se ozvalo bouchnutí dveří.

Tu starou kozu jsem popravdě nikdy moc nemusela. A nikdy jsem se nemusela opít, abych jí to řekla tzv. "na plnou hubu". Za štítem falešných úsměvů a pochlebování to nebyl problém. Stará školková ředitelka mi neustále lezla do garsonky. Neustále si půjčovala mé věci. Stále a neustále.

Tady Orel, stará megera opustila stanoviště. Konec hlášení. Ozvi se poštolko.

Poštolka nikde. Sedm hodin. Za tři hodiny první cigareta. (To mám ale silnou vůli)

…

Stojím nepřítomně před markýzou. Po několika letech, strávených za Dukelskou ubytovnou umím perfektně šlukovat. Šéf nikde. (jak ten asi dlouho kouří?)

Pět minut po desáté. Načínám druhou cigaretu. Pořád bez šéfa.

První cigaretu jsem si vykouřila sama. Dnes jsem se nedržela pravou rukou za loket, ani jsem nepřítomně necivěla naproti přes ulici. Dnes jsem soustředěně studovala nápis naší prodejny. Srdce domova.

Jednou se stalo, že nějaký vtipálek přestříkal sprejem nejfrekventovanější písmena abecedy v nápisu. Asi měsíc, dokud šéf nezavolal zedníky, aby tuto malou nepříjemnost opravili, skvělo nad prodejnou S, R, C, M, V, A. Další vtipálek (šprýmařka), nebo možná ten stejný člověk si však nedal říct a mezi chybějící písmena vepsal: a, nad c doplnil háček, poté dopsal(nebo dopsala?) k, y a slovo domov zručně opravil lihovou fixou. Nevím proč, ale chození do budovy pod názvem Sračky domova bylo mne znamenalo příjemné vytržení ze stereotypu.

Někdy si říkám, že jednou vezmu štětec, barvy, naházím do sebe více drinků, než obvykle a půjdu přetřít nápis. Vyberu si nejlépe nějakou dobře viditelnou barvu. Barvu, ve které bych si kuchyň rozhodně nevybrala. Třeba světle červenou. Nebo tyrkysově žlutou, kterou posléze obtáhnu černými obrysy. Samozřejmě ne lihovkou. Pokud budu mít štěstí(smůlu?), nespadnu z vratkého lešení a nápis úspěšně přetřu-opravím. Poté se vydám zpět domů a cestou se ještě seznámím s muži zatím nepoznanými. (Nebo skočím na návštěvu za Romanem?) V lepším případě se vyspím nejméně se třemi, na které později zapomenu. V tom horším případě vznikne nejdéle půlroční vztah. A tom nehorším případě třeba otěhotním.

Nebo se na vandalismus vybodnu a budu sběratelka. Někteří lidé sbírají dokonce použité kondomy. Já budu sbírat těhotenské testy. A s každým negativním těhotenským testem budu zas a znovu dosahovat své jistoty. Pocitu, že nečekám malého vyvržence. Nemanželské dítě.

Ať už tak, nebo tak, něco se jednoduše stát musí.

….

Tady orel, hlásím, že zatím se nic neděje. Čekám na hlášení. Odpověz poštolko.

Poštolka mlčí. Ten připitomělý pták mlčí vlastně už od té doby, co se na něj(ní) obracím. Má uraženě zavřený zobák a černýma očima na mě vrhá nepřátelské pohledy. Pravděpodobně se mi chystá říct, ať vypnu tu svoji šumící, opotřebovanou vysílačku a přestanu ho(jí) otravovat se zbytečným, nudným kecáním.

Po neúspěšném hlášení jsem se vydala domů. (vypla jsem vysílačku) Dnes žádné drinky. Abstinuji. (Jen pro dnešek)

Zanedlouho budu třeba asexuální orientace. (život je změna,děvče)

…

Sliby,chyby.Sedím v nehnusnějším baru ve městě a liju do sebe jeden panák za druhým. Po prvním doušku do mě padá trpká tekutina již sama od sebe. Slévá se mi do krku a v žaludku mi pravděpodobně tvoří zajímavou směs. (Vidím svoji polévku od oběda, zanedlouho mohu jen očekávat, až se polévka se zbytky rozmělněného rohlíku a směsí lihoviny přijdou podívat nahoru, co se děje.)

Koutky mám permanentně směrem nahoru. (Řekne si o to ta polévka, až se bude chtít podívat, jak krutý a nespravedlivý je život "nahoře"?) Je mi fajn. Nemám koupený Persil, ani Ariel pro starou Valentovou. A jsem za to ráda. Přemýšlím, že opravím nápis prodejny. (Ale děvče, takhle se vnoučat nedočkáme)

Ano opravím ho, ale nejdříve podám hlášení poštolce. A teď hlavně ticho, mami. Musím jí všechno říct. Pokud se ovšem poštolka (poštolák) neobjeví sám(sama)

Místo statného poštolčího samce přišlo poštolčí mládě-Tomáš. Přiřítil se do k baru, jako neřízená střela.

Za uchem jsem cítila jeho přerývaný dech. Byl cítit kořalkou. Já ovšem více. (O trošku více!)

Zafuněl mi do ucha: ,,Mám pryč tu kérku!“ a před obličej mi postavil mléčně bílou, neopálenou pravačku.

,,Končím s nimi!“ dodal a s hlasitým prásknutím dopadl na barovou stoličku vedle mě. Čekal.

,,To jsi teď kde?“ otázala jsem se (vyšlo ze mě spíše takové „ Tostede?“)

,,Já…“ zarazil se a čistý, bezstarostný mladý obličej mu zvrásnila rýha starostí.

,,U hippies?“ otázala jsem se zkusmo a hlasivky mi otřásl smích nad mým stupidním vtipem.

V duchu jsem viděla zhulené Děti květin, demonstrující proti americké vládě. Poté jsem se začala zabývat velice duchovním tématem. Myšlenkami o Bohu.

Ta stará Valentová je věřící. (Alespoň mě onehdy tvrdila, že Bůh přijde a všechno mi to vrátí). A proč ne? Bůh je přece fajn. Má rád mě. Má mě natolik rád, že mě nechal, abych se dala nesčetněkrát použít a odhodit. (Stopadesátkrát?) Bůh mne miluje tak sobecky, že mě nechce nechat ostatním. Akorát Bůh nikdy nesleze z toho Jeho nebeského bejváku (V jaké barvě má asi kuchyň?) a nepodá mi pomocnou ruku, natož mě s sebou nevezme do nebeské postele. (Postel s nebesy by bohatě stačila). Zatím mne nechává na Zemi. Bůh prostě zlato. Učiněný miláček. (Miláček, který mi to všechno jednou vrátí)

…

Močový měchýř to málem neustál. Jen tak tak jsem odběhla od barové stolu a vykonala svou potřebu. Hlava se mi motala, jako nikdy předtím. Dostávala jsem závrať.

Ozvalo se bouchnutí dveří od toalety. (Bůh?) A odněkud ze tmy se zase vynořil Tomáš. Stál za mnou na dámských záchodcích. Čekal. Opětovně mi funěl na záda.

,,Tady?“ otázal se zmateně. (Chudáček, má krásné oči…)

„Pojď, opravíme ten nápis.“ Zamumlala jsem a očima hledala Boha. Nebyl tu.

Nevím, jak si to ten kluk vyložil, ale začal mě olizovat. Ten Zajíček mne obejmul a snažil se mi vnutit svou přízeň (Ach, ty můj chudáčku) Byla jsem bezvládná. Nedokázala jsem hýbat rukama, ani nohama. V opileckém rozmaru, jsem se rozhodla, nechat ho, ať si užije.

Budu si říkat, že jsem udělala dobrý skutek. Zkušený kluk-atraktivní kluk. Já jsem pouze jednala v jeho dobru. (Stejně za chvíli přijde Bůh)

Bezvládně ležím na podlaze a nechávám se znásilňovat šestnáctiletým klukem, jak hluboko jsem to klesla?

(Budu asexuál)

…

Netušila jsem, že frajer po kapsách nosí pouze jeden prezervativ značky Pepino za čtrnáct korun. Netušila jsem, že frajer, nyní již bez kérky, vidí dokonce trojitě a nedokáže si nasadit kondom. Nevěděla jsem ani, že se rychle vzdává a v obětí touhy si radši ochranu nenasadí. Dokonce jsem si ani nebyla vědoma toho, že by možná stálo za to si tu tolik nenáviděnou antikoncepci koupit.

Nyní, však vím, že následující ráno, až se proberu a bude mě bolet hlava, tak jako nikdy, udělám si těhotenský test. A budu doufat, že se ze mě stane úspěšná sběratelka těch negativních.

A pokud v sobě máte trocha empatie a patříte k zástupcům ženského pohlaví, či k čtyřprocentní menšině, doufejte a projevujte zdravý zájem.