Tak tohle mě nenapadlo ani ve snu... i když...? (8)

Dnes je to už týden a nějaký ten den k tomu, co se to stalo...
Nevím, proč jsem to udělal.
No, teda asi vím.
Ovládla mě touha a asi i hormony.
Nechtěl jsem být ten, kdo jen sedí a zírá do prázdna. Vzal jsem to do svých rukou.
No...

Tu noc to vypadalo dobře.
Konečně jsem byl šťastný.
Nikdo z nás se tomu nebránil. Oba dva jsme podlehli kouzlu toho druhého.
Já jsem neměl ani pomyšlení na to, odtáhnout se od ´Někoho´. A ´Někdo´ se nebránil, neodtáhl se, neposlal mě pryč...
Nevím proč.
Ovládali nás v tu chvíli jen hormony?

Jsem zmatený. Neznám stanovisko, na kterém se ´Někdo´ nachází, a to si protiřečí s mou povahou.
Potřebuju to probrat, potřebuju znát názor ´Někoho´ na tu noc. Musím vědět, co cítí.
Ale z druhé strany se ozývá jen mlčení.
Zní zo blbě, ale vážně neslyším nic, než ticho...
Třeba potřebuje čas...

Ta druhá ´Něčí´ známost.
Asi je to někdo lepší než já, někdo s kým bude šťastnější...
Ale nemůžu se ubránit pocitu, (který je buďto pravda, nebo má naděje) že to dělá jen proto, že si nechce přiznat opravdové city...
Zní to sebestředně, ale já v to vážně doufám.
A nevím, jestli to je dobře, protože jestli to tak není, budu ještě víc zklamaný, než kdybych se hned na začátku smířil s koncem.
S koncem přátelství i všeho ostatního...

To, že se nikdo z nás tu noc nebránil, že mě ´Někdo´ nechal u sebe mi dává naději.

Další noc, kdy jsem si to chtěl vyříkat a kdy jsem se pokusil o to samé, to chvíli trvalo.
Pár minut jsme se líbali...
Ale potom nás vyrušil rachot zvenčí a přestali jsme... neměl jsem už sílu znovu začít, tak jsem vypadl ven...
ve 2 ráno jsem se asi hodinu procházel noční vesnicí a poslouchal šumění větru ve korunách stromů, houkání sov, a samozřejmě klaksony aut z nedaleké silnice...
Ale nejhlasitěší byly myšlenky v mé hlavě.

Ty myšlenky, který ani po takové době nejsem schopnej vymazat...