Opuštěnost

Je mi 69 let, žiju sám ve svém domě na venkově a dalo by se říct, že jsem opuštěný. Ne však nešťastný.
Soněčka, to byla moje žena, odešla už velmi dávno, když jsme ještě oba pracovali. Inu, bůh si ji vzal brzy k sobě, věřím, že tak učinil v dobrém úmyslu.

Soněčka mi dala dvě nádherné holčičky, mladší je Soněčka po mamince, starší je Kristínka po mně, dodnes je oslovuju zdrobnělinami, přestože už to nejsou žádná děvčátka; to víte, jsou pro mě stále křehké jako neviňátka.

Celkově vzato se vídáme jen zřídka, jelikož u mých děvčátek je “pracovní vytížení na 110 procent, ale víš, tati, že na tebe pořád myslíme”.

Čas od času mě navštíví (tyto jiskřivé chvíle nastávají jednou do měsíce), povětšinou obě zároveň, přijedou i s vnoučátky (ty mám tři, dvě Soněččiny, to jsou ještě pápěrky, ale Kristínčin Wiliam, to už je kus člověka, bude mu letos devět a já se chystám koupit mu motorku, dětskou, ale na benzín, vysnívá si ji už dva roky, skutečně po ní téměř bytostně prahne) přinesou kávu, nějaké víno, někdy i manžely. Přesně tak, jak je tomu dnes.

Sedíme až do noci v kuchyni, mluvíme a popíjíme chutné víno. Děti kramaří ve staré almaře v seknici, všechno v ní rozhážou, ani slůvkem se o tom nezmíní a pak běhají a skotačí a porůznu na sebe pokřikují nesouvislé posměšky. Mají spoustu otázek, ale odpověď nikdy nevyslechnou až do konce a hned zase odběhnou, sami neví kam, jen aby se hýbaly a také proto, že prostě mají možnost ochutnat zase tuhle cestu.
My se Soněčkou a Kristínkou potom navážeme na jejich otázky a chvílemi se až divíme, o kolika věcech je možné s lidmi mluvit. A tak povídáme o všedních věcech, i o neobyčejných událostech, co se kde staly. Díváme se sobě navzájem přímo do očí (Soněčka i Kristínka mají naprosto stejné oči jako obtisklé přes uhlíkový kopírák, čokoládově hnědé, výrazně velké, vždy vlhké, chvilkami posmutnělé a jakoby zasněné do minulosti) a já se tiše kochám jejich upřímným povídáním a krásou jejich hlasu (připomínájí mi kostelní zvon svolávající lidi na slavnost).

„Tati, tati, ty ses zase zamyslel, koukáš mi na rty, jako bys nasával každou hlásku a přitom k tobě naše slova snad ani nedolehnou, tati, tati... “říkají a vážně na mě hledí.

Jedna z nich luskne prsty, aby mě vzbudila z domnělého transu.
Já však nejsem duchem nepřítomný, dobře v tu chvíli slyším i vnímám, jen nechci přerušit něžné kouzlo našeho samozřemého mírumilovného povídání.

Nesmírně mě těší, že už od mala jsou má děvčátka ve shodě. Ano,byly hádky, byly, pravda, i vlasy se rvaly, později se křičelo a vyčítalo, někdy se i z pomsty trhaly šaty.
Nu, ale pak se usedlo za malý bílý stoleček, ze šuplíku se vyndal křišťál velký jako srdce, položil se na stůl a to bylo naše dohodnuté znamení, že začíná tajná schůze. Všichni čtyři (ach, ještě i s mojí Soněčkou) jsme s nesmírnou vážností usedli za stůl. Křišťál se jmenoval “Kámen úrazu”. Byl tak nazván z toho důvodu, že pokud někdo z nás cítil, že mezi námi došlo k jakékoli křivdě, neoprávněnosti či urážce, mohl o tom kdokoli komukoli z naší čtveřice v tento okamžik pravdy, pokory a kompromisu bez skrupulí povědět. Nu, a potom se znovu česalo a koupalo panenky a cákalo ve fontáně a škádlilo kluky a chichotalo se, nebo se třeba i přehodnocoval rodičovský přístup k té či oné záležitosti výchovy...

*
Jsou noci, kdy se probudím ze snu, prostor mé ložnice mi připadá hrozivě úzký, a tak bloumám prázdným domem. V těchto temných nočních probuzeních při bloumání tichem domu hledím ven z okna, kde se daleko na obzoru rýsuje dálnice jako drze vypláznutý jazyk, a vzpomínám, jak moje děvčátka poprvé mizely na dálnici do města a nám se Soněčkou tehdy sevřelo srdce.

To pak i kleju na tu dálnici, i když těžko říct, zda nám je odnesla opravdu ona. Později jsem zase nechtěl ani slyšet o jejich snoubencích, kdosi mi má děvčátka vyrval z náručí a chce odnést kamsi za dálnici, pak mě ale Soněčka uklidnila.

Oba muži jsou velmi poctiví a dnes je mám docela rád. Ale ukáží se tu ještě méně než má děvčátka, jelikož jsou zvyklí neustále pracovat. Jsou to dva staří přátelé, žili spolu kdesi na západě, ale teď si nějak nemohu vybavit přesné místo, a ono je to vlastně jedno. Tam prý získali dobré zkušenosti a nyní, když jsou zpět doma, se řídí spíš tím, co viděli ve světě, než co jim dali rodiče.
Peněz vydělají spoustu, ale děti jako by je neznaly.

Nu, a to je celý můj společenský život, a stačí mi. V ostatních směrech se dá říct, že jsem osamělý. Ne však nešťastný. Za celý život jsem měl spoustu času zjistit, kdo jsem a co mě baví, a tak se starám o svou zahrádku, hodně čtu, občas si kousek vyrazím na kole, poslouchám Bethovenovu Měsíční sonátu a vzpomínám na Soněčku, nebo si jdu zarybařit.

*

Wiliam bude mít za měsíc narozeniny, domluvil jsem se tedy s Kristínkou, že ho budu kadžý víkend brát na projížďky na mém starém Samsonovi (přece nemůže sednou na motorku, i když dětskou, aniž by ho někdo kdy svezl), který je stále v bezvadném stavu. Kristínka byla potěšena, že se více zblížíme a i z praktického hlediska jí to vyhovovalo, neboť prý msuí dotáhnout jednu pracovní zakázku a na víkend by si musela zaopatřit hlídání.

Strhnu přehoz z morky, zaleskne se jí zelené břicho, stojí uprostřed garáže (auto jsem dávno prodal) majestátně a zároveň ležérně.

“Dědo, jedem, dědo, startuj, jedem, jedem!” křičí Wiliam.

“No, no, to je nějakýho spěchu, zkontrolujem řetěz, brzdy a trochu ji utřem – “

“Ne, ne,”skočí mi do řeči Wiliam, “to bude trvat dlouhóó, dědóó, už jedéém.”

“Bude to chvilka, Wili, měj trpělivost, za chvilku vyrazíme.”

Zamýšlel jsem osvětlit Wiliamovi fungování motorky, jen tak podětsku a v hrubých rysech, ale když ji se skláním pod řídítky a tahám za brzdy, Wilík někde zmizí, volám na něj a z dálky se jen ozvýá chichot, tak si nasadím rukavice a chytám řetěz, zkouším jeho pevnost, přibíhá Wiliam.

“Už to máš, ty blbosti? Už jedéém?”

“Seš neposednej jak voda na plotě, za chvilku to bude,”řeknu a jsem mírně zklamaný, že Wiliam nemá vůbec zájem o nic jiného než o samotnou jízdu.

“Sedej,” řeknu Wiliamovi a vysadím ho před sebe. Tahle motorka má tu výhodu, že dítě se vám hezky vejde před vás a nemusíte mít žádný strach, že na něj nevidíte.

Vyrážíme.
Wiliam je celý rudý, rozjařený a málem už zatleskal radostí, ale včas si uvědomil, že se musí držet.
Projížďku mám dávno promyšlenou. Pojedeme do mé rodné vsi, vůbec nemůžu uvěřit, že jsem tam už dvacet let nebyl.

“Přidééj, dědo jedéém,”popohání mě Wiliam.

Jízdu na motorce jsem si sice oblíbil, ale vždy jsem k té síle pod třísly přistupoval s bázní a respektem, takže Wiliamovo pobídnutí ignoruju. Zároveň mě jeho chování zneklidňuje, zdá se mi tak odlišný oproti našim běžným setkáním, jaksi zběsilý, utržený ze řetězu a nerozvážný a to mě děsí.

Když vjíždíme do ulic mé rodné vesnice, jsem trochu zaražený, nevidím žádný život, děti nepřebíhají přes silnici, staré báby nesedí na lavičkách, nikdo nevychází na procházku. Spoustu oken je rozbitých, záhony jsou zarostlé plevelem a a nikde nikdo, všude ticho, slyším čiřikat jediného vrabečka.

Co se tu stalo? Snad nějaká viróza? Otrávená voda? Napadají mě děsivé až fantastické představy. Jedno je jasné, vesnice je vyklizená, je tu mrtvo, jaká je příčina? A pominulo už nebezpečí, nebo stále trvá a i my jsme nyní v ohrožení?

Projíždím pustými ulicemi, Wiliam začíná kopat do trupu motorky, snad ji chce popohnat, nijak na to nereaguji, jsem hluboce zneklidněn a snažím se zahlédnout alespoň jednoho člověka, aby mi objasnil, co se tu událo, nebo děje ještě nyní.

Mám štěstí, přijíždím k vyklizenému domu, před nímž jaksi ve spěchu připevňuje muž vozík k autu a trochu se vzteká, protože se mu to nedaří.

“Dobrý den, kde jsou všichni lidi?” ptám se.

“Co.. cože? Prosimvás nemám teď čas... takovýhle otázky,” řekne muž, otočí se zády a nasedá do auta.

“Pardon, proiňte, byl jsem tu naposled před dvaceti lety a dneska jakoby se to tu mělo vybombardovat, proč jsou všechny domy opuštěné?”

“Hele, starej pane, všichni odjeli do města, to je jasný, ne?”

“Do města... a... ne, mně to není jasný, promiňte, proč?”

“Jelikož můžeme bydlet v bytech a nestrávit celý odpoledne pracováním na zahradě, jelikož tam najdeme dobrou práci a jelikož tady prostě chcíp pes a nic se nikam nehne. Musím, nastupuju večer na první směnu, naschle,” muž stáhne okýnko, zakroutí hlavou a vycouvá, za chvíli mizí za zatáčkou.

Odjíždím pryč.
Jsem hluboce ponořen do dávných vzpomínek, okolo fontány třeštily děti, cákali na sebe i na rodiče vodu, na vsi si chlapci kopali s míčem a dospělí posedávali na letní zahrádce před hospodou a vesele halasili. Kvůli čemu že to vlastně opustili?

Jsem tak zaujat těmito úvahami, že jen tupě řídím a nehlídám Wiliama. Spatřím jeho ruku na řídítku, jak mačká páčku, chce přidat. V tom zasviští gumy, šílený jekot, odporný pach a najednou se vznáším, cosi mi trhá ruku a tahá za nohu, ve zlomku vteřiny zahlédnu špinavou zeď jedhoho z vyklizených domů.

*

Probouzím se v bílé místnosti, hlava je těžká jako kovadlina, chci si pomoct rukou, ale na hlavě mám jaousi sádrovou kuklu, přemýšlím, vzpomínám, ano prázdná vesnice, ano, zbrklý Wiliam, ano. V hlavě mi to píská, ale jinak nic neslyším, nejspíš je tu prázdno.
V tom přede mě přistoupí doktorka, má krásné hnědé vlasy a usmívá se, někomu, koho nevdím, cosi říká, ale jako by pohybovala rty naprázdno. Sklání se nad stolkem a cosi píše, před oči mi přistavuje papírek s nápisem:

Vše je v pořádku, jste v nemocnici, váš stav je stabilizován, vlivem nárazu do zdi jste si poškodil sluchové ústrojí a s nejvyšší pravděpodobností už nebudete schopen příjimat akustické vjemy. Považujeme však za zázrak, že jste přežil. Váš vnuk utrpěl jen několik zlomenin a už dva týdny je v domácím léčení.