Tak mne to zasejc potkalo - moto dlouhá reportáž psaná na oprátce

Tak mne to zasejc potkalo
Že bude cesta bylo jasné, celý rok o tom mluvíme a pak hodiny v hospodách paříme.
Cílem je letos bratrské Slovensko. Velikou roli hraje, že se tam domluvíme, je to blízko a vaří halušky.
Jiné velkolepější plány nemáme.
Chlapi se schází na pumpě v Průhonicích a mne to samé s nimi čeká o 150km dále.
Vrátím se k přípravě cesty, problém nastal hned při kontrole motorky není olej, řetěz je zatuhlý, rozeta šmajdá, obložení je v prdeli.
Helma jest propocena a přes hledí není nic vidět.
Nechce se mi mnoho utrácet a tak nejdřív kupuji v bazaru helmu v ceně náhradního plexi štítku.
Obchodem jsem poměrně potěšen opravím tedy i brzdy, to brzy říkám si.
Na chalupě měním obložení a zkouším vůli řetězů, není žádná je na konci sil.
Tak to mi tedy chybělo.
Opět do Prahy sháním nejlevnější řetěz. Úspěšně jej montuji.
Zjišťuji vůli rozety a tak opět sundávám kolo.
Nic s tím nedělám jen pneumatika je vhodná pro svoji bez vzorkovost na trať cestu by však zřejmě nevydržela.
Kupuji pneumatiku a tuto převlékám.
Snad jsem na útrapy připraven.
Nářadí ani povinnou výbavu nemám stejně není kam uložit.
Loučím se doma s manželkou a podezřele mi přijde, že není moc lítostivá.
Říká, že mi strašně smrdí bunda potem a s tím tedy odjíždím.
Stavuji se za dcerou v hospodě kde pracuje.
Loučím se i s ní.
Chci aby mne měli takto uchovány v paměti.
Jedu k dálnici říkám si budu rozumný.
Předjíždí mne první vozidlo a to je jako povel v aréně pro býka.
Beru za plyn ručičku tachometru mám zakrytou přísavkou navigace.
Obrovský nával vzduchu mne nutí zalehnout.
Zrcátka se chvějí, že v nich je vidět jen rozmazané šmouhy.
Nevím tedy co se za mnou odehrává.
Vím jen co pode mnou.
Motorka se divně vlní a drnčí.
Toto ustává při rychlosti nad 140km.
Dálnice i tlumiče jsou v příšerném stavu.
Nejsem zvyklý mít nohy od sebe a tak celou cestou trpím.
Odbočuji k pumpě kde se setkávám s ostatníma.
Různé chutě, různé nápoje.
Je docela horko a tak po chvíli odjíždíme.
Jedou stroje z konce abecedy, tedy Yamaha a těch je nejvíc a pak i stroje z jejího začátku tedy Ducati a pak Suzuki.
Největší objem má Pavel 1600ccm3 a to i přes svůj nejmenší vzrůst.
Nejmenší pak Petr se 600ccm3 jede se svoji přítelkyní a kufry.
Střední a rozumný objem je můj tedy 750ccm3 s jedním kufrem.
Vyšší pak Ondra a Honza s 850ccm3
Nejvýš údajně stojí Aleš na Ducati s 900ccm3
Dálnici frk mrk přejíždíme a už zase jiný kraj obhlížíme.
Navigace při soupeření se zastavuje na 175km kdy tuto rychlost nezvolňujeme.
Čekáme na ostatní jebky.
Prostě jim to nejede nebo sou rozumnější.
Já rozum ztratil hned první km .
Projíždím vesnici a vidím poutač na nějaký hostinský dvůr jdeme jej tedy hledat a po chvilce dohadování se shodujeme, že je již čas k dílu a tak dnešní nájezd je ukončen. Ubytovatel se nás dotazuje kolik by se nám zdálo přiměřené platit za ubytování bohužel však ne mne a tak se musím spokojit s cenou 200Kč za noc. Já bych nabídl mimo finanční vyrovnání.Ihned po ubytování a převléknutí usedáme k připravenému stolu. Ubytovatel před námi šermuje pečenými koleny a slabší jedinci tomuto vábení podléhají.
Hlad mám též tak si objednávám polévku, však ji zajím nejméně čtyřmi krajíci.
Tak takhle se šetří.
Další zdejší ponuka je Litovel a to 10, 11 a 12. Neprozřetelně začínáme nejslabším.
Kafe proti usnutí doplní neodbytný rum.
Aby nebyl sám přiobjednáváme další.
Pro zpestření myslím griotka s vaječňákem a pak už skoro ani nevím.
Číšnice nás přemlouvají k ukončení konzumace a mi je k zahájení spolupráce.
Nenechávají se oblomit možná proto že se jedná o matku s dcerou.
Nám to moc nevadí.
Přesouváme se do naší pavlače u pokojů.Pavel vytahuje repro bedny a Petr vodku.
Vodka se nedá zdolat i motorky v ostřikovačích by jistě zastavila.
Jdeme tedy spát, bohužel každý kam musí a ne kam chce a tak sdílím lože s Honzou.
Jediný kdo je možná spokojen je Petr s Marcelou.
Aleš sdílí pokoj s Ondrou a Pavlem.
Při hodnocení pořádku vychází náš pokoj nejlépe i když to byl taky pěkný hnus.
Přemisťuji se na snídani kde je již Ondra s kávou. Šmejdím po hospodě očumuji a zevluji.
Objednávám vajíčka, kafe a kofolu.
Ta žízeň jistě nepochází z dneška a tak piji ještě kofoly dvě.
Přijíždí ubytovatel a doporučuje obhlídku Těrchové a radí kudy kam.
Nastrojujeme moto i sebe a po zaplacení odjíždíme. Ze Slovenskem přichází rozčarování jaké, že to máme doma silnice. U nich krásné jak dálnice.
Jedeme o vedení se střídáme. Na oběd stavíme a to už si nepamatuji.
Pak jedeme až přijíždíme k štrbskému plesu.Nevím proč pleso když je to jezero, nevím proč Štrba když jsou to Tatry. Obcházíme jezero a kotvíme u bufetu kde doplňujeme chybějící kalorie. Prohlížíme zubačku zdejší plíživý vlak.
Odjíždíme hledat ubytování po okolních pensionech a hotelech cenová nabídka se nám zdá příliš vysoká, to ostatně mě každá.
Vracíme se zpět k pensionu v rekonstrukci kde nám bodrý hostitel nabízí ubytování po 7 eurech a tak neváháme a kořistíme lůžka.
Voda teče, okna jsou na svých místech. Záchody sice nesplachují komu by to však v té chvíli vadilo.
Rychlé sprchování a přemístění do restaurace. Rezeň česky pak řízeček a frity tedy ty brambory na hranole pořezané a v oleji opečené. Pak pivo Smedný mnich.
Další přesun do baru.
Tady již je práce jasně dána. Zde se musí panáky točit. Pivo, rum, vodka a na závěr borovička.
Cigarety došli a tak somruji u baru od černocha s dredama. Vůbec mu nerozumím jen mu říkám,že má pěkné oči. Vysvětluje, že u nich je to běžné. Na oplátku za hovor nabízí tomu již nerozumím a tak raději mizím. Prý je to přítel hoteliéra nebo, že by hoteliérky?
Na závěr dáváme ještě tři borovičky.
Pak jedeme výtahem do našeho poschodí. Tím výtahem si nejsem jist, jelikož si to nepamatuji.
Hledáme co by se dalo ještě vypít a nikdo se kromě vodky k ničemu nemá.
Usedáme tedy s Pavlem a Alešem ke stolečku a zkoušíme ji sát.
Moc to nejde, je fakt hnusná.
Aleš uvadá jen mi přitvrzujeme muziku na chodbě. Zběsilý host jezdí výtahem sem tam s domněnkou, že nás zastraší a ke spánku donutí.
K ránu jdeme spát.
Pak zase vstáváme já s Ondrou.
U snídaně jsme pochváleni za vzornou konzumaci a útratu.
Raději se do peněženky dnes dívat nebudu.
Opět nastrojení do motorkářského a shodnutí na trase přes Polsko.
Nikomu se zdá to moc nevoní, chci se však ukázat s navigací.
Zadávám tedy dílčí cíle a jedeme.
Tatry jsou krásné leč po polomech vypadají jako stepy a baráky na holých pláních směšně.
Obědváme ještě na Slovensku halušky.
Jsou moc dobré.
V Polsku nás přivítá neuvěřitelný dopravní ruch, špatné silnice a šikmé střechy s mnoha poschoďovými baráky.
Kupujeme sýr u krajnice.
Projíždíme pojíždíme lelkujme.
Navigace ukazuje vždy jasný cíl.
Jedem tedy podle ní celý den.
Na směrovkách mne zaráží blížící se hranice s SK. Chtěli jsme přeci do Frýdku Místku.
A už jsme zase u našich bratrů.
Vytahujeme mapu pro konfrontaci s navigací a ptáme se přísedících. Po celém dni putování jsme nedaleko našeho ranního výjezdu.
Není to příliš potěšující informace, kupodivu ji většina přijímá jako výzvu k večernímu vyrovnání.
Jedeme k Oravské přehradě kde nacházíme ubytování.
Pokoje jsou po čtyřech a třech lůžkách.
Sprchování ve studené vodě, jiná neteče a ani zítra.
Jdeme hledat restauraci a nacházíme ráj. Ráj pro večer.
Skoro se bojíme jít dovnitř, je to dokonalé, vkusné a řemeslně dobře zvládnuté.
Mé obavy se naplnily. I číšnice jsou taky tak dokonalé, dokonce ani tužku by neudržely.
Měřítko toto nevím komu přisoudit. Principem je, že kvalitní gravitaci nepodléhající ňadro nemůže udržet tužku tedy v jejím spodním bodu.
Jídlo je výborné nejen vzhledově i chuťově. Navíc je doplněno neustále se předklánějícími číšnicemi.
Vyzívám k objednávacímu pořádku, je nutno objednávat postupně a ne hromadně.
Celý večer jsme jimi provázeni.
Panáky vodky, borovičky, vaječňáku i rumu lítají jako vlaštovky před bouří.
Tak nízko i rychle.
Platíme a odcházíme.
Ranní žízeň mne provází celý tento výlet.
Snídáme opět v již zmíněném ráji a tento si i fotím.
Odepisuji na SMS od manželky, vůbec jim nerozumím a jen doufám, že ani moje nebudou o nic víc srozumitelné.
Jistě se na mne těší a o mne i bojí. Kdo by ji živil, kdo že by ji na rukou nosil, komu by ona prala a vařila, koho by napomínala.
Jedeme domu, je to jasné. Navigaci již nikdo nevěří přesto jedeme podle ní.
Snažíme se jet pospolu.
Najíždíme na dálnici, zkouším maximálku.
Přichází zúžení do jednoho pruhu. Vysedám a projíždím úsek ve stupačkách.
Opět rozšíření a já beru za plyn.
V rychlosti okolo 160km mě předjíždí policia a světélko vzadu signalizuje STOP.
Brzdím zastavuji a jsem vyzván k předložení dokladů.
Hledám je všude a nacházím v kufru.
Předkládám a na dotaz zda vím, čeho, že jsem se dopustil odpovídám, že vím.
Domnívám se, že se jedná o rychlost.
Ptají se zda jsem ochoten zaplatit 100euro a já odpovídám, že je nemám a ani ochoten nejsem.
Policisté mne vyzývají k následování doklady mi nevracejí a odjíždí. Beru si helmu rukavice a rozjíždím se neznámo kam.
V dáli je vidím a tak to peru aby mi nezmizely. Jedu úplně naplno tedy něco přes 175km a snažím se je dohnat. Doháním je před sjezdem do Trenčína. Motáme se městem přijíždíme k policejní stanici. Z auta vystupují dva civilisté a řidič zůstává sedět. Čekám a po chvíli vychází příslušník kterého jsem nikdy neviděl.
Ptám se jej na dálniční oddělení a on sděluje, že je již tito policisté na dálnici předjížděli avšak sjeli o pár km dříve. Navíc říká, že určitě neměli radar.
Přichází SMS od Aleše ať jim dám přes držku. Rada je to sice dobrá, leč na tyto neuplatnitelná. Jedu tedy na dálniční oddělení a procházím několikerým mřížovým. Přichází mi příslušný policista. Upřesňuje můj přestupek na nedovolené stání ve stupačkách a požaduje 50 euro s odvoláním na to, že jsem se měl procvičit na parkovišti. Po další diskusi zmírňuje pokutu na 20 euro a tuto již platím. Jedu za přáteli na benzínovou pumpu a zážitek se zdá téměř neuvěřitelný, leč tak to opravdu bylo a taky mi z euro hovno zbylo.
Pokračujeme v jízdě a Ondrovi se nelíbí prostě se mu něco nelíbí a odjíždí bez rozloučení stejně jako loni.
My pokračujeme přes Moravu k Brnu. Cestou stavíme na oběd. Číšnice má neuvěřitelné schopnosti v nošení talířů a rychlosti obsluhy.
Vím to jistě, umí číst myšlenky.
Navíc je i umí přenášet dál.
Ještě, že to neumí moje Dana.
Z motorestu se rozjíždím a hrnu to jak se dá.
Zastavuji u mekáče a po pár minutách přijíždí i Honza a Pavel s Marcelou.
Už mne nebaví tak odjíždím napřed vstříc dobrodružstvím domácím.
Rozhoduji se již ten večer.
Pít a kouřit nebudu, motorku prodám protože se v zatáčkách lekám.
Strašně žere a řidič hrozně chlastá.
Navíc je furt zpocený, bez bodů a airbegů.
A ti kamarádi mne taky neberou když na střechu tašky pojedou.
Ještě tento víkend na závody mopedů pojedu pro věnec snad dojedu.
Jen aby to nebyl ten poslední.