Jedno srdce

„Takže budu někde muset sehnat srdce.“
„A kde?“
„No…když se třeba někdo zabije na motorce nebo tak. Je takovej seznam a tam je člověk zařazenej a když jsi na řadě, tak ti daj nový srdce.“
„Nemáš strach?“
„Z čeho? Z tý operace? Už jsem zvyklá…“
„To nemyslím. Z toho, že žádný srdce nebude. Co pak?“
„Tak mi daj umělý. Ale to je na hovno, vydrží jenom pár let. U toho lidskýho srdce je zase strašně malá šance, že ho tvůj organismus stoprocentně přijme.“
Upil jsem neperlivé vody a prohrabal se hroty vidličky v čínských nudlích. „Za jak dlouho to srdce bude třeba?“
Petra pokrčila rameny a polkla kus hovězího. „Nevím. Tak pět let.“
Namotal jsem si množství nudlí, sledoval bambus a zelí mezi nimi a rychle hledal něco vhodného, co by se dalo říct. Místo toho přišla servírka a sebrala prázdnou flašku od vody.
„Ještě jechnu?“ zeptala se nepříliš zřetelnou češtinou.
„Ne.“

Naše obědy v čínské restauraci nad Náměstím míru se staly každoměsíční tradicí. Dříve nám takové obědy sloužily jako prostor a místo pro zdrbnutí spolužáků, kteří jinak byli v naší blízkosti. Během toho samozřejmě došla řeč i na jiná témata, navíc Petra patřila mezi velmi sdílná děvčata, o jejím milostném životě jsem toho věděl docela dost.
O panenství přišla ve čtrnácti. S téměř o deset starším klukem, do kterého byla zamilovaná až po uši. A není to fráze, byla to její životní láska. To tvrdí i přesto, že posledních pět let má kvalitní vztah s úplně jiným klukem.
Petra potkala Karla na chalupě. Nejdřív se jí příliš nezamlouval, i když byl dost pohledný. Petře ale nikdy nezáleželo na vzhledu. Začala se s Karlem bavit nejdříve uvnitř party a teprve potom se sblížili. Karel ji doprovázel domu a netrvalo to příliš dní a poprvé Petru políbil.
Zamilovala se. Ještě před prvním polibkem věděla, že její první reakce na Karla byla mylná. Myslela na něj každý den a chtěla ho vidět každý den. Když spolu začali chodit, po šesti měsících věděla, že se něco musí změnit.
Za měsíc jí mělo být patnáct.
Jenomže ona už nechtěla čekat.
„Tak se nediv,“ usmívala se. „Byla jsem už hrozně nadrbaná.“
„A jak to máš s Karlem teď?“
„Nevídáme se. Protože kdyby jo, byl by to hroznej průser.“
„Proč?“ povytáhl jsem obočí.
„Je to moje první láska.“
„Teď přece máš Libora, ne?“
„To jo. Ale Libor mě sbalil, půl roku jsem přemejšlela, jestli s ním zůstanu. Tam jsem tu lásku pěstovala.“
„A Karel?“
„To bylo něco úplně jinýho. Do Karla jsem byla blázen skoro hned. Jsem si jistá, že kdybysme se teď viděli, tak Libora podvedu. A to nechci.“
Kývnul jsem.
„Zvlášť když vím, jaký to je.“

Petra se jednou odpoledne vrátila ze školy, ohřála si oběd v mikrovlnce a posadila se s ním před televizi. Letmo zkontrolovala displej telefonu, poté ikonku na icq. Libor nebyl připojený, asi měl hodně práce. Sledovala nějaký seriál, několikrát se zasmála a než dojedla jídlo, seriál skončil.
Umyla po sobě nádobí. Domů právě přišla její mamka.
„Nazdar. Tak co ve škole?“
„Nic. Vlastně jo, pětka z účta,“ přiznala Petra a přecházela přes předsíň, kde si mamka vyzouvala boty, do svého pokojíku.
„Zase? Kolik už jich tam máš?“
„Dost.“
Její maminka byla trochu zvláštní žena. Na první pohled trochu střelená, pracovala doma, pomáhala s něčím v bytovém družstvu, takže většinu času trávila v jejich prostorném bytě schovaném za velikými dvojkřídlími dveřmi.
„Ale co můžu dělat. Sem blbá,“ zasmála se Petra.
„To máš po mně,“ přiznala matka trochu pisklavým hlasem a postavila vodu na kafe.
„Udělej mi taky,“ poprosila Petra.
„To s tebou šlehne…“
„Nevadí. Mám na kafe chuť.“

Zavřela dveře, do terárka nasypala čerstvá zrníčka pro morče, andulce jen poklepala na klícku a poté přišla dát suchárek potkanovi, který zvědavě čenichal u železné mřížky bránící mu v útěku.
Zapípala smska.
Petra podrbala myšku za ušima a chňapla po černém telefonu. Začetla se do zprávy od Libora. Byla to samá omluva, nadával si do kreténů, šmejdů a kokotů, několikrát jí poprosil, aby mu odpustila.
Šokovaně padla na postel a přečetla si celou zprávu ještě jednou. Jakoby se mohla změnit.
Zakřičela a hodila telefonem proti skříni. Kryt se rozdělil, každá část se rozletěla na jinou stranu pokoje, baterka vypadla na zem, mobil se vypnul.
„Co se stalo?“ zeptala se mamka, která právě vešla do pokoje s turkem v ruce.
„Libor se vyspal s nějakou holkou,“ vysypala Petra a rukama si držela obličej.
Mamka přikývla, položila kafe na malý stoleček a odešla z pokoje.

„Na tý skříni je ještě odštíplej malej kus dřeva. Byla to pořádná rána.“
„Kdys mu to odpustila?“
„Nejdřív jsem ho nemohla vůbec vidět. Jenže pak mi řekl, že byl opilej a ta holka se tam nějak nachomejtla. Asi tisíckrát se mi omlouval…nejdřív jsem mu to chtěla nějak vrátit, ale nakonec jsem to nechala bejt.“

Občas jsme po číně zašli s Petrou k ní domů na kafe. Když jsem tam byl poprvé, praštil mě do nosu pach těch všech zvířat, po pár návštěvách jsem si na to zvykl. Seděli jsme u počítače, Petra chtěla pomoct s angličtinou – byla na ní naprostý nešika – k tomu pustila nějaké video s nahou blondýnou a brunetou.
„Dobrá kulisa,“ ohodnotil jsem a začetl se do anglického textu, občas koukl na dovádějící děvčata.
„Jí to strká až do žaludku,“ ohodnotila Petra dívku, jejíž polovina ruky štrachala v…
„Ahoj,“ pozdravila Petřina máma. Rychle jsem chtěl stáhnout video do lišty, ale Petra mávla rukou.
„Si myslíš, že máma nikdy neviděla porno nebo co?“
Velmi netradiční situace. Seděl jsem tam a cítil se trochu jako pitomec, ženy v místnosti si povídaly, skrze to se prodíraly vzdechy pornohereček a všemu dominoval můj vyjevený výraz.
„Kdy jdeš na tu další kontrolu?“ ptala se mamka. Petra se totiž musela jednou začas ukázat v Motole, kde měla prodělat dlouhé a pro ni nudné vyšetření. Aby zjistili, jak je na tom její srdce a za jak dlouho bude muset jít na další operaci, při které jí co nejvíce pročistí tepny.
„Příští tejden.“
Matka si povzdechla. „Tohle kdybych věděla, že budeš mít takovýhle problémy, tak bych si tě nechala vzít.“
Při téhle poznámce mě zamrazilo. Pohlédl jsem na Petru, co s ní matčina průpovídka udělala, avšak ona jen pokrčila rameny. „Já vím, je to složitý,“ potvrdila.
Sledoval jsem rozdávající si to holčiny a tak trochu netušil, jak reagovat dál. Zase.

Její máma byla zvláštní. Petra byla zvláštní. Vlastně celá její rodina. Bratr byl v lochu. Strýc byl jakýsi mafián. Mám štěstí, že s Péťou vycházím dobře. To jsem jí také řekl.
Zasmála se. „Neboj, tobě nic nehrozí.“


Libor jednoho dne v práci přenášel těžké bedny a udělal si kýlu. Nemohl téměř nic dělat, vše ho ohromně bolelo a byl nucen podstoupit operaci. Měsíc po ní musel v klidu odpočívat a nic nedělat.
„Nevím jak to vydržim,“ stěžovala si Petra a vrtěla se na židli. „Sedm dní a jsem nadržená.“
„Nymfomanko.“
„Je to těžký, člověk je na to zvyklej každej den a najednou má smůlu. Ty vole.“
„Holt to musíš vydržet.“
Přikývla. „Nic jinýho mi nezbejvá.“
„Nebo ho podvést.“
„To bych mu nikdy nemohla udělat,“ zvážněla.
„To je jasný.“