,,Mlynářova" holka ...

Bylo- li by nebe, pak já bych ho uměl dokonale popsat...Víš, řekl bych, že je to něco ve smyslu vůně povidlových koláčů, křupavosti rohlíků právě vytažených z pece, čerstvosti makovým závinů a chuti tmavých chlebů v pletených ošatkách a hlavně - Tebe v bílém s úžasně roztomilou čepicí, krycí Ti kudrliny barvy pšenice... Ano, to bych řekl.Asi proto, že já díky tomu v -sedmém- nebi byl !
Na opravdu malou chvíli( trvajicí asi tři týdny, byl jsem mladý ) , když jsi zaplétala housky a kousky lepkavého těsta se Ti zarývaly pod nehty ( a Tvé jemné ruce pod tíhou plných plechů, které jsi rovnala do vozů, získávaly zkušenosti a hrubé mozoly ) a mák jsi měla na firemním tričku -úplně všude-, kde vytvářel tolik obrazců ( a obkresloval Tě na místech mých snů ) a bohužel i varování ( plné bolesti, asi jako když se Ti jeho jediné zrnko dostane do zubu, nejde vyndat a Ty se tak moc bojíš zubaře ) A smutku, kapky potu ...
To když nikdo nesypal mouku s takovou něhou a vráskou u lesknoucích se očí a nikdo nevkládal do práce takové úsilí ( častokrát dvanáct i šestnáct hodin denně) a víry v lidi, kteří si to Tvé pečivo koupí( a Ty díky tomu budeš moci zas na pár dní žít) a doopravdy ho snědí do posledního kousku, aby mělo smysl, který Ty už tak dlouho postrádáš. Byla a snad i jsi pořád tak krásná, nevím.
Přišel jsem, citil jsem a sušil Tvé slzy, ale pak nastal čas, kdy jsem musel odejít a ty pak hned po mně.( naše smlouvy byly naurčito a oba jsme to podepsali ) Bez souzení,neboť jsem nebyl ještě přiliš starý a ani Bůh, byl jsem jen a pouze brigádník v pekárně ( která zapekla cosi do mého srdce), co se od Té chvíle při vzpomínce na Tebe a Tvůj příběh trápí a trápil. Moc ... a nemůže Tě najít a zjistit jak žiješ a jestli vůbec.. - má první lásko -
// Každým dnem jsi začínala v šest, upravená, čistá. Bílá. Pekařka, která měla své kouzelné rituály.. do kterých jsem se prostě zamiloval.Aniž by ses nějak musela snažit. Dávala jsi chladnout tvarohové záviny stejně jako ty jablečné bez rozdílu, i když Ti vůbec nechutnaly. A při pohledu na ně ses nevědomky mračila. Až Ti nabíhaly žilky na levém spánku. Potom jsi s námahou navozila chleby a tucty vek. Tukových, asi´s je nikdy neochutnala.To vím. A všichni to mohou vidět, byla jsi téměř průsvitná .. A pak jsi zabalila buchty i svatební koláčky, u kterých ses vždy tak trochu zasnila. Nádherná. Jakoby v jiném světě. V tom lepším a nereálném. A já byl s tebou, vždy vedle tebe ( pro pomoc) , i když jsi to všechno zvládala tak dokonale sama. A já byl vzduch.., kterému přišlo tak strašně nespravedlivé, že za odvedenou ,,práci“ dostane ve výplatním termínu dvakrát tolik peněz než ty, coby cizinka (.Má. ) Ukrajinka. Kterou jsem pozoroval, o které jsem snil ... a zahleděn do vlasů barvy pšenice jsem si vlastně nikdy nestihl všimnout Tvých jizev na rtu i rukou. Až jednoho dne,když jsi celá nervozní stáčela preclíky, úplně mimo, a jedna ruka Ti sjela po hraně plechu přes tepnu...až k prstu.. a v tu chvíli – hned- bylo kolem tolik krve, že i já jsem cítil tu bolest a zápach železa... viděl jsem, jak jen stojíš a čekáš. A nic víc,jako by ses bála zakřičet..jako bys měla strach ze svých slz. Jako bys chtěla vykrvácet. A umřít. A tak jsem rychle přiskočil a snažil se co nejvíc to šlo ( byl jsem tam přeci pro pomoc a tys kyslík ze vzduchu tolik potřebovala) , zavolal sanitku , brečel za tebe
a pochopil, že tahle rána nebude první...a ani tou poslední. Bohužel.
Chodil jsem za tebou do nemocnice, nosil kytky, čekal. Až se probudíš. Až budeš chtít otevřít oči. Jestli kdy vůbec. Prozrazená. Na proti-drogovém oddělení. Asi protože v pekárně se nejvíce schová bílý prach... za moukou. Víš, dost mě to vzalo. Nechápal jsem. A i když mi to mohlo být všechno úplně jedno, nebyla jsi pro mě prakticky ničím- nebyla jsi mou, potřeboval jsem vysvětlení. Proč? Proč tak dokonalá (dokonale krásná, krásně roztomilá ) a pracovitá dívka,
zkouší,
sjíždět sníh bez saní ... ( bez peněz... bez důvodu )
Promiň, že jsem nevěděl, že
Probudila ses, provinile. A když jsi mě viděla zpod víčka s třesem ses na mě usmála. Neptala ses, kde jsi a ani proč. Jak to tak bývá.. Ale první věta byla, proč jsem tu já ... což mě popravdě překvapilo a taky dost potěšilo, víš. Žes mě zaregistrovala..Pohladil jsem Tě a necítil nic víc než strach. Z toho, co mi povíš. A tys povídala...
O bídě tam u Vás, o nouzi co každý z Vás pociťuje každou zasrxxou minutou života,který mu byl přidělen. V té zemi lesů a zase jen lesů. ( kterou i přesto všechno, co by velká vlastenka, miluješ ) O svém mrtvém dítěti, které jsi měla zakázané nejdříve od přítele (co vzápětí od tebe utekl za děvkama do Ruska ) i od rodičů ( kteří nechtěli a nemohli živit další hladový krk, z jedné jediné krávy, co už ani moc nedojí ) . A když sis ho nakonec prosadila s křikem, pěstmi, s tím, že se odstěhuješ jinam a začneš nanovo za ubohých 35 korun za hodinu , jako boháč... v porodnici, pokud to tak lze ještě nazývat...ho nechali umřít. Prostě smůla na doktora, co rád vodku.. Jedno dítě domů, druhé do ....... něčeho, protože na bilou rakev nikdo tam u Vás nemá. - Několikrát ses musela odmlčet, ne kvůli sobě, ale protože jsem zvracel a pak Tě objímal tak, že jsem Tě dusil - A když se Ti tohle všechno přihodilo a rodiče tolik naštvaní, bez dcery, Tě vyhodili z rozpadajicího se domu..toulala ses. Po ulicích, po silnicích. A jednou Ti někdo strašně pomohl, nebo to tak alespoň chvíli vypadalo. Obejmul Tě a naučil Tě mít rád bílo. A mlhu před očima a pocit, že je všechno tak krásný. A zkrátka v pohodě. Pro něj bylo, věděl moc dobře co dělá, že krásný..dlouhovlasý blondýny si tělem vydělaj spíš než on. A chlapi rádi podváděj svý ženy. A tak Vám to prý šlapalo, do té doby než na předávkování umřel... Jo, až v té chvíli to prý začalo být krutý. Děsně moc. A depky a zima a hlad. A noci plný hnusu... tam v odpadcích.. kde vyléčit se člověk musel sám. Bylo to tvrdý,
A tys to zvládla. Přijela jsi k nám, brala za vděk touhle pro nás ubuhou prací. Zamilovala sis pletení vánoček ..plnění taštiček.Ve dne i v noci, pořád. Měla jsi ráda svou namahavou práci, u které jsi tvrdě dřela bez toho, aniž bys musela přemýšlet nad svým životem. A stačilo Ti vidět mouku! A cítit prach...
Jen občas ( až je to s obdivem ) se objevil třes a takový pocit, že jsi kdesi mimo své tělo. Že už si dávno nepatříš. Zvláštní pocit, jako toho dne. Kdy jsem já blázen nechápal, proč nebrečíš nad něčím tak málo bolestným jako jen Tvá smrt.
Bylo ticho .... hodinu, dvě. Pět.
[panimaješ ? ] (rozumíš?? ) řekla jsi úplně jinak. A já neměl potřebu odpovídat.
Stejně jako tys neměla potřebu mít ještě někdy někoho ve svém životě jen ,,obyčejně“ ráda ..škoda..//

Bylo- li by peklo, pak Ty bys ho uměla dokonale popsat. Vím, že jsi mi o něm vyprávěla...
( a zatímco já své nebe nakonec našel někde úplně jinde / už jsem tak starý´a stále šťastný( je to nespravedlivý pořád ), mám manželku, syna, práci a domov – občas na tebe myslím a třesu se – To víš, ne všichni by znova riskovali..vzali všechny své těžce vydělané peníze,
sbalili do rance pár buchet,
-utekli před city- vzdali se svého přesvědčení a
vrátili se na Ukrajinu ... dobrovolně...
nejhorší na tom není ten fakt ale to, že už to časem asi chápu...nejen tam je láska strachem
a strach láskou )
jako tenkrát...