God only knows what I'd be without you

GOD ONLY KNOWS WHAT I'D BE WITHOUT YOU



Říká se, že lidi se nemění. Pěkná blbost. Sama na sobě vidím, jak jsem se za posledního půl roku změnila. Vlastně za celý rok. Nejdřív to se mnou šlo od desíti k pěti.

Poprvé jsem spala s klukem tři měsíce po svých patnáctých narozeninách. Byl to blbec, kterému šlo jenom o tohle. Ale moc dobře to s malejma holkama, jako jsem byla já, uměl. Položil mě na trávu, v zahradě mateřské školky. Dodnes, když okolo ní jdu, což naštěstí není tak často, se ve mě mísí vztek, ponížení a vina. Byla jsem hloupá.
Rok na to jsem začala chodit s milým, chytrým, mým druhým klukem. Byl na mě hodný, moc mě miloval. Řekla jsem mu, že ho miluju poměrně brzo. Ale když se na to podívám zpětně, asi to z mé strany nikdy opravdová láska nebyla. Měla jsem ho ráda, moc, rozuměli jsme si a byli jsme spolu spokojení. Ale on na mě měl čím dál míň času a mě to přestalo bavit.
Pak se objevil ten třetí. Potkala jsem ho na jedné akci a i když bydlel vzdušnou čarou asi 150 kilometrů daleko, byla jsem radši s ním a se svým druhým jsem se rozešla. Třetímu jsem nikdy neřekla, že ho miluju, na to jsme se vídali a znali málo. Vlastně jsem to dlouho, dlouho nikomu neřekla.
Čtvrtý byl na jednu noc. Stejně jako pátý a šestý.
Pak se objevil sedmý. Ne že bych s ním někdy chodila.

"Musíš dneska domů?"
"Ne. Máma je pryč."
"Takže tady na mě počkáš? A půjdeme ke mě?"
"Ne. Budeme u mě, musím ráno do školy."
"Stejně nevstaneš." Křivý úsměv. Bylo mu to jasné.
Vzala skleničku a vrátila se od baru zpátky ke stolu, ke známým. Bylo po půlnoci, měla v sobě alkoholu víc než dost. Věděla, že ještě minimálně hodinu tady bude tvrdnout a aby vydržela poslouchat plky jejích spolusedících, pila dál.
"Myslim, že do tý školy nepůjdu."
Rozesmál se, moc dobře věděl, že se na to ráno vykašle a zůstane v posteli, pak mu udělá snídani a on půjde domů.
Když odešel, svlékla se a oblečení, povlečení a prostěradlo hodila do pračky. Rozbrečela se. Sedla si nahá na gauč a zírala přes skleněné dveře ven, do dalšího zimního dne. Vzala mobil, napsala zprávu, odeslala. Brečela a seděla nahá na gauči. Bylo jí špatně, jako za posledních pár měsíců už tolikrát. Něco snědla, pořádně nevěděla co to bylo.
Kolem poledního se zvedla, osprchovala se, oblékla se do čistého, vzala na sebe kabát a vyšla z bytu. Trolejbus ji odvezl do centra města. Vešla do baru. Ona už seděla u stolu a povzbudivě se na ni usmála.
"Já jsem taková kráva. Už to nikdy, nikdy neudělám, vážně ne! Jak jsem mohla? Jak se se mnou mohlo tohle stát?! Jako co se to chovám? Já jsem ale taková, taková kráva, to je neskutečný..."
"Nech toho. To prostě lidi dělaj-"
"NE! Tohle nikdo nedělá! Teda... jo, dělaj, dobře, ale do prdele, jakto, že to dělám i já?! Vždyť já se takhle nikdy nechovala."
"Hele... dobře, nechovala ses nejlíp. Ale my ti to říkali. A teď to konečně došlo i tobě samotný, tak buď ráda. Dostala jsi po držce, tak teď se vzpamatuješ a budeš zase taková, jako dřív. Normální. Budeš chodit do školy, nebudeš pořád někde chlastat. Sorry, ale tak to prostě bylo."
"Já jsem taková kráva..."

Zvláštní je, že než mi došlo, jak se chovám, uběhly skoro čtyři měsíce. Čtyři měsíce, které jsem trávila v jedné hospodě, tahala se s tamním barmanem, vynechávala jsem hodiny ve škole a myslela si, jak je to všechno v pohodě. Skoro jsem se tím i chlubila.
A pak mi to došlo. Po jedné noci, která byla stejná jako hodně nocí předtím. Ale evidentně se musela v něčem lišit, protože mi to tentokrát sepnulo. To ráno mi došlo, co vlastně jsem. Nezletilá, sedmnáctiletá holka, co umí jen chlastat a spát s o sedm let starším klukem, který má holku. Kurva, dalo by se říct.
Odpoledne toho dne jsem se, dá se říct, zhroutila. Brečela jsem kamarádce v našem oblíbeném café baru, vzala jsem si od ní cigáro a nemohla jsem přestat myslet na to, co se ze mě stalo. Nikdy jsem taková nebyla. Myslela jsem si o sobě, že i když potrhlá a nezávislá, že jsem slušná. Hovno.
Byl čas s tím skončit. Byl začátek ledna. Mohla bych to mít jako předsevzetí, ale ta já si nedávám. Takže jsem s tím prostě skončila. I když jsem ho občas ještě potkala a občas ještě sedávala v jeho baru, už nikdy jsem s ním nespala. Začal mi být odporný, jako kdyby za to všechno mohl on. Já sama si byla odporná. Do kostela jsem chodila už jen proto, že jsem zpívala ve sboru. U zpovědi mě dlouho nikdo neviděl.

A pak jsem se jednou opila. Na oslavě kamarádky osmnáctin. Opila jsem se tak strašně, že jsem neměla šanci si pamatovat, co a s kým jsem dělala na pinpongovým stole. Rozhodně se to však dalo označit číslem osm.
Bylo mi ze sebe a z toho chlastu na blití. Opět. Tentokrát mě však aspoň uklidňovalo, že jsem si to nepamatovala. Nesporným faktem ale zůstalo, že během sedmi měsíců jsem se stihla vychrápat s šesti klukama. Já jsem taková, taková kráva...
Myslím si, že když člověk dojde na dno, pozná to. Já to poznala.

Nebylo to poprvé, co jsem ho potkala a nebylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že je hezkej a vtipnej. Jenže když jsem ho viděla naposled, ještě jsem šťastně chodila s panem číslo dva.
Teď byl leden, dva týdny potom, co jsem si to rozdala s osmičkou za stavu, který se blížil deliriu tremens. Děkovala jsem Bohu, se kterým jsem tenkrát příliš nemluvila, že mě nepotkal během minulého půl roku. Čtrnáct dní není zrovna velkej časovej úsek, ale když chcete, dokážete se i za tuhle chvíli trochu postavit zpátky na roztřesené nohy a udělat první nesmělý tempo nahoru, zpátky nad hladinu morální žumpy.

Po čtyřech měsících, jí přišla smska.
"Miluju Tě!"
Nechápala, proč jí to píše, proč jí to raději sám neřekl.
Ona mu to pár dní na to řekla. Věděla to už dlouho, ale bála se mu to říct. Tentokrát si ale byla zatraceně jistá, že říká pravdu. On jí změnil. Tím jak jí miloval a tím, jak si bral lásku od ní. Není nic hezčího než milovat a být milován, říká se. A tohle, to je zatracená pravda.

Byli spolu v Chorvatsku, byla noc, oni leželi v kajutě lodi a ona brečela.
"Devátej..."
Brečela jako želva. Cítila se ponížená, opovrhovala sama sebou jako nikdy. Ne, vlastně sebou opovrhovala jako už tolikrát.
"Já věděl, že nejsem tvůj první. Nebreč. Už jseš jiná, změnila ses."
Tiskla se ke svému devátému vší silou a věděla, že má pravdu. Nemohla ale přestat brečet. On před ní žádnou jinou neměl! Neměl žádnou jinou než jí... A ona mu řekne, že on je její devátej. Přes vzlyky pomalu nemohla dýchat.
"Nebreč. Já tě mám rád. Teď už jsi jiná."
"Moc tě miluju."

Dneska je to půl roku od našeho prvního rande. Sice je to devátý kluk, se kterým jsem spala, ale první kluk, kterýho miluju. Je to kluk, který mě změnil a já jsem holka, která změnila jeho.

Bůhví, co by ze mě bylo, kdybych ho neměla.