I.

Zase! Přesně to ho napadlo, když se podíval na domovnici, která nenápadně narovnala hlavu a ustala s vytíráním. Nerušeně ale pokračoval dál vytřenou chodbou(když už mi má nadávat, tak ať má aspoň nějaký důvod, napadlo ho), až ke dveřím s bílou cedulkou se jménem Navrátil. Naštěstí už měl klíče od bytu v ruce a klíč s černým označením ihned vklouzl do zámku. Řekl jen hlasité: ,, Dobrý den,“ a jednu ruku na klice už otevíral. Pozdravil ji ne snad z toho důvodu, že by ji skutečně zdravit chtěl, či z toho, že by jí toužil popřát dobrý den, ale spíš z toho důvodu, aby ji trošku provokoval. Neodpověděla, jen se narovnala od kbelíku a dala ruku v bok, hadr ji mezitím pořád visel v druhé ruce a už už se chystala cosi říct. Než ale stačila cokoliv vyslovit, Petr už byl jednou nohou v předsíni a ještě jednou pro jistotu zvolal dobrý den(co kdyby mě neslyšela), a pak se za ním zaklaply dveře jeho bytu. Věděl, že tam pořád stojí, a za chvíli ji uslyší, jak si bude povídat pro sebe a některé její hlášky budou patřit jemu a všem ,,jemu podobným“. Možná pak i provokativně během vytírání praští smetákem do dveří, což samozřejmě bude velká náhoda a nikdy se to nestává.
 Dnes jí ani nedal šanci nic říct, jeho prvotní slovo ,,zase“, které mu naskočilo, když ji uviděl vytírat před jeho bytem,  bylo varováním, aby ji nepustil ke slovu. Jako vždy by následovala přednáška o tom, že ruší ostatní nájemníky, když si vodí do bytu návštěvy pozdě v noci a tím porušuje domovní klid, který je od desáté hodiny. Samozřejmě by kladla důraz na slova ,,Návštěvy“ a ,,Pozdě v noci“, ne snad tak na slova ,,domovní klid“. Ve skutečnosti jí ani tak nešlo o to, že si vodí návštěvy pozdě v noci, spíš jako že si vodí pánské návštěvy pozdě v noci. Respektive, že si vodí pánské návštěvy k sobě do bytu.
Asi týden po tom, co se nastěhoval do pronajatého bytu, si poprvé vyslechl její proslov.
,, Pane Navrátile,“ začala chladně. Kam se poděl ten důvěrnější typ oslovení, napadlo ho. Když se stěhoval a ona u něj v jednom kuse zvonila a v jedné ruce tácek s jejím kulinářským výtvorem, který byl cítit přes celou chodbu, na tváři úsměv a otázku, zda nepotřebuje s něčím pomoct? Už v ten okamžik se musel trošku usmívat, protože nečekal, že na něj bude líčit skoro o 30 let starší domovnice, na druhou stranu ještě než mu přivezli objednanou pračku, rád ji zneužil a domovnice neskrývala nadšení, když otevřela dveře a v nich stál on – v jedné ruce bonboniéru(nejlevnější višně v čokoládě) a v druhé tašku se špinavým prádlem.
,, Nerada bych, aby jste to vzal špatně, ale tady není moc normální rušit celý dům, když vám přijde návštěva…,“ pokračovala. Petr se na ní nechápavě podíval a začalo mu to docházet. Její byt byl hned v přízemí a když šli kolem domu, viděl, že se u ní ještě svítí. Ve skutečnosti musela vždycky slyšet, když se odemykaly domovní dveře.
,, Promiňte, ale neuvědomuju si, že bych někoho rušil,“ snažil se o hraný údiv.
,, Tady jste v počestném domě a nikdo tady nebude rušit po nocích a tahat si sem…,“ rozhazovala rukama a nabírala dech, když se snažila nazvat to, o čem vlastně neměla ani páru.
Petr se na ní překvapeně podíval, ale ve skutečnosti se docela bavil.
,, Četl jsem domovní řád, a nepamatuju si, že by tam bylo něco o zákazu návštěv,“ zase se na ní zadíval naivním pohledem udiveného dítěte. Snažil se vypadat zcela vážně a chvíli to zaskočilo i postarší ženu. Možná, že v danou situaci by mu návštěvy nejradši zakázala, i přestože to v domovním řádu nebylo.
,, Prostě, domovní klid je od desáté večer…,“ mlela si pořád tu svou.
,, Víte, ale nechci nic říkat, ale já myslím, že někdy v noci chodí sousedi nade mnou venčit psa…,“ důvěrně se k ní naklonil a ztišil hlas, aby dodal situaci správnou dramatičnost, tedy aspoň pro ni, protože jemu celá situace přišla spíše trapná a docela zbytečná. ,, Ale ode mě to nevíte, až si to s nima půjdete vyřídit,“ zase se od ní odtáhl a vážnou tváří čekal na její reakci. Domovnice se na něj podívala a chystala se něco říct. ,, Paní Kratochvílová, každou noc je slyším, každou..,“ pokračoval Petr.
,, Jen si dělejte legraci, takový jako vy jsme tady potřebovali, to je konec klidu v baráku.“
,, Paní Kratochvílová, já si sem budu vodit koho chci a kdy chci, aby bylo mezi námi jasno, a vám do toho nic není,“ řekl nakonec Petr, když se zase nadechovala, že něco řekne. ,,Pokud je to nějaký problém, rád se obrátím na domovní správu, která mi to ujasní.“ Už ho to přestávalo bavit, tahle debata s ní by nikdy neměla konce. Upřeně se na ní podíval, a to znamenalo konec diskuze. Neměl náladu se dál handrkovat se zvědavou domovnicí, která nemá nic na starosti, než sledovat kdo se kdy vrací a koho si vede s sebou. ,, Chcete ještě něco říct? Rád bych teď šel nahoru,“ dodal, když stála proti němu a neměla se k odchodu. Nekonalo se pozvání na žádné kafíčko, ani žádné úsměvy. Bylo mu to celkem jedno, nestál o její přízeň. Jediné, co si představoval, když se sem stěhoval byl klid a anonymita. Nebyl tam ještě ani týden a už postrádal oboje.