Karambol

Osmadvacetiletý inženýr Míra Hanus stál před zrcadlem.Zápasil s malými nůžkami a hustým obočím. Několik přerostlých chloupků mu lezlo do očí. Bylo to o nervy. Chtěl držet nůžky naležato, stavěl je, přibližování, oddalování, horor. Zrcadlo, kdyby to umělo, tak se celou dobu bude řehtat jak valach. Prostě obrácený svět! Nakonec to vzdal. Kouknul na hodiny,bylo něco málo před osmou večer. "Tak na hodinku by to ještě šlo.",uvažoval nahlas. Přešel do malé, úzké chodbičky. Ze zabudované skříně vyndal kolečkové brusle a helmu. Chrániče si dnes nebere, jen rukavice. Sjel výtahem z druhého patra, kde měl byt 1+1. Před domem přejel na druhou stranu ulice. Chodník měl pruh pro cyklisty, po kterém dojel do parku. Dva roky stará,skoro dva kilometry dlouhá stezka pro bruslaře, byla kouzelná. Jeden problém tu však byl, občas křižovala pěšiny pro
chodce. Hanus nikdy nechvátal. Pomalým tempem, ale vytrvale projížděl okruhy. Po dvou okruzích změnil směr a tak to střídal. Nebyla to jen opatrnost, ale i zkušenost. Spolu s týmem lékařů a kolegů navrhuje a vyrábí protézy. Několik jich bylo i pro bruslaře. První rozsvícené lampy byly znamením pro mnoho návštěvníků parku k návratu domu. V duchu si řekl, ještě tři poslední okruhy. Dneska se cítil trochu unavený, snese daleko víc. Dlouhá zatáčka končí trochu prudším odbočením vpravo. Mírně zpomalil. Přes nízké keříky bylo dobře vidět na chodce, kteří jdou proti. Vykroužil oblouk a bleskem mu prolétlo hlavou: "Tohle neustojíš!" Ucítil silný náraz do nohy. Padnul do keřů a moc se mu nechtělo vstávat. Hleděl na ženu, nebo spíše dívku, která ležela na pěšině. Vyhrabal se z keře a sklonil se k ní. Snažil se omlouvat, neviděl ji, ani netušil,kde se tam vzala. Pomalu se začala zvedat. Pomohl jí až k lavičce, kde se posadila jen na krajíček. Naštěstí se celý karambol obešel bez větších zranění. Nějaké odřeniny ano, on měl trochu problém s nohou, ona se zády. Začali mluvit oba najednou, rozesmáli se. "Vůbec jsem vás přes keře neviděl. Bolí vás něco, zavolám sanitku." "Ne, to nebude třeba. Jen jsem si trochu nabourala zadek a záda. A co vy?" "To je dobrý. Prosím vás, kde jste se tam vzala?" "Utrhlo se mi poutko u tašky, sbírala jsem nákup. Proto jste mne neviděl, omlouvám se." Až nyní si Hanus mohl dívku prohlédnout. Byla drobnější, ale hezky tvarované postavy. Věk? Tak dvacet pět. Hnědé vlasy doslova objímaly hezký obličej s výraznýma očima. Když chtěla dívka vstát, bolestivě sykla. "Myslím, že přeci jenom...", Hanus nedokončil větu. "Ne!Bydlím kousek odsud." "Promiňte, jmenuji se Mirek Hanus, bydlím v Soudku, to je ten..". "To znám, bydlela tam babička. Já jsem Květa Malá a bydlím hned u parku, v tom zeleném dvojdomku." "Tak půjdeme." Hanus pomalu zvedl dívku do náručí a rozjel se směrem k domkům. Dříve než stačila dívka něco poznamenat, prohlásil: "Neházet sebou a chvíli mlčet." Nebyla těžká, přesto si musel dávat pozor, aby bolavá noha vydržela. Zatím to šlo. Po očku sledoval její tvář. Hlavu měla opřenou o jeho rameno, ruku kolem krku. Najednou si uvědomil! Jak je to dlouho, co držel ženu v náručí. Hodně dlouho! U domků ji opatrně postavil na zem. Podala mu ruku a zeptala se:"Jezdíte tu často?" "Často, ale příště budu dávat větší pozor." "Co mne se týče, nemusíte. Dobrou noc." Její úsměv ho na chvilku odzbrojil. Stála už ve dveřích, když ze sebe dostal: "Vám taky přeji..", dveře zaklaply ve chvíli, kdy dodal: "dobrou noc. Míro, prober se!" Cestou zpátky se přistihl, že několikrát přivoněl k rameni, kde ležela její hlava. Několik dní si musel dát od bruslení pauzu. Naražená holenní kost bolela a odřeniny pomalu zasýchaly. Chlapům v práci řekl, že uklouzl na písku. V pátek zažil menší šok. Na chodbě ho potkal doktor Malý. Malý, Malá, no nazdar! "Tak jak se vede Míro? Koukám, že kulháš. Moje neteř si zase nemůže pořádně sednout. Třeba by pomohlo drobné pofoukání." Jeho malá, kulatá postava s chechtotem mizela dlouhou chodbou. Příhodné jméno, Malý. Až po delší době Hanusovi došlo, že mu doktor něco naznačil. Najednou se mu zdálo, že se čas táhne jako med. Proč se vlastně nešel večer projít už dřív. Musí taky konečně něco udělat s tím obočím. Dopadlo to hůř, než očekával. Dlouhá náplast svědčila o nezdaru. Přesto se kolem sedmé vydal ke dvojdomku. Seděla na lavičce před pod stromem, v ruce časopis a pod zadkem polštářek. Už z dálky viděl její zuby v pobaveném úsměvu. Trochu ho zašimrala ješitnost. Chtěl začít obvyklým, jdu náhodou kolem, ale nebyla by to pravda. "Dobrý večer.Jak se vám vede?" Snažil se nedívat na polštářek. "Celkem dobrý, až na tu kostrč. Když sedím na tvrdém, tak trpím. Posadíte se?" "Jen na chvíli." Vedle kleply dveře. Doktor Malý šel venčit psa. Hanus pozdravil a zaslechl tiše pronesené: "No konečně, hochu." "To je strejda, bydlím u něho. Když mi bylo sedmnáct, zahynuli moji rodiče v Polsku při autonehodě." "My se známe. Děláme občas spolu návrhy na protézy." "Tak vy jste ten šikovný kluk, strejda vás jen chválí." "Přehání! Vidím, že máte sportovní katalog." "Ano a dokonce by jste mi mohl poradit. Chci si koupit kolečkové brusle." "Po té zkušenosti!" "Vy jste boural, ne já." Zasmála se a jako omluvu mu pohladila ruku. "Dnes na to už nevidíme, zítra příjdu o něco dřív." "Fajn. Kolem šesté už budu doma. Jo a to obočí nechte odborníkům. Zítra se na to podíváme." Byl spokojený, žádné výčitky nebyly. Skoro narazil na doktora, který snad na něho čekal. "Trvalo ti to hochu. Holka o tobě doma blábolí a ty nic." "Když já jsem myslel..". "Myslel, myslel. Víš jak se to říká. V neděli tě zvu na oběd. Vařit umím, neboj se." Hanus si cestou k domovu několikrát poskočil. Poslední poskok neustál, holenní kost se vzepřela. V neděli přišel s bandáží a o holi. Květu zajímalo víc jeho obočí. Opatrně mu zastřihla to prostřižené a druhé zarovnala. Jako kadeřnice to ovládá. Po obědě udělala kávu, přinesla katalog a posadili se na gauč. "Teď na to budeme mít času dost, viď?" Tykla mu a přitulila se k němu. Bylo jasné, že více času jim zabere touha být spolu, než nějaké kolečkové brusle.Doktor oznámil, že odchází na mariáš a tvářil se nadmíru spokojeně.