Tátovy oči

„Máš někoho jiného.“
„Nemám.“
„Nelži mi. Viděla jsem vás. Jen mi řekni…cítíš ke mně ještě něco?“
„Teď zrovna? Lítost.“
Rozplakala se. Tiše ji pozoroval. Potom znovu zapnul televizi. Ozvalo se chrastění klíčů v zámku, potom práskly dveře a obyčejným pražským bytem se rozezněl dětský smích. Jejich dva synové. Antonín a Alexander. Co to plácám? Tonda a Saša. První blonďáček s modrýma očima po tátovi. Druhý tmavovlasý s černýma očima. Po mámě.
„Co je k véče?“ oba se vřítili do obývacího pokoje. Spěšně si utřela slzy.
„Špagety,“ odvětila bez přemýšlení. Nevařila. Měla příliš starostí s Petrem a Monikou. Svým manželem a jeho milenkou. Jeho pětadvacetiletou prsatou milenkou. Do očí se jí znovu hrnuly slzy. Vstala a rychlým krokem se vydala do kuchyně, aby udělala večeři. Její manžel a jejich synové se dívali na fotbal.

Byl to den jako každý jiný. Ráno nasedla do tramvaje a odvezla své dva syny do školy. Vrátila se domů. Uklidila, uvařila oběd, vyprala. Potom si sedla k televizi a dívala se na telenovely. Před sebou krabici plnou kapesníků. Náhle jí došlo, že nevěra a manželství není ani zdaleka tak jednoduché jako v televizi. Najednou to žena neřeší tím, že si najde nového přítele. Milejšího, hezčího a bohatšího. Po třetím seriálu vytáhla krabici vína. Bylo to úplně obyčejné stolní víno. Takové to víno, co koupíte v samoobsluze za třicet korun a je dobré akorát tak na svařák. Bylo jí to jedno. Pila ho bez hřebíčku, skořice i cukru. Jen tak. Bylo jí jedno, že není dobré. Vínu nikdy nerozuměla. Po prvních několika skleničkách jí začalo být jedno všechno. Po druhých několika skleničkách se už smála. Poprvé v životě pila alkohol a poprvé v životě byla opilá. Vrávoravou chůzí došla do ložnice. Prohlížela si sama sebe ve velkém zrcadle. Táhlo jí na čtyřicet. Měla černé vlasy a černé oči. Nepřestávala se zkoumat. Co ta coura má, co já nemám, ptala se sama sebe. A hned si odpověděla. Prsa trojky, boty na podpatku, zářivě rudou rtěnku a drahé oblečení. A postavu nezkaženou dvěma porody.

Odpoledne se vydala jako každý den za svojí matkou. Táhlo jí na devadesát. Potřebovala nakrmit, uklidit a nakoupit. Když se vrátila domů, nebyl tam. Měl tam být. Vždycky tam byl, když se vrátila od mámy. Vždycky…každý den po dvacet let, co byli manželé. Každý, kromě onoho osudového. Nebyl tam. Nebylo tam jeho oblečení, jeho knihy, jeho holení, hřeben, kartáček na zuby, nic. Byl pryč. Zůstal po něm jenom dopis na stole.

Odcházím. Ozvu se kvůli rozvodu.
Petr

Ten vzkaz četla snad milionkrát. Spíš víckrát. Pořád dokola. Nechtěla tomu věřit. Nemohla tomu věřit. Tohle přece nebylo možné. A pak jen seděla a zírala do zdi. Právě tak ji zastihli její synové. Neřekla jim, co se děje. Setřela slzy a pokusila se o úsměv. Víte, můžete si myslet, co chcete. Děti vám na tohle neskočí. Nikdy. Ony vidí, že jste smutní. Můžete se to snažit zamaskovat, je to k ničemu. Děti, ty vám to vidí na očích. A snaží se vás rozptýlit jediným způsobem, který znají. Obejmou vás a při té příležitosti vám pravděpodobně vypíchnou oko. Přinesou hračky a chtějí si hrát. Běhají a křičí a dělají prostě všechno pro to, abyste se nesoustředili na to, že jste smutní. Hezké, ne? Většina dospělých to takhle nevnímá.
„Ty mi to děláš jen pro zlost!“ křičí. Odhání děti. A pak pláčou znovu. A celý koloběh se opakuje. A pořád dokolečka dokola, dokud někomu nedojde, že tudy cesta nevede. Ale komu to vlastně dojde dřív? Uvědomí si děti, že se nemají snažit rozveselit mámu? Nebo pochopí máma, že ti uličníci, kteří nemají nic jiného na práci, než jí ztrpčovat život, to jednou myslí dobře? Kdo ví.

Od toho dne se všechno změnilo. Přestala se usmívat. Přestala mluvit, vyptávat se, povídat. V bytě nastalo dusivé ticho. Přerušil ho až rozvod. Ticho vystřídal noční pláč do polštáře. Aby děti nevěděly. Stále je vozila do školy. Každé ráno. Rutina prý uklidňuje. Ji tedy neuklidňovala. Byla to půlhodina, kdy byla svým synům vydána na pospas. A oni si povídali, ptali se jí na otázky, na které snad ani nechtěla znát odpověď a celou cestu se smáli. Zvlášť Toník. Pokaždé, když ho viděla, bodlo ji u srdce. Byl mu tak strašně podobný. Nos, uši, vlasy, oči. Všechno. Pokaždé, když ho viděla, vzpomněla si na muže, po jehož boku prožila bezmála patnáct let. Ale teď byl pryč. Pokaždé, když na něj pohlédla, vybavila se jí bezmoc, kterou cítila, když poprvé zjistila, že ji podvádí. Monika byla mladá a atraktivní žena. A hlavně. Byla nová. A on si myslel, že ji miluje. Miloval ji ve skutečnosti? Těžko říct. Láska je nejkomplikovanější z emocí, které jsou lidé schopni. A tak snadno si ji spletete. Nikdy vás nenapadlo, když si kamarád někoho našel, proč to nejste vy? Vždyť vy ho už tak dlouho milujete…ale no tak. Tohle je jen žárlivost. Nebo jiný případ. Manžel. Manželka. On ji bije. Ona ho miluje…skutečně? Nebo si jen říká, že je to lepší, než být sama? To je strach. Příklad číslo tři, jen abyste si udělali obrázek, s čím vším si lidé pletou lásku. Ona ho miluje, on ji miluje. Ale jednoho dne to skončí. Už ho nemiluje. Už ji nemiluje. A jdou každý svou cestou. Ona tam a on onam. A tam někde onamde potká ji 2. Nechce být sám, chce si dokázat, že pořád je schopný vztahu. Že je pořád lovec. Vidíte? Vracíme se ke strachu. Nechce být sám, začne s ní chodit. Miluje ji? Kdo ví. Mezitím, ona 1 se vyrovnává s tím, že on je s ní 2. Náhle jí to dojde. Jak mohla být tak slepá? Vždyť ona ho miluje!!! Vážně? Myslíte, že by k tomuto závěru dospěla, i kdyby on nepotkal ji 2? Kdyby se před ní objevil on 2 a pozval ji na kafe? Jistě, že ne. Bylo by jí úplně jedno, co dělá on 1. Jenže, ona 1 žádného jeho 2 nepotkala. A ona 1 je sama a on 1 je s ní 2. Tomuhle pocitu se taky neříká láska. Ne nezbytně. Může to být jen závist, egoismus, vztek, bolest, ublíženost. Proč on má, co já ne? Proč on je schopný být šťastný s někým jiným a já ne? V takových chvílích ji napadá, že je to vlastně celé její vina, když on může být spokojený i s ní 2. Ale to jsem trochu odbočila, že? Kde jsem to…Toník. Aha.

Toník to po tom, co se jeho rodiče rozešli, neměl lehké. Stále nad ním viselo to podivné prokletí tátových očí. Jeho máma začala přeměňovat nenávist k manželovi ve vztek na syna. Nic neprovedl. Jen mu byl podobný. Všichni to říkali. Všichni to pořád říkali a ona ho pozvolna začínala nenávidět. Snažila se to skrývat. Přesto tu byly ty drobnosti, kterých si nešlo nevšimnout. Každodenní křik a hádky, zákaz sezení v tramvaji, zákaz chození ven, zákaz, zákaz, zákaz. Pořád dokola. Desetiletý chlapec vydržel tohle zacházení až do svých třinácti. Potom přišla puberta. Všichni víme, co taková puberta obnáší. Horu hormonů, hromady průšvihů a kupy rebelství. Je to ta okouzlující doba, kdy už nejste děti, ale pořád ještě zbývají roky do dospělácké zodpovědnosti. Tonda skončil u psychiatra, který se ho vyptával, co se stalo s usměvavým jedničkářem. Trvalo skoro měsíc, než se odpověď „Nic.“ změnila v odpověď „Něco.“. Netrvalo dlouho a jeho matku si pozvali do školy. Pohrozili jí, že jí oba chlapce sebere sociálka. Vysmála se jim. Proč by měla? Oba krmila, oba šatila, nezanedbávala výchovu. Ona přece nemůže za to, že se Tonda nedokáže vypořádat s tím, že jeho otec je opustil. Ředitelka opakovala svoje varování. A Tonda, Saša i jejich matka zmizeli z povrchu zemského. Respektive z Prahy. Odstěhovali se dostatečně daleko. Tak daleko, že je tam nikdo neznal. A tak to trvalo dál, dalších pět let, dokud oběma chlapcům nebylo osmnáct a jejich cesty se definitivně nerozdělily.

Antonín a Alexander dospěli. Saša vystudoval občanské právo. Tonda je důlní inženýr. Ani jeden z nich není ženatý, ačkoli oběma je přes čtyřicet.

Jejich matka se z rozvodu nikdy úplně nevzpamatovala. Osm let po tom, co ji Petr opustil, se znovu vdala. Tehdy ještě nevěděla, že její druhý manžel ji bude roky tlouct, než téměř v šedesáti najde odvahu a opustí ho. Tehdy ještě nemohla ani tušit, že teprve po druhém rozvodu se znovu doopravdy zamiluje a vezme si o šest let mladšího muže, se kterým bude žít dalších téměř dvacet let, než oba zahynou při letecké havárii na cestě do Paříže…

Petrův vztah s Monikou vydržel přesně osmnáct dní po rozvodu.