Noční stíny

Viděla jsem větve bříz a jejich stíny, jak se opatrně míhají v nočním vánku pod pouliční lampou. Zlehka, jakoby stydlivě, se pohupovaly v tichém rytmu první záříjové noci.
Dívala jsem se z okna.
Víte, už několik měsíců mám nové velké okno. Plastové. Takové, jaké se dnes dělají při zateplování paneláků.
Jsem za to ráda, protože z něj vidím alespoň kousek hvězdné oblohy. Stačí mi dívat se nahoru do modré temnoty vesmírného nekonečna a vidět několik hvězdných majáků vzdálených miliardy světelných let.
Já moc nerozumím souhvězdím, i když bych chtěla. Poznám akorát Velký a Malý vůz, Oriona a Kasiopeju. Ale i s tím si vystačím.
Mně se líbí koukat do té temnoty, do té neskutečné dálky a vidět...vidět něco, co nemohu nikdy pochopit. Není to jako jablko, které spadlo Newtonovi na hlavu, ani lampa v kostele, jenž se kývala v průvanu právě, když do něj vstoupil Galilei. Je to něco vzdáleného a obrovského. Něco, co bude lidi udivovat ještě desítky, možná stovky let, než tomu skutečně přijdou na kloub. Myslím doopravdy, do posledního puntíku, poslední černé díry, posledního zbytku temné energie. Až si budou malé děti říkat, jak je to jednoduché, proč vlastně hvězdy svítí a jak to všechno vzniklo a jakou silou to drží pohromadě.
Dívám se nevědoucí na naši minulost i budoucnost a možná tuším...
Ale zatím se listy přestaly kývat, já ohmatala nedávno umyté okno, takže ho zítra, nebo za týden, budu muset znovu vyleštit, protože mi to nedá, uběhly další minuty prvního záříjového dne a já bych měla se svými myšlenkami zalézt pod peřinu a alespoň chvíli spát.
Jsou dvě hodiny ráno 1. září 2009.