Život bezdomovce

Bylo brzké podzimní ráno a já se probudil zahalen do vlhké mlhy. Přízemní mrazíky mě přes noc úplně znehybnily. Spal jsem na zastávce. Není tam sice moc teplo, ale aspoň na mě nefoukal ten mrazivý vítr. Zase jsem jednou přemýšlel, jak jsem se sem vlastně dostal.
Nejprve jsem přišel o svou práci a začal jsem shánět novou, ale nedařilo se. Ze zoufalství jsem začal pít a hrát na herních automatech. Mnohdy jsem se ani nevracel domů. Když už to manželka nevydržela, vyhodila mě s jediným kufrem na ulici. Úplně bez peněz. Neměl jsem kam jít, a tak jsem se párkrát vyspal v hospodě, kam jsem kdysi chodíval. Ale i z hospody mě později vyhodili.. Nevěděl jsem, co si mám počít. Poprvé jsem zůstal na nádraží. Později už jsem spával tam, kde to bylo nejblíže. A bylo to horší a horší.
Po ránu mi pěkně vyhládlo, ale neměl jsem peníze na jídlo ani na alkohol. Rozhodl jsem se, že půjdu najít něco, co se dá prodat. Sbalil jsem si svůj pytel a vyrazil na ranní obchůzku.
Postupně jsem našel asi tři lahve a půl kila železa..Dnes to nestálo za nic. Za tohle si přece nic nekoupím. Později jsem potkal svého kamaráda. Našel taky jen pár věcí a i kdybychom se složili dohromady, nekoupíme si nic. Proto jsme se vydali do malé samoobsluhy.Bylo tu teplo, a tak jsme se chvíli jen procházeli, abychom se ohřáli. Po chvíli jsme do našeho pytle nastrkali pár rohlíků a hlavně nějaký ten alkohol na povyražení. Když se nás prodavačka zeptala, proč ty věci strkáme do pytle, nic jsme neříkali, přeskočili jsme pokladnu a už jsme pelášili, co nám nohy stačily. Potom jsme se uchýlili do tmavého koutu uličky. Vytáhli jsme dnešní úlovek a užívali si trochu jídla. Po jídle jsme rozdělali každý jednu láhev rumu a opíjeli se, abychom na vše zapomněli. Nic jiného nebylo lepší, než na pár hodin zapomenout na naše utrpení. Opili jsme se do němoty a usnuli.
Probudili jsme se až večer. Vyrazili jsme sehnat nějaký ten kov. Aby nikdo neuslyšel naše počínání, vrhli jsme se na kanál v odlehlé části čtvrti. Ale po půl hodině nás přece jen uslyšel muž z domu odnaproti. Vyhrožoval, že zavolá policii, když ihned nezmizíme. Nedalo se nic dělat. Museli jsme odejít.
Mezitím se ulice pomalu vylidňovaly a my jsme začali přemýšlet, kde strávíme noc, protože postupem času začala být pořádná zima. Dnes bylo na teploměru -12 stupňů. Blížila se zima. Mohli bychom přespat na ubytovně pro bezdomovce. Ale kde sehnat těch zatracených padesát korun, které po nás budou chtít za přespání a kousek tepla? V tom jsem si vzpomněl na zlatý prstýnek, jediné, co mi zůstalo z manželství. Už jsem se viděl, jak mi prodavač v zastavárně vyplácí aspoň nějakou tu korunu. Hlavou mi však proletěla vzpomínka na mou ženu. Nebyl jsem si jistý, jestli je to opravdu jediné řešení. Zatím jsme bezcílně procházeli městem. Hledali jsme něco, co by vyřešilo náš problém s noclehem. Ani jednomu z nás se už nechtělo spát v té hrozné mrazivé noční můře. Ve mně se mezitím odehrával neskutečný boj o prstýnek. Odpustil jsem své ženě, že mě vyhodila nebo je mi to jedno a svou jedinou vzpomínku jen tak prodám? Můžu za to přece já, že mě vyhodila z domu. Párkrát jsem přemýšlel, jestli se mám vrátit, ale žena mi neodpustila a jen řekla, že vypadám hrozně a zabouchla mi dveře před nosem. V zastavárně za chvíli zavírali a já se musel rozhodnout. Mého společníka jsem se ani ptát nemusel. Ten by prodal cokoliv, aby se vyspal v teple a v suchu. Rozhodl jsem se. K mému rozhodnutí přispělo i to, že jsem byl celý rozklepaný a zmrzlý. S velkou pravděpodobností jsem měl zápal plic, a proto jsem si řekl, že nebudu riskovat. Protože jeden můj kamarád byl v podobném stavu a po velmi mrazivé noci se už bohužel neprobudil.
Vyrazili jsme k zastavárně a stihli jsme to na poslední chvíli. Dostali jsme sto dvacet korun a s radostí jsme se rozběhli k ubytovně. Zaplatili jsme a vydali se do dvoulůžkového pokoje. Oba jsme se osprchovali horkou vodou, abychom ze sebe spláchli tu stoletou špínu. Chvíli jsme se jen rozhlíželi po pokoji. Unaveni dnešním dnem jsme zalehli do postele. Přemýšlel jsem dlouho do noci, jestli jsem se rozhodl správně. Mohl bych tam venku umrznout. Bylo by to mé ženě jedno? Nebo by pochopila mé rozhodnutí? Nevím a asi se to nikdy nedozvím. Nevím jestli ještě někdy budu mít opravdový domov nebo jestli se vrátím ke své ženě a dětem. Nevím ani jak dlouho ještě budu schopen žít v těchto podmínkách se zápalem plic. Utěšil jsem se tím, že dnešní noc strávím v suchu a teple. Zavřel jsem oči a usínal vděčným spánkem.