Muži nepláčou

Jsme vlastně taková normální rodinka. Mám ženu a dvě děti. No jo, znáte to, jak to chodí. Člověk se zamiluje do nepravé, nastěhují se do jednoho bytu a děti jsou hned na světě. Už to najednou není měsíc, ale osm let a kravata vás škrtí čím dál víc. Jsem muž středního věku, před zrcadlem zdrceně pozoruji své první šediny, když se skloním tak si přes břicho vidím sotva špičky palců u nohou. Za normálních okolností chodím dobře oděn, ale letos byla levná taková hadrová látka a Irma jí musela koupit. A jako každý rok spíchla mi z té tkaniny sáčko. Budu lidem pro smích! Nikdo si nezaplatí pojištění od muže se směšným kostkovým vzorem na obleku. Řešil jsem to tedy loňským sakem a novým kloboukem. Popadl jsem kufřík se vším pro mou práci. Konečně pryč z té cely! Dnes se poohlídnu po Petříně, prý tam lidi baží po pojištění. Procházím sadem z Hradčan na Petřiny, nechci jezdit elektrikou, jako nějaký dělník a pro jízdu autem je to moc blízko. Ano to je to neodbytné jaro, cítím pach kvetoucích třešní, co každému leze na nervy… Hlasitě jsem kýchl, ano je to pravda, pomyslel jsem si. To dělá ten pyl, touhle dobou je obvykle všude, vyplňuje spáry mezi kočičími hlavami, zbarvuje zárubně oken a přikrývá popelnice. Konečně jsem dorazil. Náramkové hodinky vyrobeny českou firmou mi prozradily: „je osm hodin“. Všichni muži už jdou v práci a na mě je, abych přemlouval jejich paničky. Minul jsem partu výrostků s bílými podkolenkami, povídali si něco hrubou němčinou. Kdyby mělo něco takového vyrůst z těch mých dvou škrků, tak bych je osobně zadusil. Přede mnou se teď tyčil barák ještě z
Rakouska – Uherska, místy byla omlácená fasáda. Zazvonil jsem u branky, vedoucí na dvorek. Dveře se otevřely a vystoupila z nich mladá dáma, víc jak dvacet jí určitě nebylo.
„Pěkné pozdravení, milost paní“, pronesl jsem už nacvičenou frázi.
„Dobrý den“, křičela až od dveří jako odpověď. „Co potřebujete?“ „Jsem od pojišťovny, chcete pojistit tento dům, že?“ „Dobrá, dobrá tak pojďte dál“ Následoval už jen rutina: čaj a vydělané penízky. Vlastně moje provize byla dvěstě korun. To už je něco, to si dám stranou. Dvěstě, za to se dá pořídit dost, nebo snad i někam vyjet do přírody. Bez Irmy a dětí samozřejmě. Teď asi není vhodná doba, jaro mám nabité, musím být někde za Prahou, je tam ještě dost práce. V létě budu otročit té tříčlenné partičce vyvrhelů, snad na podzim najdu čas. Už jsem si vybral hotelík za městem, kde jsem si vyzvedl pohled. Pak poprosím kolegu, aby od tamtud poslal telegram mé ženě a bude to vypadat, jako kdybych byl na služební cestě. Snad tohle Irma neprokoukne.
Uteklo to jako voda, stromy začínají ztrácet listí, je totiž listopad. Čas na uskutečnění mého plánu. Došel jsem na parkoviště, kde na mě čekala moje kráska, Mercedeska. Rozhodl jsem se jet někam do hor, odpočinout si. Řídil jsem celé hodiny, tak jsem si koupil chleba a salám v hokynářství u Kárníků v obci Dobré. Ten muž mlel něco o Němcích, ale to mě nezajímalo. Teď mám dovolenou a nic, ani největší velmoc mě nemůže tuhle dovolenou přerušit! Pokračoval jsem do hor. Až jsem dojel do Deštného. Ubytoval jsem se v fešném hostelu s vyhlídkou na les. Pan a Paní domácí byli Němci, ale to mi sotva vadilo. Ten germánský jazyk jsem ovládal lépe jak Achyleus ovládal svůj meč, dokonce jsme někdy s Irmou mluvili německy, když jsme nechtěli, aby děti rozuměly našim slovům.
Třetí den úžasné dovolené jsem jako každé předchozí ráno šel na snídani, první co mě zaskočilo, bylo bláto pokrývající schodiště. Jaký hulvát, pomyslel jsem si a mávnul jsem rukou. Když tu proti mně po schodek vyrazil muž v šedém kabátu a kanadách, jeho vlasy připomínali zlatou možná až platinovou barvu. Onen člověk se kol mě protlačil na úzkém schodišti nahoru. Počkat, nebyly to důstojnické frčky co měl na ramenou? Tohle značení mi není známé, rozhodně nepatří k Československé armádě. Ranní občerstvení se podávalo v malém salónku. Když jsem vešel, byl přeplněný stejnými lidmi, jako byl ten na schodech. Pak mi to cvaklo, nemůžu tu být ani chvilku. Všichni se bavili německy, pili víno a ukazovali na nějaký papír rozložený na stole, byla to mapa. Nenápadně jsem pozdravil: „Gruss gott“ a pospíchal jsem k mému autu s českou poznávací značkou. „Halt“, zavolal jeden muž od stolu, ale to už jsem startoval vůz. Takhle rychle jako teď jsem ještě nikdy nejel. Motor mercedesky dusal jako stádo splašených koní. Po pravé straně silnice kráčeli zlomení muži, českoslovenští vojáci a slzy jim skrápěli tváře. To je ale proklatý den, jednadvacátého listopadu. Na Hradčanech, jsem vyskočil z auta a objal moji rodinku, nikdy jsme je nemiloval jako teď. Rychle jsme s Irmou sbalili kufry a odjeli i s dětmi, snad budou volné hranice, hranice na východ. Hned za Prahou nás zastavilo černé fáro. „Doklady!“, štekl na mě jeden z gestapáků, byl oděn do koženého kabátu, jeho vlasy samozřejmě kompletně blond a oči modré jako dvě mělké studny. „Cha cha“, uchechtl se druhý. „Takže žid, kamaráde?“.