***

Po záštitou divokého planého stromu, ve stínu jeho rozlehlé koruny se krčila malá dívka a odhodlaným pohledem se rozhlížela po okolí. Bystrýma očima pátrala po sebemenší změně od chvíle, kdy tady byla naposled, a tak jako dnes se pouze schovávala pod ochranou starého stromu, který rostl osamoceně na vrcholu jednoho z kopců. Kvůli špatné půdě a povětrnostním podmínkám, jenž často v této oblasti napáchaly paseku, tu nebyl schopný přežít žádný jiný strom, než právě tenhle – ten její. Měla ho ráda a obdivovala ho, protože se s ním někde ve svém nitru ztotožňovala. I ona byla tak vzpurná a divoká, aby se postavila i samotné přírodě pokud by to bylo nutné a vyžadovalo to od ní její vlastní přesvědčení.
I dnes, za velmi špatných okolností, nebyla ochotná ukázat jeho síle jakoukoli slabost, jež by odhalila její bolest. Chtěla být tak odolná, jako on. Přála si být nezlomná. Díky tomu se i dnes, když její nitro křičelo žalem a bojovalo samo se sebou, neprojevila v její tváři jediná špatná emoce, jež by ji prozrazovala, protože ONA nikdy neplakala. Jenže její vůle vzdorovat utrpení převýšila její možnosti a jednoho dne se stala necitelnou, chladnou a zatrpklou ženou, jež pomalu stárla se svým jediným společníkem, jenž ji ochraňoval.
Čas ubíhal svým tempem, až ublížila jedné ze svých přítelkyň. Tak jako ubližovali ostatní jí, teď s krutou radostí vracela druhým činy, které spáchal někdo jiný. Jenže čím míň citu v jejím srdci zbývalo, tím hůř se dařilo jejímu opatrovníku. S každým jejím špatným činem jako by mu docházela síla nutná k životu, až jednoho dne, když se žena vydala ke stromu už jako stará dáma, zjistila, že je vyvrácen ze svých kořenů a už nikdy jí nebude poskytovat závětří a stín. Bylo to po jednom z jejích výbuchů vzteku, po jedné z jejích smutných pomstychtivých bitev kdy se utrhla na svou malou vnučku a ona jako by v tu chvíli procitla a uvědomila si, že svou bolestí, kterou trýznila ostatní, vlastně zabila to jediné co kdy milovala. Ta skutečnost jí tak zasáhla, že padla na kolena a poprvé od nevyslovené dohody se svým stromem plakala, aniž by vnímala čas.Teprve když poslední slza ustala, zjistila, že se na ni se zalitýma očima dívá malá dívka, s lehkým smutným úsměvem pozoruje její tvář a ruku sevřenou v pěst má pevně zaťatou. Poznala v ní svou drobnou vnučku, která jí byla tak podobná.
V té malé dětské pěstičce svírala zárodek nového stromu, semeno, jež nakonec společně zasadily – stará žena a malé dítě. Od toho dne měly obě stejný cíl, když chodily opečovávat nový strom a konečně našly člověka, kterého milovaly.