Cesta do školy

Hned jak jsem ráno otevřel oči, tak jsem věděl, že to bude divnej den. Ne, že by mi to vadilo, už jsem si zvyk. Ale přesto ten den byl něčím zvláštní. Ten den jsem si uvědomil docela hrozivej fakt. A to ten, že… no, počkejte si na konec.
Vstal jsem z postel, došel na záchod, do koupelny, … dál bych to tu neřešil. Začal bych okamžikem, kdy jsem zabouch dveře od bytu. Šáhnul jsem po vypínači, jako že si rozsvítim. Nic. „Hm, oukej.“ Seběhnul jsem pět pater dolu. Třikrát jsem zakop a dvakrát narazil do zdi. Pak jsem otevřel domovní dveře a vyrazil směrem k metru.
Bylo ještě šero a lidi se plížili po ulicích jako zombies. Bylo mi to jedno, zřejmě jsem tak vypadal taky. Každej tak ráno vypadá. Dvacet metrů před vchodem do metra se mi přihodila věru „zvláštní“ událost. Jdu středem chodníku a přede mnou týpek, tak kolem pětadvaceti. Jak tak šel a šel, tak šlápnul do hovna. Zaklel jako ňákej dlaždič a nevěděl jak se toho nepříjemnýho tam dole zbavit. Namířil si to k autu značky Audi TT a otřel to o přední nárazník. Mě se zatmělo před očima a udělalo zle. Pokračoval jsem dál.
Vešel jsem do metra a sešel dolů na nástupiště. Přešel jsem celý nástupiště a opřel se o sloup. Za necelou minutu přijelo metro a já nastoupil. Sed jsem si mezi škaredýho dědka
a pěknou slečnu. Dědek začal kašlat na celej vagón a já se otočil směrem k tý slečně.
Mohlo jí bejt tak kolem dvaceti. Byla pěkná a já se na ní usmál. Dědek vystoupil a posadila se bába. Pak nastoupila další. Já se zved a pustil jí sednout. Pořád sem koukal na tu roštěnku. Byla fakt pěkná. Měla pěkný plný rty a hlubokej výstřih. Nohy se zdáli být dlouhý. Skoro jako modelka, ale ty já nemám rád. A mě se vlastně vůbec nelíběj takovýhle holky…
Ona teda vlastně byla ošklivá. No to je jedno.
Vystoupil jsem na Kačerově. Vyjel jsem schody a šel na zastávku, kde jsem se postavil vedle odpadkového koše. Ten koš pěkně smrděl, anebo to byl ten stokilovej chlap přede mnou, anebo ta sedmiletá holčička vedle mě, anebo já?
Přijela stotřicetdevítka. Lidi se nahrnuli ke dveřím a začali nastupovat. Vysral jsem se na to. Potom přijela dvěstěpětka. Nebyla tak plná, ale řidič vypadal jako Rutger Hauer a toho já nemám rád. Nechal jsem jí odjet. Hned nato přijela stopadesátka. Byla téměř prázdná a já nastoupil. Sed jsem si na druhý sedadlo a autobus se rozjel.
V autobuse bylo tak deset lidí. Já viděl jen na tři, díky bohu. Naproti mně seděl nějakej kluk s holkou a přes uličku týpek, tak kolem osumnácti. Ten se po chvíli začal hrabat v báglu
a vytáh Pražskej koláč. Kluk naproti mně začal tý holce povidat jak vypadá dneska nádherně.
Jo, souhlasil jsem. Docela slušnej stojan na kolo. Ten typ vedle začal hryzat do toho koláče. Zdálo se, že mu chutná. Pár naproti se začal líbat.
„Nemocnice Krč“
Autobusák zařadil a začal šplhat do kopce. Docela to rozjel. Asi tam pustil trochu NOSu. Ten vedle měl třetinu koláče v sobě, třetinu na klíně a zbytek v ruce. Pár se líbal a mě začalo být šoufl.
„Lhotka“
Lidi nastupovali a vystupovali. Nastoupily dvě holčičky a sedli si přímo za řidiče. Týpek přes uličku dojed koláč a začal vybírat ty drobky z klína a strkat si je do pusy. Pár naproti se furt líbal. Líbal, líbal, líbal… Pořád a pořád. Začali jim týct sliny od pus přímo tý holce do rozkroku. Koláč, líbání, drobky, mokrej rozkrok… Bylo mi zle jako nikdy.
„Sídliště Lhotka“
Rychle jsem vstal ze sedadla a vyběhl ven. Namířil jsem si to za budku na zastávce a vrhnul to tam. Bylo mi líp. Otřel jsem si pusu a popošel na zastávku. Počkal jsem na další autobus a jel dál.
Ten fakt, kterej mi tehdy došel byl ten, „že člověk přírodu neovládá, ale příroda ovládá lidstvo.“ A taky mi bylo jasný, že s takovýmhle potencionálem, materiálem, zbožím, no prostě s touhle generací lidí, nikdy nad přírodou nezvítězíme.