Nahodilé nalezení třetího rozměru

Vlhká tráva zvláštně voní, i když je chladno. Nohy po ní jdou jakoby samy, stačí jen lehce našlapovat. Dělám dlouhé kroky. Sotvaže se jedna podrážka dotkne země, druhá hned opouští měkký polštář. Listím se prohání vítr, nešumí tiše, jak se říkává. Stromy křičí a burácí, svými větvemi ohrožují chatrné posedy, ke kterým se začínají houfně stahovat zážitků chtiví myslivci. ,,Začíná jelení říje.‘‘ poučuje jeden z nich. V noci chce jít troubit na dutý kravský roh, vydávající podivné, dávivé zvuky. Jeleni se vábí voláním jiného samce, ne jako srnci, kteří stopují čekající srnečku. Jeleni musejí lani přinést oběť, touží po krvi.
Traviny vystřídal štěrk a kamení. Nemám dobré boty, přes slabé podrážky je cítit každé zrnko písku. Nevadí to, člověk alespoň cítí cestu, po které kráčí. Deštěm nasycený les poznal, že přichází podzim, hlásí nám to již z dálky. V příkopech u krajů pěšin se válí haldy navátého, barevného listí. Je mrtvé, zemřelo ještě než dopadlo na zem. Stovky čarovně krásných umrlců líně spočívají ve škarpě, začínají hnít. Někteří leží i na cestě, jsou na nich stopy pneumatik. Větve, které ještě žijí, nabízí paletu blednoucích barev. Hnědnoucí zelenou, okrovou, jež zachvacuje běloba a červenou, ze které zvláště výrazně vystupují žilky. Jdeme údolím. Svahy se zde vypínají strmě vzhůru. Stráně pokrývá směs hlíny a suti, sem tam ji zpevňují mohutné kořeny. Nechtěla bych jít nahoru, do kopce. Nešlo by to. Jsou zde časté sesuvy drobných úlomků, oddělených od velkých skal, které lze tušit ve vrcholcích kopců. Koruny listnáčů nám je zakrývají. Prozatím. Velké balvany vykukují i ze strání. Jsou mokré, voda zachycená v pavučinách se odporně třpytí. Kloužou a jejich stářím popraskané tělo pokrývá mech. Možná i plíseň. Nejsem schopna příliš vnímat okolí. Cestu znám až moc dobře. Přemýšlím nad nedalekým CHKO Křivoklátsko, mám ten kraj ráda. Láká mě Berounka. Nedávno jsem četla Smrt krásných srnců, nemohu z hlavy vypudit některé obrazy, neustále se vracejí. Znám ten kraj, jezdím tam často.
Najednou přecházíme brod, teče málo vody, proto jdeme radši tudy než po mostě. Na chvíli se nám otevírá výhled do krajiny, les nahradily mýtiny. Vítr zadul silněji, žene temné mraky, vysoké kopce je ale rozhánějí. Vyprávíme si historky. Na zažloutlé louce sídlívají v létě hejna fialových motýlů. Málem jsem zašlápla slepýše, nechtěla jsem však, pouze jsem se nedívala. Krajina se střídá rychle,chvíli jdeme travou, pak zase lesem. Překračujeme bahno, hledáme stopy divokých prasat, jelikož vysoká tudy nebloudí. Smějeme se, musím jít rychle, abych stíhla své společníky. Udržujeme odstup od zbytku výpravy, tlacháme o všem možném, nechce se nám je poslouchat. Otevírá se před námi vyschlé rameno potoka. Koryto je zapadané, vystupují z něj oblázky. Ještě v květnu tudy tekla voda, dnes však jdeme suchou nohou. Stezka se klikatí podél pravého břehu. Proud tu není silný, voda nehučí. Je čistá, není kdo by zvířil kal. V bahně, co hutně pokrývá dno, odpočívají drobní živočichové. Přicházíme k mostu, je celý dřevěný. A vysoký, musím zvedat kolena do velké výšky. Stojíme na něm a já dumám, kudy bych projela drobné peřejky. Potřebovala bych malinkou lodičku, nejlépe plastovou, ve vodě číhá hodně kamenů. Zdálky je vidět cedule. Opět námi otřásají záchvaty smíchu. Dozvídáme se, co všechno je v chráněné krajinné oblasti zakázáno.
Mosty nás v nejbližší době čekají ještě dva. Dost se divíme, v létě jsme část říčky brodili. Voda studila. Nicméně lávku s díky přecházíme. Fascinuje mě mělké koryto. Hledám drobné jazyky, kameny pod vodou a klacky, co sem někdo naházel. Vedle mě se rozpoutala hádka biologů, přou se o druh mechu. Je zelený a svěží, typuji ploník nebo miřík. Miřík, zněl konečný verdikt. Dostáváme se na štěrkové parkoviště, jsme téměř u cíle. Někdo podotýká, že jsme mohli jet autem. Chatrná závora střeží vstup na louku, kde dosud zůstala vysoká tráva. Kraje lesů vroubí husté, pichlavé křoví. Slovně se provokujeme. U vchodu do lesa se větve sklánějí až k zemi. Cuchají vlasy. V malém propadlišti bývalo jezírko. Nevidíme zrcadlit se vodu. Ani nemůžeme. Hladina zažloutla prachem z polí, který na ní vytváří úchvatné obrazce. Abstraktní umění polního kalu je jedinečné, podmanivé. Uvízlo v něm několik lupenů a malé žáby. Opět přecházíme můstek, za tímhle číhá holý plácek. Nerostou zde stromy, a přece místo není zcela opuštěné. Kdosi zde vystavěl spoustu kamenných mohylek. Malé, velké, umělecky vyvedené i prosté. Každá v sobě cosi nese, vzpomínku, přání, momentální touhu. Mě to nepatrně skličuje, výraz ostatních se nezměnil. Chtějí stavět vlastní stavbičku, až půjdeme zpátky. Kameny leží všude, stejně jako výtvory lidské fantazie. Stoupáme do vrchu podle výhružně černé skály. Tvoří ji velké, temné bloky. Připomíná zhmotnělou noc. Při výstupu si pomáhám rukama, všechno je kluzké, včera pršelo. Po chvíli vylezeme na vrchol, málem bych se dala špatnou cestou. Okamžitě sestupujeme na druhou stranu, jsme zde.
V nevelké propasti, obehnané ze tří stran skalami se nacházejí Skryjská jezírka. Zbirožský potok se prodírá průrvami v kameni a v malém vodopádu padá do velké vodní plochy. Potkáváme tu trampy. Nelíbí se mi to, ráda bych byla sama. Přesto je zdravíme, pokřikují na nás, dělají si legraci. Jeden z nás se pojednou začal svlékat, dožadoval se koupele. Bos, jeho chodidla zanechávala nehezké prohlubně v písčitém břehu, vběhl do vody. Udělal tempo a dosedl na dno, jezírko je mělké. Mně je z něj zima, sáhla jsem do vody. Byla čistá, ale ledová, ucukla jsem. Plavec vylézá, klepe se. Musí se převléci, naštěstí si vzal suché věci. Díváme se na vodopád, někdo odešel kouřit. Je to hřích, myslet na požitky těla v ráji pro duši. Na skále vidíme křížek, někdo tam prý lezl. Pokoušíme se přečíst datum, moc nám to nejde, ale rozpomínáme se, že v květnu u paty kříže odpočívaly čerstvé květiny. Jdu se projít na most, který vede dál do Skryj. Chtěla bych se tam vydat, pěšina mě přitahuje. Navrhuji to, nikdo nesouhlasí. Museli bychom ujít další tři kilometry.
Popuzeně si sedám na kmen, který částí spočívá na břehu, částí se utápí v jezírku. Zkřížím nohy a dívám se na hladinu. Čeří ji vlnky, plavec si pere špinavé prádlo. Nenávidím ho za tohle vyrušení. Hledím tedy radši do dáli. Strmou stráň hyzdí spousta sutě. Výstup nahoru by byl nemyslitelný. Nad vodopádem se vypínají skaliska strmě k nebi. Vyrůstají z nich malé borovice. Působí to monumentálně. Odhaduji, zda by na ně šlo vylézt. O horolezectví toho však moc nevím. Můj pohled opět spočinul na křížku. Soudím, že lézt by tam nešlo.
Voda se uklidnila. Pozoruji hladinu, jak se v ní zrcadlí kopce a nebe. Není modré, září tajemným světlem. Není mi dobře, začínám cosi tušit. Ve vodách jezírka nalézám třetí rozměr, hloubku. Pohled na hladinu vypadá daleko lépe než skutečnost. Vidím vše, dokáži odhadnou výšku skal i stromů. Vnímám pukliny, otvory, jeskyně i Krista na křížku. Voda není jen čistá, díky zrcadlení je černá od skal a bílá od oblohy. Barvy jsou trochu bledší než ve skutečnosti, ale třpytí se. Hloubka duše je v očích, hloubka vesmíru v kapce vody. Zvedám se, odcházíme.
Cestou zpět stavíme mohylu. Moc nám to nejde, kameny se bortí. Jsem individualista, stavím si proto v ohbí potoka vlastní. Je hezká, na vrchu stojí oblázek, co vypadá jak květ tulipánu. Nebo trochu jako srdce, když nad tím přemýšlím. Dostavěli i ostatní. Pozoruji vykotlaný strom. Dřevo je rozpadlé a jako sliz v něm visí stříbrné pavučiny. Jdeme zpět. Rychle na něco myslím, mám přece vlastní mohylku. Napadá mě to. A pak s přáním dobrého začátku i konce odcházím.
Cesta zpět utíká rychle, bolí nás nohy, ale jsme veselí. Máme hlad. Navrhuji, abychom příště šli až do Skryj. Nikdo mě však již neposlouchá. Odešli se najíst.