Emily Schefnerová

„Do postele. Honem. Už byste měli jít spát. Emily, Mary… vy taky.“ Zvolala paní Adamsová.
„Už?“ zeptala se Mary.
„Ano, je nejvyšší čas. Tak… honem.“ Odbyla ji a rozhlédla se po pokoji.
Dvě vysoká okna, jedna šatní skříň, jeden stůl, čtyři židle, křeslo, krabice s několika hračkami a nástěnné hodiny. To bylo vše, co se zde nacházelo, když nepočítáme ještě dveře a čtyři vybledlé stěny, které ohraničovaly náš svobodný prostor. Pokoj jsem sdílela s Mary, Antonií a Julií. Ony tři byly kamarádky a mě do svého už uzavřeného přátelského kruhu nechtěly přijmout. Nejen díky tomu, že jsem „přišla jako poslední“, ale hlavně proto, což jsem i já vnitřně cítila, že si nerozumíme a tudíž si téměř nemáme co říct. Mary je 8, Antonii 10 a Julii taky 10. Já jsem stará 14 let, a jak jsem zaslechla jejich pomluvy, jsem cizí a nepatřím k nim už jen tím věkem. Chovám se prý moc dospěle a není se mnou žádná legrace. Podle mého názoru je to ale hlavně proto, že já jsem zatím nenašla důvod, proč se smát.
----
V deseti letech mi umřela matka, tak jsem žila s otcem, který mě vychovával. Tedy spíš… pokoušel se. Většinu času jsem trávila četbou, která mě unášela do jiného světa a dodávala mi sílu nepřemýšlet o tom, co se stalo… dodávala mi sílu vzchopit se a zapomenout. Zapomenout na všechny ty strasti, které mě obklopovaly. Vzpomínky mi vystupovaly v mysli, jako by byly živé… Vzpomínky na to, jak maminka ležela na lůžku a pomalu podléhala zákeřné nemoci. Před očima mi vždy vyvstal obraz na jejího výrazu, jak potlačujovala bolest a jak měla poslední malinkou jiskřičku života v očích. Pamatuji si její poslední slova, ve kterých mi sdělovala, že mě bude mít vždycky ráda.
Když jsem se už dostala z hlavního šoku a snažila se překonávat tu obrovskou úzkost, přišel další kámen úrazu, který přitížil mému srdci. Asi rok a půl po smrti matky zemřel můj otec na mor, který se v našem kraji rozšířil víc než kde jinde. Od té doby jsem v dětském domově.
Nikdy jsem si nemyslela, že ta chvíle nastane tak brzo… Ani jsem jim nestihla říct, jak moc je mám ráda… A teď si vyčítám, že jsem byla tak… lhostejná vůči rodičům…. Teď mi chybí, ale člověk si to uvědomí, až když je ztratí. A tak je to se vším… člověk si neváží věcí, neváží si druhých lidí… neuvědomí si to, že je potřebuje… zjistí, že mu chybí až ve chvíli, kdy odchází buď na nějaký čas, nebo nadobro.
----
Paní Adamsová zhasla a odešla. V pokoji nastalo hluboké ticho. Závěsy byly zatažené, a tak jsem viděla jen nepropustnou tmu, která byla všude kolem mě a působila na mě stísňujícím dojmem. Jako kdyby kolem mě stály nějaké postavy a tu tmu dělaly jejich černé pláště.
Hlavou mi létaly různé myšlenky. Připadalo mi, jakoby to byly drobné křehké nitky, kterými jsem se napojovala do různých míst myšlenkového světa. Někde mi bylo krásně a někde jinde moc ne. Bylo to zvláštní. Myšlenka… byla jako nějaký určitý obraz, který jsem zachytila a vzápětí… za pár vteřin zmizela a já jsem si nedokázala vybavit, o čem mi vyprávěla.
Po nějaké době, když jsem už nevnímala vír myšlenek v mé hlavě, jsem se zaposlouchala do ticha pokoje. Narušovalo jej už jen slabé oddechování mých spolubydlících. Byl to pravidelný rytmus.
Prolétla jsem očima místnost ponořenou do tmy a uviděla jsem malou škvírku mezi závěsy, kterou pronikalo slabé měsíční světlo. Potichu jsem vstala z postele. Zavrzání jsem ale ani přes všechnu snahu nezabránila. Snad to nikoho neprobudilo… Přešla jsem pokoj po paměti, až jsem stála u (škvírky) kousek od okna. Trochu jsem odhrnula závěs, proklouzla jsem k oknu a zase za sebou zatáhla. Uviděla jsem jasné světlo, které mě na okamžik oslepilo. Zamžourala jsem ven z okna a uviděla zahradu, která teď, když ji ozařoval měsíc, vypadala jako ze snu. Zadívala jsem se vysoko na nebe, na blikotající hvězdy a onen měsíc, který nám přináší světlo, když slunce vypoví na noc svou službu.
Přepadl mě stesk, když jsem pomyslela, že všechny ty hvězdy jsou něco jako sourozenci a měsíc je jako jejich velký táta. Vzpomněla jsem si na rodiče. Na jejich poslední slova. Na to, co všechno jsme spolu prožili. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby byli. Co vše bychom mohli ještě prožít… Vzpomněla jsem si, jak mě maminka hladila a utěšovala, když jsem si při pádu odřela koleno. Jak mi tatínek pomáhal, když jsem ve škole něčemu nerozuměla. Vzpomněla jsem si na naše radosti a smutky. Na všechny ty krásné zážitky. Teď jsem poznala, jak moc mi chybí, jak moc je potřebuji, jak moc se mi po nich stýská… Jsem jako pejsek, který je smutný, když se jeho páníček dlouho nevrací, nebo když si ho nikdo nevšímá. Nebo jsem vlk, kterého zavrhla jeho smečka, a který stojí na skalním útesu a úzkostlivě vyje za svitu měsíce, jenž je jeho jediným přítelem. Tak se teď cítím. Tak sama… sama… sama… a ta slova - jako bych je šeptala do prázdna…
A náhle si jedna slza vyhledala cestičku po mé tváři. Sama… opakovala jsem si pro sebe. Co bych dala za jedno jediné shledání s rodiči… Co bych dala za jedno ujištění, že jsou někde šťastni, A co bych dala za to, kdybych mohla věřit tomu, že až já zde na zemi skončím, tak se opět shledáme… COKOLI
A po tváři mi tekl potůček slz, který se následně spojil v jeden velký pramen. U srdce mi bylo tak úzko a těžko… a ta bolest, kterou jsem cítila - ta se nedala vyčíslit. S povzdechnutím jsem setřela slzy z tváří a opustila své místo u okna, kde jsem sedávala, abych překonala svou úzkost… Měsíc mi byl pomocí.
Ulehla jsem do rozestlané postele a snažila se usnout… Vzápětí jsem upadla do sna.
-----
Otevřela jsem oči. Ležela jsem v měkké trávě, která působila jako balzám na rozbolavěné tělo. Uslyšela jsem zpěv ptáků, který zněl jako líbezná hudba. Nade mnou se skláněly dvě vrby, které… jakoby mi něco šeptaly. „Jdi.“ zaslechla jsem. Hlas jsem poslechla a vstala jsem. Rozhlédla jsem se po veliké zahradě. Ležela jsem na začátku stromové aleje. Zem byla poseta tisíci okvětními lístky růží, které mě vedly alejí, až k nějakým vysokým schodům. Směle jsem vykročila vpřed a stoupala jsem po nich vzhůru. Na konci schodiště stál palác s bránou, u níž v pozoru stáli dva rytíři, kteří mi bránu beze slova otevřeli, a já jsem mohla projít dovnitř. Bylo to tak kouzelné místo… Bylo to další zahrada… ale vůbec ne podobná té předtím. Byla to zahrada plná lilií a růží – nejkrásnějších květin. Dívala jsem se s údivem kolem sebe a vzápětí jsem uviděla, jak naproti mně kráčí dvě světlé postavy, jejichž tváře jsem na dálku nemohla rozpoznat. Hlas jsem ale poznala okamžitě.
„Dceruško má!“ zvolala jedna.
Byla jsem si jistá, že to může být jen jedna osoba. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Mami?!?“ zavolala jsem v odpověď a rozběhla jsem se. Za pár vteřin mě už svírala ve svém náručí.
„Mami, ani nevíš, jak jsi mi chyběla…“ zašeptala jsem s tvářemi mokrými, že jsem je nestačila utírat. Podívala jsem se vedle sebe a poznala jsem i druhou osobu. Ano, je to můj otec.
„Tati!“ vykřikla jsem, lehce jsem se vymanila z maminčina objetí a vrhla se k tatínkovi.
„Poslouchej mě... Na Zemi nejsi sama…“ zašeptal. „My budeme vždycky s tebou - i když nás neuvidíš…, ale… budeš to cítit ve svém srdci.“ A políbil mě na čelo.
„Ano, tady…“ zašeptala maminka a ukázala na srdce a pohladila mě po vlasech. Byla to jako náplast na mé rány.
„Můžu tu zůstat?“ zeptala jsem se.
„Ne, teď ještě ne - není ten pravý čas. Ale neboj, vrátíš se k nám. Brzy se opět shledáme. Pamatuj na to, že tě máme rádi...“ Zašeptal mi do ucha tatínek. Naposledy mě oba objali a náhle se obraz rodičů začal rozplývat v dálce. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak mi mávali.
Pak jsem procitla… Procitla jsem jakoby do nového života s novým cílem a jiným nadhledem. Spoustu věcí jsem si uvědomila... Nejsem přeci sama. Dokud nebudu schopna některé věci zvládnout, rodiče nade mnou budou držet ochrannou ruku a budou mi pomáhat na cestě mým životem… Budu se snažit, abych byla taková, jakou by mě chtěli mít. Jsem jim vděčná za vše, co pro mě kdy udělali… i za tuto pomoc, která mi přišla ve snu… I když, byl to jenom sen?
----
Další den byl úplně jiný než kterýkoli předtím. I ostatní si toho hned všimli a šeptali si:
„Emily se usmívá.“ Zaslechla jsem a úsměv na tváři se mi rozšířil ještě víc.