20. narozeniny

Sedím na balkoně v 6. patře panelového domu velkoměsta. Je 8 hodin ráno a já pozoruji auta pode mnou. Troubící a předjíždějící auta se jako splašení koně ženou vpřed. Je to jako ranní horečka, která nastane při cestě do práce. Děsí mě ta představa, že za nějaký čas mě tohle čeká také a já se budu muset zařadit mezi ten stereotyp, koloběh, který právě sleduji. Ano, je to tak. Ještě jsem ani pořádně nevzala na vědomí to, že mi bylo 18 a teď se mám potýkat se skutečností, že jsem věk náctiletých nadobro opustila. S povzdechem si podepřu hlavu rukou a s myšlenkami zabývajícími se mého přidružení se k dospělým se dívám do dáli přes střechy řad dalších budov.
Je mi dvacet let a já stále toužím být tou malou holčičkou, která se s maminkou vodila za ručičku a nechala se poučovat o tom, co smím a nesmím, žít život bez jakýchkoli starostí jen s dětskou radostí. To byly ještě zlaté časy, kdy jsem chodila do školky, kde jsem si hrála s dětmi a jedinou vrásku na čele mi dělalo to, že s mou oblíbenou panenkou si hraje zrovna Madlenka. Ve škole jsem pak dávala pozor při správném opisování písmenek a číslic, při zapamatování si 1 + 1, a že jednička je jako labuť s dlouhým krkem. Na střední mě zajímal zase jen ten hezký kluk, který seděl přede mnou a starosti se slohem na téma „puberta“ mě nezajímaly vůbec.
A snad… až v průběhu mého postupného dospívání jsem začala přemýšlet nad budoucností, nad tím co bude dál. Otázky týkající se mého pozdějšího života jako „čímpak budeš, až budeš velká?“ a tato stále se blížící skutečnost, že budu dospělá a budu muset pracovat, mě nenechala klidně spát.
Budoucnost. To slovo působí zvláštním dojmem a člověk se nad otázkou budoucnosti pořád trápí. Ano, hodina toho, kdy se pustím rukou rodičů a vykročím svou nohou sama pevně vpřed, se nezadržitelně blíží. A teď, když už je mi 20., se ode mě očekává úplné převzetí zodpovědnosti. Jistě nebude snadné zařadit se do té části davu, která se snaží smýšlet perspektivně. Nechci si to přiznat, ale možná se trochu děsím okamžiku, kdy budu stát úplně sama, a kolem mě bude probíhat milion neznámých lidí. Čeká mě však spoustu nových dobrodružství a prožívání a to je jediný dobrý výhled do pozdějšího života. Ano,… alespoň se mám na co těšit.
Ta myšlenka na mé tváři vyvolala úšklebný úsměv.
Je mi dvacet a léta budou přibývat. Já se však zodpovědně zhostím svého úkolu a vkročím do toho neznámého světa dospělých, kde je plno překážek, které však snadno přeskočím, ne třeba sama, ale však… přátelé a rodina jsou mi na blízku, kteří mi v nouzi vždy rádi podají pomocnou ruku.