Sklenička pravdy

Přede mnou sklenička. Pátá.
Už mi to ani moc nechutná. To jen tak. Ze zvyku.
Nevím proč
Možná abych vymazala myšlenky, vzpomínky, sny...
Možná pro ten pocit těžkých nohou s vírou, že stejně poletím.
Možná proto, že se cítím lepší. Zábavnější, chytřejší, krásnější, zajímavější...
Fakt nevím

Jediný, co mi je víc než jasný je, že zítra mi bude zle.
Že se budu dívat na svůj uplakanej odraz v záchodový míse. A budu si říkat, že mi to patří, že nic jinýho si nezasloužím. Chtěla bych vyzvracet ze sebe život.

Ale teď?
Ještě jednu skleničku, prosím...