Vzpomínka na ex

V kanclu seděl s holkou, která nosila růžové ponožky. Tu holku nesnášel. Nebylo to tak, že by mu ležela v žaludku kvůli ponožkám, to ne. Prostě ji jen neměl rád. A neměl rád ani ty ponožky, vlastně je nesnášel. Růžová nebyla jeho barva.
Ten den měl mimořádně špatnej den. Vrátil se až k ránu z koncertu kapely lidí, která znal z fakulty, a kteří spolu nějakým zázrakem ještě stále hráli. Hráli příšerně, ale on na jejich koncerty chodil, protože na ně chodili všichni jeho známí z dob, kdy byl jen chudým studentem. Chudým byl pořád, ale naštěstí už dostudoval. Vlastně ani chudý už nebyl, ale jako většina lidí si tak prostě připadal. Zpátky ke koncertu: vrátil se z něj asi ve čtyři ráno a na osmou šel do práce. Ráno si o pár minut přivstal, aby si kromě oblígátní ranní hygieny, která tradičně trvala celé čtyři minuty (tři minuty čištění zubů a minuta česání, pokud se samozřejmě neholil, pak strávil v koupelně ještě několik minut navíc) stihl ještě vypít si maté. Kávu pil v práci, doma maté. Maté měl rád.
Tak tedy ráno vstal, nalil do kalabasy horkou vodu a odskočil si na čtyři minuty do koupelny. Umyl si zuby, učesal se, zjistil, že vypadá téměř jako obvykle, jakkoli to nechápal a vrátil se do pokoje. Podíval se z okna na mraky, které byly toho pražského rána obzvlášť krásné. V duchu si řekl
pitomé vstávání
a sedl si na polštář na zemi vedle nízkého konferenčního stolku. Byl roztržitý a měl špatný den. Proto si při sedání rozlil maté na koberec.
Sakra!
Přemýšlel, čím by koberec osušil. Vrátil se do koupelny a vzal z věšáku použitý ručník. Vrátil se, ručník přeložil a maté jím vysušil. Zjistil, že většina lístků maté se nalepila na ručník a na koberci jich zbývá jen pár. Příjemně ho překvapilo, že nebude muset vysávat, což dělá k smrti nerad, a šel ručník namočit do vody, aby se nalepené lístky spláchly. Zamával ručníkem nad vanou a zjistl, že všechny lístky opadaly.
Doprdele. Kdybych tohle věděl, tak to prostě vyklepu z okna.
Nechal lískty ve vaně a šel vyhodit ručník mezi špinavé prádlo. Hodil ho do koše a zamířil do otevřených dveří koupelny. Byl vzteklý, měl za sebou těžkou noc a prožíval dost těžké ráno, byl roztržitý a proto se nikdo nemůže divit že se praštil do dveří, které byly z neznámého důvodu zavřené. Praštil se do nosu.
Musím dát ten koš na prádlo dál ode dveří koupelny.
Vztek se postupně měnil v beznaděj. Na ruce se mu objevila rozmázlá stopa po krvi. Kdykoli viděl krev, dělalo se mu na omdlení. Sedl si vedle vany stále plné lístků maté, zaklonil hlavu a ucpal si nos kouskem toaletního papíru. Napadlo ho, že by si mohl namočit ručník do studené vody a přiložit si ho na kořen nosu, jenže ručník byl v koši na špinavé prádlo.
Sakra!
Napadlo ho použít místo ručníku další kousek toaletního papíru. Krev brzy přestala téct, oblékl se a zamířil na parkoviště před domem. Maté zůstalo ve vaně.

Dorazil do sídla firmy. Hlídač na parkovišti řekl své obligátní: "Dobré ráno." "Dobré ráno neexistuje," vysoukal ze sebe hrdina povídky svou každodenní odpověď. Zaparkoval a rozhlédl se kolem. Zjistil, že během tří hodin, kdy spal, muselo pršet.
Ani jsem si nevšim.
Otevřel dveře auta. Rozhlížel se po okolních budovách, po mracích, stromech a autech kolegů a proto se nikdo nebude divit, když řeknu, že zaparkoval v místě, kde bylo parkoviště kdovíproč o rár centimatrů propadlé asi tak, jak se to někdy stává, když je plocha vybetonována nekvalifikovaným dělníkem. U předních dveří jeho auta se rozprostřala kaluž, ve které bylo odhadem tak pět centimetrů vody. Vystoupil a voda se mu dostala až do polobotky.
Zpropadeně, to je zase den!
Vešel do vestibulu a zapsal na vrátnici svůj příchod. Vrátná řekla své obvyklé: "Dobré ráno, Roberte." "To je váš názor," odpověděl a dodal: "Ondra už přijel?"
"Pan Ondřej je tu už skoro hodinu. Prohlíží si prezentace."
"A tak. Produkty na příští měsíc."
"Ne, ne. prohlíží si výsledky poslední kampaně vaší pracovní skupiny, Roberte."
To jsem fakt zvědavej, co mu řeknu, až si mě zavolá. Ty výsledky jsem sotva viděl.
"Aha, to je pěkné. Díky za zprávu. Zatím pěkný den."
"Vám také, Roberte."

Vešel do kanceláře a udělal si kávu.
"Vypadáš příšerně, Robí, tys do rána pařil, ne?" zeptala se ta holka s růžovýma ponožkama. Vlastně běžně nosila punčochové ponožky do lodiček, ale během dne v kanceláři se přezula do zdravotních sandálů a vzala si růžové ponožky, nebo ponožky oranžovo-růžovými proužky. Byla to překrásná holka. Dokonalá po všech stránkách fyzických, jen ty ponožky jí nemohl odpustit. Taky mu trochu vadilo, že jí to moc nepálí, ale nebylo to tak zlé jako u osttaních kolegyní.
"Tak trochu. Alice, nemáš cukr do kafe? Došel mi a bez cukru to prostě nevypiju."
"Já nesladím, bohužel."
Ani to blbý kafe si nedám!
Vyšel z kanceláře a sjel výtahem do provního patra, kde bylo zákaznické centrum. Chtěl si tam v automatu koupit oslazené kafe. U automatu stála holka, kterou ve firmě ještě neviděl, přestože musela pracovat na zákaznickém (měla totiž na saku jmenovku, čímž se vyznačují pracovníci zákaznického).
"Dobré ráno," oslovila ho.
"Dobré ráno," odpověděl proti svému zvyku jednoduše a s úsměvem. Možná jsem zapomněla dodat, že to byla moc hezká holka. Dlouhé tmavé vlasy, tmavé kalhoty s proužkem a sako, jaké nosí skoro všechny ženy na zákaznickém, vysoké podpatky, dlouhé naušnice, dlouhé řasy, velké oči.
Vyměnili jsme personalitku za personalistu a hned přicházejí samé hezké.
"neměl by jste drobné za padesátku? Všechny jsem ráno naházela do parkovacího automatu. Padesátku mi to nevezme."
"Jistě. Co si dáte?"
"Číslo pět. Díky mockrát," řekla a usmála se. Neměla ty nejkrásnější zuby, ale on se jí na zuby nedíval.
"Jste tu nová? Jsem Robert, jsem z marketingu."
"Šéf marketingu, znám vás z prezentace. Jsem tu měsíc, ale byla jsem na poslední schůzi." Jak ji tak poslouchal vzpomněl si, jak dlouho neměl holku. Ta poslední nosila růžové spodní prádlo a on jí nedokázal říct, že ho to dokonale irituje. Vždycky jen zhasínal. Bylo to už pár měsíců, co žil sám a vlastně byl sám celou tu dobu. Prostě měl smůlu. Líbila se mu.
"Nejsem šéf, jen vedu pracovní skupinu nejnovější kampaně. Ale už ji vedu dlouho. V Krkonoších bylo hezky. Ondřej říkal, a já s ním plně souhlasím, že příště musíme na Erlebachovu boudu, je to až skoro u Špindlerovky a je tam nádherně."
"Bylo to skvělý." Vytáhl její kafe z automatu a podal jí ho.
"V kolik má zákaznické pauzu na oběd? Nesjedeme někam spolu?"
"Já vlastně chodím na oběd s Davidem."
"David, to je ten nový personalista?"
Blbej personalista! To se dalo čekat, že bude vybírat pěkný holky a pak s ním budou muset chodit ven dokud budou ve zkušební lhůtě. Zatraceně!
"Nevím jestli nový, ale je to personalista. Ale snad by to šlo jindy." Měla svou kávu, ale zůstávala a povídali si. Naházel do automatu mince a vybral si číšlo šest: Kávu s cukrem, jak jinak.
"Jindy? Ale určitě."
"Počítám s tím. Jsem Elen."
"Jako moje sestra. Eleny jsou nejlepší holky na světě." Nesnášel svoji sestru.
"Vážně? Mám i papouška Elenku. Ale je už hodně starý. Jmenuje se Elča, ale vlastně je to kluk."
Jak roztomilé.
Automat připravil i jeho kávu, vyjmul ji a chtěli se s Elenou vydat chodbou směrem doprava (on k výtahu a ona asi někam do kanceláře), když tu se zpoza rohu někdo vyřítil. Byl to zákatzník a hledal dveře 6 v chodbě A. Kavá se rozlila a to Elena spolu s hrdnou povídky neudělali ani dva kroky.
Co je to za idiota? ...a kterej kus krypla dal ten automat hned vedle těch dvěří, zatraceně?
Zákazník se omluvil. Omluvila se i Elena. Musela se vrátit do kanceláře. Odemkla dveře šest, na které zákazník marně klepal a vyzvala ho, aby vstoupil.
Robert zjistil, že už nemá dost drobných na další nápoj č. 6 a musel uznat, že tenhle den je ještě podstatně horší než kterýkoli jiný.
Doprdele.
Vešel do jedné z kancéláří zaměstnanců marketingu a půjčil si trochu cukru do kávy.
Taky mě to mohlo napadnout hned! Pitomý ráno, jak mi to má myslet bez kafe?
V kancelái si sedl a zamyslel se. Už dlouho byl sám a musel myslet na Elenu, dneska v noci, hned, o pauze na oběd, musel ji mít. Alice, se kterou sedí v kanceláři, na sobě ten den neměla růžové ponožky. Měla naplánovanou schůzi a nemělo smysl přezouvat se. Napadlo ho, že je vlastně krásná. Samozřejmě, že si toho všiml už dřív, ale tentokrát dostala jeho touha naprosto konkrétní obrysy. Upravovala si vlasy a on viděl její odraz v zrcadle. Připomněla mu bývalou. Téměr to v něm vyvolalo fyzickou reakci. Připadal si jako malý kluk, cítil, že se mu líbí. Že má vlastně stejné vlasy jako Alice, ale ještě tmavší a ještě delší. Že má stejně krásné boky a stejně vysoké podpadky. Nemohl si pomoct.
"Alice, co děláš dneska večer?"
"Copak tak najednou?"
"Už jsme spolu v kanceláři pár týdnů, skoro se neznáme. Půjdem něco sníst a pak na nějakou muziku."
"Platí, ale něco nechápu: proč tak najednou?"
"Dneska ti to sluší. Máš nové tričko, že?"
"Mám nové kalhoty, taky naušnice, jsem ostříhaná, ale tohle tričko nosím už hodně dlouho."
"Ano, vždyť to vidím. Takže v kolik?"
"Třeba v osm, někde se sejdeme, ale teď musíme jít, jdeme pozdě na schůzi."
"Jako my oba?"
"Před pár minutami začala schůze pracovní skupiny."
"Jako mojí pracovní skupiny?"
Do hajzlu. Kurva, kurva, kurva!!!

Na obědě se zmínil Ondřejovi, o hezké holce na A6 a taky jejímu vztahu k personalistovi.
"Personalista je ve zkušební lhůtě. Navíc tohle je už asi čtvrtá holka, se kterou nemůžeme na oběd. To se skoro divím, že sis všiml až teď, Robí. Ostatní to štve už nějakou tu chvíli."

Byli s Alicí na večeři, pak v klubu a pak jeli k němu domů. Posadili se na pohovku vedle místa, kde ještě od rána ležely lístkay maté. Ani by si nevšiml, ale Alice se hned ptala, co se mu tam rozsypalo.
"Čaj."
Tos to ty kreténe nemohl vysát?
"Máš to tady moc hezké. A to víno je výborné. Cítím z něj to sluníčko. To bude určitě Chile nebo Argentina."
"Jo, máš pravdu."
"Vážně? A odkud je?"
"Nevím, ale cítím z něj jak je sladké, hodně sluníčka."
"Tady píšou, že je to z jednoho rodinného sklípku u Hodonína."
"Aha, vlastně, já zapomněl."
Jsem mimo...
"Jsi popleta."
"A ty jsi opilá."
"Možná trochu, ale ty jsi taky."
"Ne, to ty jsi opilá a proto se ti zdá, že jsem taky."
"To je nesmysl!"
"Není to nesmysl. A proč sedíš na tom křesle tak sama?"
"Kde mám sedět?"
"Například na mém klíně."
Pak šli do vany. Odnesl ji do koupelny a jen jednou mu málem upadla. Měl jí plné ruce a proto nerozsvítil. Světlo do koupelny proudilo jen střešním okénkem, což Alici pripadalo romantické. Jemu to bylo jedno. Byl opilý a chtěl ji rychle svléknout. Potmě otočil kolečkem a zašpuntoval vanu. Pustil vodu, pod proudem rukou vyzkoušel jestli je dost teplá a hledel si Alice. Nalil do vody levandulovou vůni, která mu byla sice ukradená, ale Alici se velmi líbila. Lahvička levandule v bytě zbyla po jeho bývalé.
Když byla vana napuštěná, vlezli si do ní oba dva. Objali se a všimli si něčeho dost divného. Ve vaně něco plavalo.
"To je čaj."
Neznám většího debila, než takovýho, kterej nechá maté ve vaně a pak do ní posadí holku, do řiti.
"Proč máš ve vaně čaj, ty čuně?"
"Myslel jsem, že se ti to bude líbit. Víš jak mají v televizi vždycky ty růžový lístky."
"Cože? To je pěkná blbost."
"No vážně! ...a navíc ještě to."
"Co?"
"Je to děsně dobrý na pokožku koupat se v čaji."
"Fakt?"
"Jasně!"
Já jsem ožralej jak dobytek...
Nejsem kubánská spisovatelka, proto vynechám popis předehry ve vaně. Omezím se jen na konstatování, že se po chvíli rozhodli přesunout do postele. Ono souložit mezi maté je sice možné a když jste opilí, jde to celkem snadno, ale zvolili raději postel. Alici to moc nevyhovovalo ani po té, co byla ujištěna, že má čaj blahodárný vliv na pokožku.
"Běž napřed, ještě ze sebe spláchnu ten čaj."
Taky jsem jí mohl vysvětlit, že to není čaj, ale maté... To ale nemá cenu někomu vůbec vysvětlovat. Většina lidí zná jenom čaj v pytlíku a vůbec neví.
Utřel se do osušky, na které se ocitlo všechno maté, které se na něj nalepilo. Došel do postele, lehl si a čekal než se Alice osprchuje. Nejspíš se pak ještě odlíčila a učesala, takže to chvíli trvalo...
...co tam, bože, dělá tak dlouho? Co si asi musí myslet... Vždyť to nejsou vůbec čajové lístky, to jsou jen takové čtverečky, to vypadá, jakobych roztrhal čajové pytlíky a nasypal to do vany... Stejně kdybych jí řekl, že je to maté, tak by vůbec nevěděla. Maté, ty jo... Otec Che Guevary na tom zkoušel nechutně zbohatnout, ale asi mají Guevarové břídilství v krvi, protože z toho bylo hovno...
Za těchto úvah usnul.

V úterý ráno ho vzbudil budík. Probudil i Alici po jeho pravém boku. Vzpomínal si na ten trapas s vanou a matém, ale nemohl si vzpomenout, jestli vůbec k něčemu došlo. Oba vstali, Robert dělal snídani, vařil kávu (i pro sebe, aby nemusel vysvětlovat, co je to maté) a Alice řekla:
"Doufám, že nevadí, že jsem tě večer nevzbudila. Když jsme přišla ze sprchy, spal jsi a já tě nechtěla budit... Už ráno jsi byl dost unavený."
Tak já usnul? Kurva, to jsem pohnojil...
"Nevadí, o nic nejde," řekl a políbil ji.
"To jsem ráda."
"Vždyť tu můžeš být jak dlouho chceš, večer zase něco podnikneme, nějaký film třeba... A..."
"No, Robí, víš... Mě se dneska vrací manžel z té služební cesty. Je to už měsíc..."
Co?! No to snad ani... OMG!!!
"Ty jsi vdaná?"
"No... Vždyť nikdy nesundávám prstýnek... Vlastně jsem ho měla i včera..."
Já se na to vyseru. Kdo si toho má všimnout... Ale o té služebce myslím mluvila...Měsíc... Já nevěděl, že mluví o manželovi. Nebo, že vůbec někoho má...
Ta zajebaná píča, v růžovejch ponožkách, to snad vážně ani není možný!


Věnování: Pro Diega Simu a Ariela Simu za to, jak dobrou muziku dělají. Třem lidem, kterým bez výhrad patří celé mé srdce: Elišce za to, jaká je, kolik času se mnou tráví a že mě má ráda. Kubovi A. za to, že při mě stojí ve všech fázích mého schichozfrenního cyklu a všech stádiích maniodepresivní periody. Honzovi P. za to, že mi nepřestává dokazovat, že to, co dělám, má smysl, že mi pomáhá najít si cestu, protože sama toho nejsem schopna. Lidem, kteří zajišťují můj kontakt s realitou: Karlovi S. za to, že tvoří protiklad k Honzovi, za to, že k němu tíhnu. Kubovi V za to, že mi neodpustil nevěru a ukázal mi, že na vztazích nelze lpět, pokud to nemá smysl. Ondrovi S. za to, že mi ukázal jak se mohou lidé ignorovat přestože spolu právě souloží. Janě R. za to, že prostě jen je.