Myšlenka utopistická?

Když mi dítě, můj syn, položí večer otázku: “A proč už musím do postele?“
Rád bych mu odpověděl: “Protože slunko už šlo také spát.“
On mi porozumí.
Ale ...

Blížím se k zastávce městské hromadné dopravy, za pět minut mi pojede autobus domů. Je po létě, začíná podzim. Rána jsou již tmavá a studená. Je krátce po šesté a moje noční služba právě skončila. Čekám. Po silnici se již prohání náklaďáky, dodávky i osobní auta, a v nich lidé, kteří pospíchají do svých zaměstnání za prací. K zastávce se scházejí další čekající, kteří míří buďto do svých ložnic k zaslouženému spánku, nebo nedospalí, kteří svou ložnici s drnčením budíku teprve před chvilkou opustili.
Z levé strany od zastávky autobusu přicházejí, jako každé ráno, maminka se svým synem. Žena nese ve své levé ruce igelitovou tašku se svačinou a malý plyšový batůžek, který má podobu medvídka. V pravé ruce svírá ručku svého syna, který jejímu kroku téměř nestačí. Když se oba zastaví u silnice, kam za chviličku dorazí vůz, vidím v očích dítěte slzy. Stékají po tvářích, na kterých je ještě patrná vymáčknutá rýha od polštáře. Kdepak mají tyto kapky svůj původ? Na obličeji malého chlapce je patrné, jak kruté bylo vytržení z nádherného snu, který ho měl doprovázet ke krásnému procitnutí do nového dne, do kterého se měl probudit spolu se světlem slunka, které by poslalo první paprsky světla do oken jeho pokojíčku. Ale byl ze svého snu vytržen a teď stojí v šedivém ránu u silnice, po které hřmí auto za autem, u které s ním stojí unavení, nebo nevyspalí dospěláci. Chlapec se třese ranním chladem. Však jeho malé tělo ještě nevychladlo z příjemného tepla, které měl pod svou peřinou. Ruce vkládá mezi maminčiny stehna za účelem zahřátí. Tváří se tiskne k jejímu podbříšku. Nepomáhá to, zima vítězí.
Přijíždí autobus, nastupujeme. Všechna místa jsou obsazena, i stojící se na sebe tlačí. Malého kluka i jeho maminku ztrácím ze svého pohledu. V duchu ho stále vidím, jak je přitisknutý ke spodní části okna, z kterého ale nic nevidí. Okno je zamlžené ranním dechem všech cestujících. Vzduch je cítit různými zubními pastami, líčidly, tužidly a levnými deodoranty. Občas kolem mě zavane sousedova rozespalost.
Vystupuji. Krátké a malé vysvobození.

Když se mě ráno zeptá můj syn: „Tati, mně se chce ještě spát, proč musím vstávat? Vždyť slunko taky ještě spí.“
Jen ho pohladím.
V duchu mu ale odpovídám: ‚Protože musíme, takový je systém, můj malý.‘
‚Co je to systém?‘
‚To poznáš, to bohužel poznáš, vstávej už.‘