SEN

Sen, který právě čtete se mi zdál v noci z 15. – 16. září. Už je to skoro týden, co mě a dalších cca 28 lidí propustili z velice dobré brigády. Pracoval jsem v nejmenované telefonní společnosti, kde byla moc dobrá parta lidí, avšak z různých důvodů jsme byli hromadně propuštěni. Sen se mi zdál cca za 5 dní od té doby.


Bylo právě babí léto. Ranní mrazíky střídaly odpolední vedra a já očekával návštěvu babičky. Poté co z auta vystoupila babička, kde seděla i mamky vzdálená kamarádka jsme se vydali k nám domů. Do našeho paneláku se mimochodem zrovna nastěhovala bývalá kolegyně z práce (Pavlínka) i se svým přítelem (Honza), také bývalý kolega. Pavlínka byla zhruba dvacetiletá křehká slečna a Honza jednadvacetiletý mladík. Byl jsem tedy rád, že se alespoň s někým ze svých již bývalých kolegů budu stýkat.

Celý den jsem měl jakýsi zvláštní pocit. Pocit, že se stane něco špatného, že na mě všechno padá. Kdybych jen tušil co se tu noc stane, zabránil bych tomu.

Když se znenadání babička rozhodla jet zpátky domů (bylo už asi 22 hodin a hustě pršelo, takže se není čemu divit), ale za to u nás doma byla dobrá nálada, dobře jsme se bavili, a tak mě to docela zarazilo, protože jsem myslel že u nás bude babička a mamčina kamarádka spát. Šel jsem tedy doprovodit babičku a mamčinu kamarádku k autu, které stálo zaparkované na parkovišti podél chodníku. Byla černočerná tma, lampy, které normálně vyzařují po celém okolí často problikávaly. Z celého dne jsem byl už dosti unavený, tak jsem si řekl, že po odjezdu babičky a mamčiny kamarádky půjdu spát, protože se mi už postupně zavíraly oči únavou.

Když jsem se s babičkou rozloučil, přistoupila k autu, kde již seděla mamčina kamarádka, a já se porozhlédl po okolí, zda náhodou okolo nejde nějaký známý, protože kolem 22. hodiny hodně lidí chodí venčit své psí mazlíčky, a tak bych se s ním mohl hodit do řeči. Nikoho jsem nezahlédl, ale stihnul jsem se ještě letmo podívat do 5. patra, kde bydlela Pavlínka s Honzou. Z okna vycházelo světlo a v otevřeném okně stála štíhlá dívčí postava, opírající se o rám. Poznal jsem v ní Pavlínku, i přesto že na ní ze zadu svítilo prudké světlo, a tak jí nebylo vidět do tváře. Mezitím na mě ještě zatroubila babička, která byla připravena k odjezdu.

Najednou se stalo něco hrozného. Pavlínka uklouzla a padala z 5. patra dvanácti poschoďového domu. V letu se ještě přetočila a dopadla zády na jedno ze zaparkovaných rodinných aut. V tu chvíli jsem měl pocit, jako kdyby mé tělo zasáhl blesk. Zatmělo se mi před očima. Babička nejspíš vystoupila z auta, protože během chvíle stála přede mnou. Chytla mě za ramena a zatřásla se mnou. Konečně jsem se probral z toho šoku. Rychle jsem se rozeběhl k zaparkovanému autu, na které Pavlínka dopadla. Její tělo tam bezmocně leželo. Babičce jsem rychle řekl, ať zazvoní na Honzu, ale ten se z neznámého důvodu neozval. Mezitím jsem vzal Pavlínku se slzami v očích do náruče. Ani jsem nezkontroloval jestli dýchá a jestli má tep, ale tušil jsem, že žije. Nemohla by mi zemřít v náručí. Babička mi rychle otevřela dveře u auta, kam jsem položil bezmocnou umírající kamarádku. Sedl jsem vedle ní a rozjeli jsme se do nemocnice, která je vzdálená asi 6 kilometrů od mého domova. Když jsme byli asi 250 metrů od nemocnice a já stále kontroloval Pavlínku, cítil jsem její tep a viděl jsem jak dýchá a přitom jsem se pokoušel zastavit krvácení z její pošrámované hlavy. Měl jsem o ní strach, ale na druhou stranu jsem byl rád, že prozatím žije.

Najednou se proti nám ze zatáčky vyřítilo auto. Svítilo na nás dálkovými světly, které byly doslova oslňující. Na kluzké vozovce se auto neuřídilo a narazili jsme do svodidel lemujících silnici. Naštěstí to odneslo jen auto a moje čelo. Rychle jsem se oklepal, vzal Pavlínku opět do náručí a rychlou chůzí jsem se vydal k nemocnici. Když jsem přiběhl na recepci, položil jsem Pavlínku na nemocniční lehátko a křičel jsem tak, že to bylo slyšet po celé nemocnici. Stále jsem křičel jedno a to samé slovo. DOKTOR!

Po dvou minutách přišel zhruba čtyřicetiletý muž v bílém plášti. Ihned se ujal Pavlínky a já omdlel. Skácel jsem se k zemi, protože se ve mně všechno nahromadilo, a já to nezvládl.

Když jsem se po krátké době probral, už jsem měl čelo sešité a hlavu obvázanou. Rychle jsem vstal z lůžka a běžel jsem hledat Pavlínku. Našel jsem jí. Seděla na chodbě na jedné z laviček. Byl jsem rád, že je při vědomí, a že se mnou mohla komunikovat. Cestou domů jsme si povídali, o tom co se stalo. Říkala mi, že na okně stála jen kvůli nějaké blbosti a děkovala mi za záchranu života. Necítil jsem se jako hrdina, ale jako opravdový kamarád. Kamarád na život a na smrt. Když jsme došli až před panelák, tak

ZAZVONIL BUDÍK A JÁ MUSEL VSTÁT. Škoda, že jsem si takový sen nevychutnal až do konce. Každopádně takový sen se mi nikdy předtím nezdál, a i přesto, že to byl jen jsem, tak bych nikdy v životě nepřál zažít podobný příběh, protože ne vždy to má šťastný konec. I když to byl jen sen.