Čekání.

Seděla na břehu malé říčky, která protékala kousek od vesnice. Na koupaní to dnes není. Bradu opřenou o pokrčená kolena, občas hodila kamínek do proudu. V duchu jakoby počítala dny, kdy bude muset odjet domů. Delší dobu si pohrává s malou vizí. Už je jí dvacet, město ji moc nebere a u babičky je fajn. Zdravotní sestru by v nedaleké obci potřebovali jako sůl. Pravdou je i to, že nový přítel matky není zrovna její krevní skupina. Podivný samorost s prapodivnými kořeny. S babičkou by se dohodla. Vždy si rozuměly, prý jsou z jednoho těsta.
Leknutí s ní trhlo tak, že se praštila kolenem do brady. Uslyšela tlumenou ránu. Jadrné:"Doprdelefiks." slyšela zřetelně v okamžiku, kdy jí nad hlavou přeletělo kolo, které skončilo v řece. Náraz do zad ustála jen taktak, dost to bolelo. Pomalu se otočila. Na zemi ležel chlap, držel si hlavu a lakonicky poznamenal: "To byla rána, vole." Později se ukázalo, že ten chlap, ještě tak úplně chlap není. Mohlo mu být dvacet, možná o dva roky víc. Když mžouraje přes pramínky tekoucí krve poznal, koho má před sebou, vyloudil bolestivý úsměv. "Praskla mi vidlice." Chtěl si sednout, ale zůstal opřen jen o lokty, pak si zase lehl do trávy. Držel si hlavu a provinile poznamenal: "Moc mne to mrzí, ale nešlo to zastavit." Poslední slova měla delší pauzy. Zuzka odhadla, že může jít o slabý otřes mozku. Bez váhání sundala halenku a podložila mu hlavu. "Teď zůstaňte ležet, za chvilku jsem zpátky." Do kuchyně se vřítila jako střela. Babička si obezřetně stoupla do rohu. Pád několika předmětů v koupelně jí dal dost informací. Vnučka držící v náručí ručník a obvazy v běhu hlásila: "Pád z kola, otřes mozku a asi nějaká zlomenina. Jsme u olše, dík babi." Babička jen kývla hlavou, u rádia ležel mobil. Marie Bínová byla celý život prodavačkou, ale dělala i starostku a věděla, že není třeba dalších slov. Dívka našla raněného mladíka, jak sedí bledý opřený o starou olši. Težce dýchal. Namočila ručník a omyla mu obličej. Nemluvil. Zavázala mu ránu na čele a mokrým ručníkem mu podložila krk. Halenku, která byla trochu od krve, držel v ruce. Když si halenku brala, pohlédl jí do očí. Přes bolest, která v jeho očích byla, někde v pozadí prosvítaly plamínky veselí. Sanitka přijela v tichosti, babička přesně odhadla situaci. Žádnou senzaci! Zuzka řekla osádce sanitky co se stalo. Když ho položili na nosítka, natáhl k Zuzce ruku. "Ještě se ukážu a díky moc."
Zuzka druhý den zavolala na středisko. Prý ho převezli do krajské nemocnice, ale bude to dobrý. Večer zavedla s babičkou hovor na téma stěhování. Chvilka váhání ze strany babičky jí připadala jako věčnost. "Ale, že ti to trvalo, pojď sem holka." babička ji objala. Za necelý měsíc se Zuzka stěhovala. Vyřízení práce bylo to nejsnazší. Malý zádrhel s teatrálním koncem způsobil matčin přítel. Trapas! Kdysi v návalu štědrosti jí koupil zlatý řetízek. Teď ho požadoval zpět, prý utíká z domova, nevděčnice. Ano, měla výčitky, ale v tom smylu, že mu bude matka vydána na pospas. V její přítomnosti se držel zpátky. Zuzka nezapomněla ani na mladíka. Několikrát se snažila získat nějaké informace. Kamarádka jí poslala zprávu. Měli podezření na vnitřní zranění, dost tvrdě narazil hrudníkem na řídítka. Za deset dní od pádu byl propuštěn domů. Byla ráda,že to dopadlo dobře. Stěhování a nástup do práce, odsunulo událost s mladíkem trochu stranou. Ale, že by úplně zapomněla! Po každé, když šla kolem olše, vybavil se jí jeho bledý obličej. Krátké, kudrnaté vlasy a oči s těmi podivnými plamínky. Občas si připadala jako praštěná, to když se usmívala při vzpomínce na jeho jadrné zhodnocení pádu. Čas plynul. Zuzka byla v práci spokojená a u babičky se měla jako v bavlnce.
Vítr proháněl spadané listí a obloha naznačovala, že brzy padne sníh. Zuzku občas napadlo, že by jí kamarádka mohla říci, jak se mladík jmenuje a kde bydlí. Babička, jakoby četla její myšlenky, jí jednou řekla: "Zvědavost prý i ubližuje." Na vánoce přijela matka s přítelem jen na Štedrý den. Po jejich odjezdu babička sepjala ruce a něco šeptala. Zuzka si neodpustila poznámku. "Odkdy se ateisté modlí, babi." "Vždycky, když potkají vola, takža často." Na Silvestra měla Zuzka službu. Jako nová síla to považovala za normální a zabodovala. Stejně žádnou dovolenou neplánovala. Ráda lyžuje, k tomu jí nedaleký kopec stačil. Lyžování, plavaní a skútr. Jako malá si skútry oblíbila a teď jeden takový vlastní. Neměnila by za nic. Uplynuly měsíce a začal velikonoční mumraj. Babička rozhodla, že se pojede na nákup. S vědomím, že ve svých šedesáti se nemá za co stydět, si oblékla kalhotový kostým. Na hlavu si posadila hokejovou přilbu po synovi a jelo se. Jeden nikdy neví. V městečku si babička zaskočila ke kadeřnici. Zuzka měla zatím koupit nějakou střední pánev. Obchod v malé uličce byl dobře označen. Před výlohou stál blonďák v lesnické uniformě. Vlasy jí připomněly mladíka, ale kde by se tady vzal. Muž si navíc stínil rukou oči, aby lépe viděl do výlohy. Zuzka ho obešla a ve dveřích otočila hlavu. Hrklo v ní jak ve starých pendlovkách. Je to on! V obchodě to vzala šmahem. Ukázala na jednu pánev, zaplatila a chvátala ven. Snad tam ještě bude. Stál tam a čekal na ni, zahlédl ji u pokladny. Zuzka si musela přiznat, že při pohledu na jeho figuru, jí tělem projela lechtivá vlnka. Jeho "ahoj" bylo trochu nejisté, po jejím "ahoj" doprovázené úsměvem, pookřál. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." Tykala mu a doufala, že udělá to samé. "Dali mne dohromady, ale byl jsem dva měsíce v lázních. Prý to odnesly plíce,mluvili o nějakých pneumatikách." Oba se začali smát. "Chtěl jsem tě vyhledat dřív, ale odvolali mne na Šumavu. Ježíš, promiň. Karlík, správně Luboš Karlík, hajný." Zuzce projelo hlavou "Karlíková", to by šlo, ale hned se napomenula. "Zuzka Bínová, sestra." "A čí prosím?" Jeho smích byl nakažlivý. Vyšli uličkou na malé náměstí, domluveni, že si dají místní specialitu,
"zmrzlinový kožich". Dva kopečky vanilkové zmrzliny, obložené třemi banány v čokoládě a jako límec je kokosový skrutek. Žel, nedošli ani k cukrárně. Auto zastavilo u chodníku a řidič ťukal prstem na hodinky. "Už musím jet, dáš mi číslo telefonu? Ještě dnes ti zavolám." Zapsal si číslo telefonu, pak jí zvláštní pohybem ruky pohladil po tváři a řekl: "Ještě se ukážu." Zamávala mu a se slzami na krajíčku si povzdechla: "No jo, ale za jak dlouho zase" a tiché "lásko", zaniklo v hluku odjíždějícího auta. Zuzka si otřela oči, ženě, která stála vedle ní nevěnovala pozornost. Málem poskočila. "Babi, já zírám." Blond vlasy a tmavý kostým daly vyniknout i její postavě. "Že by mobilizace? Generál nějak rychle zmizel. A je, ukaž oči, vypadáš jako klaun." Babička jí podržela zrcátko a Zuzka si trochu upravila "malbu", jak sama říká. Víc ohledně mladíka nepadlo slovo. Nákup proběhl podle představ. Pouze došlo k výměně pánve, na tu původní by se nevešlo ani volské oko. Ve vsi se nechala babička vysadit o tři baráky dřív. Půjde pěšky a až ji uvidí Housková, hned poletí k holiči. Baba! Tahle přetahovaná, lépe řečeno škádlení, trvá od školních let. Zuzka odnesla tašky do kuchyně a šla ošetřit "Supermana", jak říká skútru. Přicházející babička gestem "palec nahoru", potvrdila úspěch. Večer byl ve znamení barvení vajíček. Babička navíc úžasně zdobila barevným voskem. Mobil se ozval přesně v osm. Babička zvedla oči přes brýle a chtěla odejít. Nemusela! Hovor trval sotva dvě minuty. Zuzka řekla ano, ne a nakonec adresu. Její ahoj znělo zmateně.
"Dávej pozor na mobil!" Málem skončil v misce s vodou jako vajíčko. "Tak začni holka." Citová vazba těchto dvou žen, měla pevný rámec. Zuzka se svěřila jen s tím, co považovala v této věci za podstatné. Babička je natolik zkušená, že ji neobtěžuje nevhodnými dotazy. Později se místností ozývalo příjemné duo s písničkou, která ladila s večerní náladou.
Druhý den přišlo dopoledne několik koledníků. Babička připravovala oběd a Zuzka sledovala pohádku v televizi. Zaklepání na dveře přimělo ženy, aby na sebe pohlédly. "Já tam jdu", řekla babička, otíraje si ruce do zástěry. "To bude Housková." "Hody, hody doprovody...". Zuzce se rozbušilo srdíčko, kde se tady bere? Lubošův veselý hlas přerušila babička. "Mladá je v kuchyni." Luboš s pomlázkou a úsměvem od ucha k uchu, Zuzku symbolicky vylupal. "Ty umíš překvapit, ani nebylo slyšet auto." "Nemohlo, žádné nemám, jezdím na skútru." "Tak to budu radši chodit pěšky, ještě si na tom uženu rehma." Prohlásila babička. "Chtěl bych se podívat k olši, půjdeš se mnou?" Zuzka kývla. "A taky bude potřeba vytáhnout to kolo. Chlapi nadávají, že jim tam něco trhá vlasce." Babička naznačila, že za hodinku bude oběd. Luboš vyprávěl Zuzce o době, kdy ho propustili z nemocnice. Zuzka mluvila o své práci a stěhování. Byly to opatrné zpovědi bez velkých slov. A přeci bylo znát z každého pohledu, náhodného dotyku, že přeskakují jiskřičky souznění. Byl čas se vrátit. Po obědě Luboš humornou formou vylíčil svůj životopis, čímž si získal babičku na celé čáře. Přišel okamžik, který obě ženy zaskočil. "Zuzko, ještě jsem ti nestačil pořádně poděkovat. Měl jsem dost času srovnat si v hlavě, jestli to, co cítím, je opravdové." Sáhl do kapsičky u košile a vytáhl zlatý řetízek s přívěskem. Zlaté srdce ležící na zelené snítce. "Dala mi ho matka, než zemřela a řekla: "Nikdy hochu nezapomeň, že tohle není putovní cena!" Když zapínal řetízek Zuzce na krk, byly jeho ruce klidné a pevné. Stejně pevné bylo i objetí, kterého se mu dostalo.