Nemocnice

Anotace: začátkem září jsem tam bohužel byl a dost věcí jsem si tam uvědomil. Omlouvám se, že to asi nemá žádnou hodnotu

,, Já bych si dal kuře…s bramborama, k tomu vokurčičku…pivko,“ snivě plánuje pán na vedlejší posteli. Jsem v nemocnici tři hodiny a už chci pryč. ,, Mladej, tady to neutiká, ještě že jdu zejtra domu, dyť máme ve vsi posvícení, doma je jídla, no to já si dám…,“ pokračuje ve vypočítávání všech pochutin a pokrmů, co by si dal(a já ani nepochybuju o tom, že si je skutečně všechny dal, a to hned první den, co ho pustili). Nijak mu neodpovídám, jen sem tam pokyvuju hlavou, aby měl pocit, že ho registruju v mezičase, kdy zrovna nespím nebo neusínám. Ani se mu nezmiňuju o tom, že jsem nic nejedl 4 dny.
,, Nekape vám to, musíte mít tu ruku nataženou,“ sestry hlas mě budí snad stokrát za noc a já bych jí rád vysvětlil, že prostě spím a nevím, jestli s rukou pohnu tak, či tak, ale vzhledem k tomu, že sestru asi dost rozčiluju, radši mlčím. Zbytek noci strávím posloucháním aut z ulice a z druhé strany chrápáním pána na vedlejší posteli. Když k ránu zase usínám, přichází sestra a opět mi nadává. ,, Tak už jste si tu kanylu definitivně zrušil,“ vyjede na mě. Moje touha jít domů v ten okamžik vzrostla tak tisíckrát. Chvíli poslouchám, jak si na mě stěžuje jiné sestře na chodbě a přijdu si jako největší vyvrhel na planetě Zemi.
Dopoledne jde můj soused z pokoje domů. Závidím mu, i když on tady byl 4 dny, kdežto já tady nejsem ani 24 hodin. ,,Mladej, tak taky brzo domů,“ loučí se se mnou a já si říkám, že je teprve čtvrtek a při přijetí mi oznámili, že dřív, jak v pondělí domů nepůjdu, tak to mi jako moc brzo nepřijde. Je teprve jedenáct a návštěvy jsou od půl třetí, jsem teď na pokoji sám, takže to neutíká už vůbec. Pán, co odešel, mluvil sice pořád na jedno téma, ale aspoň to trochu utíkalo.
Souseda v pokoji se dočkám až druhý den odpoledne. Je o dva roky mladší než já, takže je mu 19. Vedle postele má invalidní vozík a narodil se s rozštěpem páteře. Brzo zjišťuju, že to bere hrozně v pohodě, ale bez cizí pomoci se neobejde. Snažím se o konverzaci, ale pak mi dojde, že mi chybí témata. Zjišťuju, že kromě jejich domu, hlavně svého pokoje, prakticky nic nezná. (Snažím se tak vyvarovat tématům – a co takhle jako děláš? Chodíš někam? Fotbal?) Když si vezmu, co já jsem zažil za svůj život, který je skoro stejně dlouhý jako jeho, říkám si, že mám vážně štěstí a občas si ho nevážím. Ač jsou to kolikrát jen drobnosti, on nemá šanci je zažít. Jeho život je televize, internet, máma s tátou a jejich dům. Jsme spolu v nemocnici tři dny, pak ho pustí domů. Odvracím oči vždycky, když ho přebalují nebo myjí. Vím, že je mu trapně a i mě je trapně za něj, ač vím, že za to nemůže, ale příjemné mu to není. Je mi ho líto, sám si nadávám, kolikrát kňučím, skuhrám, stěžuji si, jsem s něčím nespokojený, nemůžu si něco vybrat nebo mě něco vytočí. To on neřeší, na nic si nestěžuje, v nemocnici strávil podstatnou část svého života. Já jsme tady byl poprvé(a doufám, že naposledy) a vždycky jsem každému při návštěvě nebo do telefonu kňučel, jak chci domů. Až doma jsem se za sebe zastyděl a definitivně mi došlo, že jsem proti němu vážně děsná sra*ka, když to mám tak říct.
Vím, že si to asi nepřečte, ale kdyby náhodou ano, tak mu přeju hodně zdraví ;)