Move to Albion

Je pátek večer a já jdu z práce. Nohami obutými v černých kožených kozačkách rozrážím už ne moc bílou vrstvu sněhu, který napadl po poledni. Přemýšlím. Od pondělí v podstatě nic jiného nedělám. Ve firmě nejsem schopná se na nic stoprocentně soustředit a můj nadřízený jen tiše přihlíží. On se totiž na rozdíl ode mne rozhodl. Já váhám. Ačkoli mi něco uvnitř říká, že nemám proč. Tohle jsem přece vždycky chtěla.
Odnikud se zvedne studený prosincový vítr a začne si pohrávat s mými dlouhými vlasy. Nesnažím se je nijak zkrotit. Nemělo by to smysl. Vyhrnu rukáv bíločerné bundy a zběžně se podívám na hodinky. Půl jedenácté. Obvykle už bývám touhle dobou doma, ale dnes jsem se zdržela v kanceláři. Nechtěla jsem nikam jít, bylo mi tam dobře. A nutilo mě to usilovněji přemýšlet nad tím, jak má profesní kariéra bude postupovat.
Na parkovišti stojí už jen mé firemní auto. Já si ale chci provětrat hlavu, a tak pokračuji v cestě dál aniž bych se pokusila z kabelky vyndat klíče. Opět se poddávám toku svých myšlenek a bezúčelně jdu dál ztemnělou ulicí, jíž slabě osvětlují pouze pouliční lampy.
Vybavuje se mi, jak jsem už na základní škole záviděla lidem, kteří věděli, co by chtěli dělat. Záviděla jsem jim. Na gymnázium jsem šla jen proto, že jsem nevěděla, jakou cestou bych se měla dál vydat. A ani tam jsem na to pořádně nepřišla. I má mladší sestra věděla, že chce být tím a tím, tudíž musí jít na tuhle střední a tamtu vysokou. Štvalo mě to, ale to bylo asi to jediné, co jsem mohla. Vždycky jsem chtěla cestovat. Během studia střední školy se k tomu přidalo psaní, angličtina a zeměpis. Jenže jak to skloubit, že?
Nemysli na minulost, napomínám se potichu a na nos mi padá osamělá sněhová vločka. Ptát se odkud se v zimě vzala by byla blbost. Vzhlédnu k nebi a utvrzuji se v tom, že znovu začíná sněžit. Mou pozornost si získává menší chuchvalec a tak sleduji, jak pomalu padá k zemi. Když splyne s bílým popraškem na silnici, na mysli mi vyvstane to, jak jsem šla první den do práce. Byl leden a já si i přes varování meteorologů, že celou noc mrzlo, tudíž bychom si měli dávat pozor na náledí, vzala zimní boty na podpatku a sukni. Tenkrát jsem byla velmi nervózní a bála jsem se, abych neudělala nějakou závažnou chybu hned při svém nástupu. A jak jsem tak přemýšlela, nevšimla jsem si ledovky, na níž jsem právě došla a v mžiku jsem se ocitla na zemi. Zpátky na nohy mi pomohl pohledný mladý muž, ze kterého se nakonec vyklubal můj šéf.
Zavírám oči a hlasitě vydechnu. O tomhle ale přemýšlet nechci, vztah já a Martin je něco jiného, napomínám se. To budu řešit, až ho zase uvidím.
K mé vlasti mě váže rodina, hrstka osob, kteří buď jsou mými opravdovými přáteli a nebo si na ně úspěšně hrají, a práce. Na to poslední se teď ohlížet nemusím, to bych měla i v Albionu, přemýšlím zatímco jdu s rukama v kapsách směrem vpřed.
Přátelé. Naposledy jsem se s nimi viděla a byla s nimi v kontaktu v červnu kvůli společné dovolené, na kterou jsem kvůli práci stejně nejela. Rodina? Rodiče jsou právě teď u mé sestry ve Španělsku, kde oslavují svatbu s jejím dlouholetým přítelem Davidem a nějakou dobu tam prý pobudou. A proč tam nejsem já? Odpověď je snadná. Po ukončení vysoké školy jsem si totiž řekla, že kariéra je pro mě na prvním místě. Chtěla jsem něco dokázat. Jak sobě, tak lidem okolo mě. Už jen proto, že jsem konečně věděla, co chci dělat.
Zpoza rohu se vyřítilo auto a já rychle uskočila na stranu. Uvědomila jsem si, že bych už skutečně měla jít domů a tak se vydávám zpět na parkoviště. Po pěti minutách už stojím před autem a konečně cítím, jak můžu volně dýchat. Jako kdyby mi ten neviditelný provaz, jež mě celých pět dní svazoval, prasknul a zmizel.
V kabelce mi začíná vyzvánět telefon. Ještě pár vteřin poslouchám písničku nastavenou na příchozí hovor, ale nakonec mobil vyndám a aniž bych se podívala, kdo mi volá, mačkám tlačítko přijmout.
„Kowalski, prosím,“ představím se a čekám, čí hlas se ozve z druhé strany.
„Ahoj Nelo, tady Martin. Omlouvám se, že ruším takhle pozdě, ale teprve teď jsem přijel z Prahy a tak jsem se tě nemohl zeptat, jak ses rozhodla. Pojedeš tedy?“ promluvil můj nadřízený a mně se ihned vybavila postava ve fialové pruhované košili, šedých kalhotách a hnědými rozčepýřenými vlasy. Přesně takhle jsem ho viděla naposledy.
Chci mu odpovědět, ale jakoby mi něco bránilo…
„Nel, jsi tam?“ ptá se po chvíli.
„Jsem,“ dostávám ze sebe přidušeně.
„Nel? Co se děje? Kde jsi?!“
„Na parkovišti, ještě jsem neodjela z práce,“ říkám potichu a telefon mi vypadává z ruky. Ještě slyším, jak říká, abych počkala, že tam za pár minut bude.
Za necelých deset minut vedle mého auta parkuje černé BMW, z něhož se ke mně jako velká voda řítí můj šéf.
„Nel, co se stalo?“ ptá se ihned a já pokrčím rameny.
„Víš, nechci tě nutit tam jet, ale sama moc dobře víš, že takováhle šance už nikdy nebude. Tohle se nestává často. Navíc, rád bych tam měl někoho, na koho se můžu spolehnout.“
„Martine, já…“
„Nel, jestli nechceš jet, já to pochopím. Nechci slyšet důvody proč nechceš jet, jen řekni ne. Protože vím, že důvodem bych byl já. To, co se stalo před čtrnácti dny, jak se to všechno nějak zvrtlo a skončili jsme u mě doma, já na tebe celý další týden tlačil co s tím budeme dělat, je to všechno moje vina,“ rozpovídal se a já mlčím a jen ho poslouchám.
„A teď se, když před tebou stojím, cítím jako úplný hlupák. Protože slyšet to nahlas a uvědomit si tíhu toho, co se za posledních pár dní stalo jen kvůli mně, je hrozný. Pochopím, když budeš chtít zůstat tady…“
„Pššt,“ pokládám ukazováček na jeho rty a on se zarazí.
„Meleš hlouposti,“ usměji se, ale ani to ho nepřesvědčí, že jeho výmluvy už poslouchat nechci. Když se znovu nadechne, že spustí znovu, zarazím ho jediným pohledem.
„Pojedu tam. Pojedu do Londýna. Už jen kvůli tobě……“