Jen ten jediný

Sál byl plný lidí, ale parket poloprázdný. Hráli jenom samé ‚disko‘ na které se v nákladných šatech, co jsem měla na sobě, dalo tančit jen stěží. Hlavní program naší kolony už skončil a já pomalu uvažovala, že posbírám rodiče a vyrazíme směrem domov. Jenom jediné mě mrzelo. Netančila jsem s Ním, s panem Dokonalým.
Pořád jsem ho viděla kolem sebe, ale pokaždé měl v náručí buď svou dívku, nebo jinou tanečnici. Pro tento večer se nějakým záhadným způsobem stala jeho taneční partnerkou moje spolužačka. Nevím, jestli to udělal záměrně, ale stalo se tak už minimálně podruhé, že si vybral dívku sedící vedle mne.
Celý večer jsem je po očku pozorovala a za Boha nemohla přijít na to, proč jsou skoro pořád někde poblíž, když by se snadno ztratili v té mase na tanečním parketu. Nakonec jsem nad tím mávla rukou a dál si užívala tance, i když nebyl s ním.
Zpět k úvahám o odchodu. Šla jsem se rozloučit s holkami, které stály na kraji parketu. Byl tam s nimi i jediný mužský zástupce naší třídy se kterým jsem se taktéž rozloučila. Od nich jsem zamířila k rodičům a sourozencům, které jsem našla poblíž baru. Řekla jsem jim, že už asi půjdeme a oni souhlasili, že až dopijí, zajdou si do šatny pro věci a pojedeme. Já mezitím odešla do šatny určené novopečeným absolventům tanečních-tedy nám. Musela jsem k ní přejít celým sálem a při tom se šikovně protáhnout po okraji parketu tak, abych nepřišla do cesty některému z nemnoha párů, které ještě tančily.
U dveří do ‚zákulisí‘ se vytvořila menší řada, protože průchod byl poněkud užší a nejenom já jsem měla zrovna v úmyslu odejít. Skoro už jsem se dočkala průchodu, když se mé ruky znenadání někdo dotkl a já uslyšela hlas tlumený hlukem v sále, jak se mě ptá : „Smím prosit?“ Otočila jsem hlavu s ústy pootevřenými k odpovědi, že se zrovna chystám odejít, ale nevyslovila jsem ani písmenko.
Předemnou totiž stál Pan Dokonalý. Na rtech mu hrál nesmělý úsměv a v očích měl tázavý pohled, jak čekal na mou odpověď. Jeden neposedný pramínek delších vlasů mu sklouzl do obličeje a on ho nervózním pohybem znovu zasunul za ucho, Pravou ruku pozdvihl ve dvorném gestu výzvy k tanci. Jako na povel se sálem rozezněly první tóny mého nejoblíbenějšího tance-valčíku. Obrátila jsem se k němu úplně a uvolnila cestu ostatním čekajícím v řadě, jeho se pak zeptala: „ Jsi si jistý, že jdeš pro tu pravou?“ Neodpověděl, jen dál stál a čekal na jasnou odpověď. „Tak tedy ano.“ Řekla jsem a v duchu si nadávala, že vůbec s odpovědí váhám. Přijala jsem nabízenou ruku a stydlivě se na něj usmála stále překvapená tím, že pro mě doopravdy přišel. Než jsme došli těch pár kroků k parketu navzájem jsme se představili. S očima těkajícíma z místa na místo, abych na něj moc nezírala jsem mu řekla: „Já jsem Verča.“ On odpověděl: „Mé jméno je Pavel.“ To už jsem ale dávno věděla, snad už od třetí lekce, kdy jsem ho poprvé zahlédla. Konečně se mi začal plnit můj sen. Alespoň jeden tanec tančit jenom s ním.
Na parketu bylo jenom posledních několik párů otáčejících se do rytmu valčíku a my se k nim přidali. Standardní tance, především waltz a valčík, mají kouzlo v tom, že partneři musí být hodně blízko u sebe, aby se mohli pořádně otáčet do rytmu. Připadalo mi, jako bych se vznášela. Ostatní svět pro mě na tu chvíli jediného tance přestal existovat.
Bylo to jako sen, jenom já a on. Těsné sevření základního postavení mi dávalo pocit bezpečí, cítila jsem jenom tu sílu a eleganci jeho pohybů. Bylo to něco neskutečného s ním tančit. Tančit s Panem Dokonalým.
Jakoby z dálky jsem slyšela, jak se píseň chýlí ke konci a když dozněly poslední akordy houslí, zastavili jsme na tom samém místě, kde jsme tančit začali. Jenom neochotně jsem od něj ustoupila a on si podržel mou ruku v dlani. Na její hřbet mi vtiskl motýlí polibek a při tom se na mě díval těma svýma očima barvy zimního nebe. „Děkuji za tanec.“ Promluvil hebkým hlasem a věnoval mi poslední úsměv. „To já děkuji.“ Odpověděla jsem mu a v duchu si dodala ‚za ten jediný‘.
S úsměvem stále hrajícím na rtech se otočil a ztratil se mi z očí. Jako v transu jsem si vyzvedla své věci ze šatny. Jak jsem procházela sálem zpět směrem k východu, naše oči se ještě naposled setkaly přes šířku parketu. Vyměnili jsme si tím pohledem asi více, než jenom rozloučení. Bylo to sbohem asi navždy.

Škoda, že byl to jen sen,
Neskutečná realita denního snění.
Nikdy už asi nenastane ten den,
Už nám v dálce kostelní zvon půlnoc zvoní
A hvězdy padaj bez moci splnit to jediné přání...