Jen Tobě

/Můj milý/,
proč mě ani nepřekvapuje, že jsem Tě tam uviděla? Spíš mě z toho mrazí. /Tak stejní...a přesto tak jiní.../ Nechci Ti nic vyčítat, chci jenom zapomenout. Zapomenout na ten necelý rok vzpomínek a lichých nadějí, které jsem v sobě, sama nevím proč, pěstovala. A stále asi pěstuji, i když je to skoro rok a půl, co jsme přestali komunikovat.
/To jsem se tak moc pletla?/ Asi jsem nikdy nepřestala doufat, že mi jednou řekneš, co jsem udělala špatně, kde byla ta chyba. Já Ti věřila a do Tvých rukou vložila část svého tajemství. Naštěstí jsi ho asi nebral vážně, protože by to asi teď vypadalo jinak, i ostatní by se chovali jinak.
/Tak proč ta ignorace?/ Vždyť se nic nedělo. Stačilo by mi prostě říct, že nemáš zájem, nebo alespoň to blbé ‚sbohem‘. /To ticho byla rána pod pás.../ Byla jsem asi hodně naivní, co? No ale s tím už teď nic nenadělám. Budu se snažit s Tebou se nějak smířit. Mám na to asi celé dva roky, stejnou dobu, jakou Tě vlastně znám. /Vidíš v tom ten paradox?/ Všechno se vrací tam, kde jsme začali. Mám dokonce pocit, že přesně na den, ale tím si nejsem jistá. Tím mi vyvstává další problém. Co když se dostanu do toho Německa? Půl roku je přece hodně i na mě, navíc by to ten paradox mohlo ještě zvětšit, urychlit, protože tohle se nestalo, ne předtím.
Tak moc ráda bych Ti tohle dala přečíst. Třeba bys konečně pochopil, porozuměl. Musel by si ale chtít, věřit.

/Já už vážně věřila tomu, že na Tebe můžu zapomenout...Pane mých snů./
/Navždy Tvá.../