Ta malá

Seděla na posteli, v rukou držela vlastnoručně popsané stránky, polepené jejich společnými fotkami, a přemýšlela. Přehrávala si v hlavě celý uplynulý rok; všechny radosti, touhy, naděje, zklamání, odříkání, omluvy a znovu vzkříšené iluze. Věru, byl to pestrý rok. Byl.
Jedno její velké období skončilo, a jak tu tak seděla, prostovlasá a s okousanými nehty, uvědomovala si to čím dál víc. Nikdy už ho neuvidí. Nikdy ho nepolíbí. Nedotkne se ho. Teď jí zbývá už jen vyplakat se, propustit na povrch odraz svého vzteku, ten pocit ponížení, nevěřícnosti, oklamání a žárlivosti, a znovu se postavit na nohy. Na nohy, které tak sakramentsky neměl rád.
Otočila další stránku Kroniky. Byla prázdná.
Jistě. Tak sem to celé směřuje. Už ví, co má dělat. Najednou, jako by ji myšlenku vnukla samotná Anna Karenina, vstala a míříc do kuchyně, přeříkávala si svůj plán.
Nikdo není doma a následujících šest hodin ani nebude. To je dost času na to, aby přehnané množství prášků na spaní začalo působit a splnilo svůj účel. Ano. Pomstí se. Ne jemu, ale sobě. Za to, že byla tak hloupá, že zase dopustila, aby se do někoho zamilovala. Za to, že dovolila, aby byla znovu oklamána. Jo, přesně tak to udělá.
Chvíli stála před hnědou poličkou a vstřebávala nával pocitů. Má, nebo nemá? Co když se ještě někdy dají dohromady? Co když přijde s prosbou o odpuštění, jako už mockrát? Co když….?
Ne, tak to nechtěla. Chtěla něco jiného. A to se chystala udělat.
Konečně poličku otevřela a vyndala na světlo krabičku ukrývající léčiva. Na prchavý okamžik ji napadlo, že se na to vlastně těší. Otevřela lékárničku a… Našla sirup proti kašli. Nic víc.
Najednou se začala hystericky smát.
"Tak třeba příště", pomyslela si.